Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak se fotí prezidenti

25. 1. 2008

Každý fotograf, jenž svůj koníček bere vážně, má sen. Sen o tom, koho nebo co by chtěl mít v hledáčku svého přístroje a potažmo na obrazovce počítače anebo velké zvětšenině papírové. Je to sen o životní fotografii, před kterou si všichni sednou na zadek.
Pro člověka, který se převážně věnuje dokumentu, je fotografování návštěvy prezidenta splněním jednoho takového snu (protože každý fotograf jich má víc). Jak se tedy fotí prezident?
V novodobé historii jsem shodou okolností fotil oba naše prezidenty. Havla i Klause. A protože jsem amatér, byť trochu pokročilejší, je první předpoklad dostat se k prezidentovi co nejblíž. Možnosti jsou dvě. Buď investovat do teleobjektivu a fotit z davu na chodníku, anebo spolupracovat s novinami a s průkazem spolupracovníka vyřídit si akreditaci a stát se jedním z těch, co s foťákem u oka poskakují kolem objektu svého zájmu.
V mém případě to byl bod bé. V květnu roku 1990 jsem za redakci podnikových novin vyrazil vyfotit novopečenéhObrazeko prezidenta Havla na demarkační čáru u Rokycan. Bylo to tehdy velmi akční, přifrčely limuzíny, vyskákala ochranka, i Havel tehdy čile vyskočil z auta… všude kolem spousta lidí, prezidenta vítala kytičkou nic netušící dívenka s pionýrským šátkem kolem krku, dostat se až k prezidentovi nebyl problém. Jeden film, další film, hurá do redakce, vyvolat negativ a posléze fotky (zvlášť u filmu byla možnost vyvolání pokazit a definitivně se tak rozloučit s unikátními snímky), připravit pro tiskárnu… Bylo to všechno nové, najednou se na stránkách novin objevilo něco do té doby nemyslitelné a skalní bolševici museli hodně nahlas skřípat zubama a bylo to už jediné, co mohli.
Časem podnikové noviny skončily, i já se přesunul kousek jinam, ale prvního prezidenta na kinofilmu mám dodnes.
Vyfotit druhého prezidenta taky nebylo složité – s průkazem spolupracovníka regionálních novin jsem byl všude tam, kde prezident při své nedávné návštěvě Kdyně na Domažlicku. Přivítání se mi příliš nepovedlo, jako na potvoru jsem se ocitl za zády prezidentského páru, když mu před radnicí zpívaly děti – bez pionObrazekýrských šátků, pochopitelně. Na nádvoří Muzea Příhraničí, kde Václav Klaus i kdyňský starosta mluvili do mikrofonů, jsem zaujal výhodnou pozici proti nim, byl jsem ale lehce stlačen televizním kameramanem, který přes mých 185 čísel nemohl natáčet a tak jsem si sedl na bobek. Proti slunci se fotí špatně, sedět na bobku dlouho taky dost dobře nejde a tak jsem se přesunul… za záda obou hlavních aktérů. Pár snímků diváků (proti Havlovi před 18. lety to byla hrstka, ale v porovnání s velkými městy, kam Klaus taky zavítal, jich bylo hodně), několik v hale muzea při autogramiádě… V kanceláři starosty málem zapomněli na pamětní knihu, připravenou na stolku u vchodu – tady bych to asi měl taky podepsat, spíš oznámil než se zeptal prezident a hned se posadil a psal…
I fotografování starostů okolních obcí při jejich setkání s hlavou státu stálo za podívanou, návštěva se chýlila k svému závěru, materiálu už bylo na kartě dost (před zpracováním 194 záběrů, po dvou důkladných selekcích nakonec 76 těch nejlepších) a tak jsem mohl sledovat, s jakou úctou si jdou pro autogram i ti, kteří politiku prezentovanou stranou, jíž je prezident čestným předsedou, snáší velmi, velmi těžce… Nedalo se na to koukat a tak jsem šel ven, kde stáli u radnice i na druhé straně ulice lidi, kteří nic nepředstírali. Prostě chtěli vidět svého prezidenta a tak přišli, podívali se, zamávali mu do auta a šli domů.
Nabízí se otázka, jak na mě prezident Klaus se svojí ženou zapůsobil – nemám důvod cokoliv předstírat. ObrazekByl přirozený, svěží, jen dvakrát se mu na okamžik mihla ve tváři únava. Jednou na nádvoří a potom v kanceláři starosty, kde sedí s Livií vedle sebe u stolu a trochu nepřítomně hledí před sebe.
Když jsem si představil, že tenhle proces budou absolvovat ještě na pěti místech, musel jsem smeknout. Ti lidé, kteří se na něho přišli podívat a případně potřást rukou, ho volit nemůžou a dalo by se říct, že tohle harcování nemá zapotřebí. Přesto přijel a já si mohl splnit jeden ze svých fotografických snů.