Jdi na obsah Jdi na menu
 


Na prahu dospělosti

3. 12. 2007

Při pohledu do kalendáře člověka napadne, jak relativní záležitostí je čas. Protože co je osmnáct let? Od narození člověka doba, kdy se stává plnoletým, od převratných událostí čas, kdy na dokumenty tehdejší doby pomalu usedá prach a upadají v zapomnění. Každé výročí je tak vhodnou příležitostí oživit dobu, kdy kolem nás praskaly ledy zdánlivé neměnnosti…
Když před osmnácti lety skončilo budování lepších zítřků, jedním z těch pozitivnější důsledků změny režimu bylo otevření hranice na Západ. Zboření železné opony, obrazně řečeno. Neprostupnost hranice jsme my, obyvatelé západních Čech, nesli obzvlášť nelibě. Televizní signál německých programů opona zadržet nedovedla, a tak jsme mohli sledovat, jak žijí lidé na druhé straně. Ti, co bydleli na dohled, mohli dokonce z dálky pozorovat, co se tam děje. Jestli třeba nestojí kousek od hranice čety ozbrojených imperialistických žoldáků. Nestáli. Anebo stáli, ale byli dobře zamaskovaní.

Pozorovat se to dalo hodně zdaleka, protože dostat se k samotné hranici neměl normální smrtelník šanci. Chránily ji dva valy: hraniční pásmo se vstupem jen na povolení – úsek zasahující několik kilometrů do vnitrozemí a další úsek čítající desítky či stovky metrů, kam byl pro jistotu vstup zakázán úplně. A nedosti na tom. Samotné hraniční kameny chránil další systém zátarasů z ostnatého drátu pod elektrickým napětím, v trávě natažená lanka napojená na světlice a ještě pětimetrový pás zorané a uvláčené půdy, to kdyby se narušitel dostal náhodou až sem. (K tomu se váže historka spíše z rodu legend, brázdu údajně oral a vláčel jediný prověřený člověk s koňmi po celém úseku západní hranice!) Dalším zajištěním byly vysoké pozorovatelny zvané špačkárny, ve dne v noci obsazené ozbrojeným vojákem s dalekohledem, ozbrojení a prověření byli i vojáci pohraničních rot se psy, cvičenými zadržet člověka… Někdo bral tuhle vojnu vážně a neváhal na lidi, kteří volili tento krkolomý způsob opuštění republiky i střílet. Býval za to opušťák a hodinky…Vycestovat na západ jinak mohlo jen pár vyvolených, které stejně na hranicích důkladně prolustrovali a po návratu (pokud se konal) byli nuceni své zážitky vyprávět na úřadovnách StB…

A pak to všechno padlo. Ostnaté dráty museli najednou nadbyteční vojáci pohraniční stráže sbalit zpátky do kotoučů, svět obletěly snímky ministrů symbolicky stříhajících zátarasy, do zakázaného pásma se smělo na houby a borůvky (a rostly tam prý borůvky velikosti třešní!) a my obyčejní smrtelníci mohli jsme s pouhým pasem nahlédnout za oponu.
Nastartovali jsme svoje škodovky, žigulíky a trabanty, zabalili slepený chleba se salámem a řízky a vyrazili. Přejeli jsme tu pomyslnou čáru mezi dvěma světy a užasli. Malé upravené venkovské usedlosti, veškerá půda až k hranici obdělaná, čistá poklidná městečka s barevnými fasádami, rovné silnice se spoustou zánovních aut. Ano a obchody. Regály plné zboží, všechny druhy ovoce a zeleniny v kteroukoliv roční dobu, nákupy do vozíků namísto drátěných košíčků... Žádné podpultovky, nervózní prodavačky dávající vám najevo, kdo je obchodě pánem. Na stavbách čilý ruch, dělníka s lopatou pod bradou nevidět, dopoledne na nákupech jen ženy a penzisti… nebyly ty návraty domů lehké.

Uplynulo pouhých osmnáct let, doba, kdy je člověk plnoletý a občas i dospělý. Přes hranice budeme za měsíc jezdit bez zastavení, ani občanský průkaz netřeba ukazovat. Vedle v Německu, alespoň v tom bývalém západním, je to pořád stejně upravené. To ostatní máme tady taky. Jenom mi přijde, že k dospělosti nám ještě kus cesty chybí… 

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl  http://frk60.aspweb.cz

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář