Jdi na obsah Jdi na menu
 


Moje fotovýbava

7. 2. 2007, aktualizováno 25.1.2017.

Fotografovat jsem začal... no, hodně už tomu let. V hloubi paměti vybavuje se mi fotografování aut v ohybu silnice nad závorami v našem městečku. Někdo z kluků, co jsme spolu kamarádili, měl foťák značky Pionýr. Přes nerovný přejezd musela auta pomalu (popravdě řečeno koncem padesátých let žádná auta nejezdila rychle) a dál to bylo do kopce, takžobr_6.jpge se dala pohodně fotografovat i tak jednoduchou krabičkou, jakou Pionýr byl. Film formátu 6x9 jsme nechali vyvolat a výsledkem byly malinké obrázky s bílými okraji... tehdy nám bylo nějakých 10 -12 let.

V sedmnácti letech jsem si už pořídil vlastní foťák, byla to sovětská Smena 6 (na snímku v popředí vlevo). Jednoduchý, nicméně kvalitní foťáček, s nímž se daly dělat fotky přiměřené jeho cenové relaci. Clonu to mělo 4, 5.6, 8, 11 a 16, časy od béčka do 250, světelnost objektivu 4/40. Ostření od 1. metru do nekonečna a na přední masce objektivu stupnici, jaká bude hloubka ostrosti při dané cloně. fotovybava-5.jpgPoužíval se kinofilm Foma, raději ale ORWO z NDR, kteroužto Německou demokratickou republiku jsme měli co by kamenem dohodil a zbytek došel. Později se tam dala koupit za přijatelný peníz i metráž, to bylo 10 metrů filmu, ten se musel potmě změřit, navinout na cívku a vložit do kazety, což byl občas docela horror.

Nedávno jsem našel fotku dívky, se kterou jsem v té době chodil a byla to fotka, kterou už jsem dělal sám. Protože když fotit, tak i zpracovávat, řekl jsem si a hledal možnost, kde se to naučit. Kulturní a společenské středisko (KaSS) v Chebu inzerovalo fotokroužek, do něhož jsem se přihlásil. Nakonec se ukázalo, že jsem jediný člen, erární fotokomoru využíval pouze vedoucí kroužku. Vcelku ochotně mi ale věnoval svůj čas a tak jsem se naučil vyvolávat film (měl na to válec o průměru 15 cm dlouhý na délku kinofilmu, kde se vývojka měnila jednou za čas), pracovat se zvětšovákem, vyvolávat a ustalovat fotky... samozřejmě černobílé.

Další dva roky na vojně jsem nefotil, čehož dodneška lituji, mohla vzniknout zajímavá dokumentace potulování po tratích středních a severních Čech.
Po vojně jsem se oženil a smenou pořídil ještě pár snímků, na dovolené v Jugoslávii (Split v Chorvatsku) mi dokonce spadla na skálu, naštěstí pouze praskl zadní kryt, který stačilo přelepit samolepkou,aby se dovnitř nedostalo světlo a fotilo to dál.
Později (podle loga olympiády v Moskvě v roce 1980 to muselo být někdy v té době) jsem si koupil ZENIT  E s objektivem Helios světelnosti 2/58 (v galerii hned vedle Smeny), což byla sovětská zrcadlovka se zabudovaným expo
obr_14.jpgzimetrem, jehož hodnoty se četly nahoře v okénku (TTL to nebyl). A protože člověk viděl v hledáčku co fotí a jak to bude vypadat na výsledném snímku (pokud nepokazil vyvolávání), vystačil mi skoro do roku 1990. Fotil jsem s ním noční snímky kolejí a vagónů, lidi, tahal jsem ho na dálkové pochody tak dlouho, až se začaly povolovat šroubky na spodní straně. (Mimochodem, foťák vážil bez 10.deka kilo, takže se na padesátikilometrové štrece se docela pronesl.)
Mezitím jsem fotil taky Praktikou, pravou jednookou zrcadlovkou, kterou jsem měl k dispozici jednak v závodním klubu ROH, kde jsem dělal vedoucího a později v redakci podnikového časopisu. Tam už nebylo co řešit, v kulturáku i v redakci také byly kompletně vybavené fotokomory.
Když jsem byl vyhozen z kulturáku, pořídil jsem si vybavení i domů. Znáte to, koupelna, zajistit vypínač zvenku, aby někdo náhodně nerozsvítil, na pračce zvětšovák, na prkně přes vanu v misce vývojka, v umyvadle přerušovač, v další misce na prkně ustalovač, v napuštěné vaně voda na praní hotových fotek... a když bylo hotovo, sbalil se zvětšovák, na pračku se dala leštička a začalo se sušit... několik hodin v nazelenalé tmě (protože červené světlo při vyvolávání fotek byla blbost, zkreslovalo), hotová samotka – v porovnání se zpracováním fotek v PC v současnosti.

Mimochodem, Zenit na rozdíl od Praktiky nepotřeboval žádnou baterii.

Tu potřebovala Minolta X-300s (na snímku upfotovybava-3.jpgrostřed), kterou jsem si koupil po otevření hranic v Německu a propašoval domů, protože její cena několikanásobně převyšovala limit na soukromý dovoz.
Konečně jsem vlastnil vysněnou zrcadlovku s objektivem 35-70 mm, se kterou by fotku zkazil jenom úplný hňup, myslel jsem si. Foťák byl pochopitelně na kinofilm, v té době už většinou barevné, pořizovací hodnota kolem stovky, některé značky i víc.
Takže před několikadenní návštěvou Německa zakoupil jsem tři filmy, na místě vyfotil jeden, přetočil zpátky do kazety a protože mi někde ve fotolabu řekli, že je lepší nechávat začátek filmu koukat z kazety ven, založil jsem film nový, nafocený dal do uprázdněné krabičky, zavřel, po jeho dofocení vyměnil... a po vyvolání zjistil, že jsem nafotil jeden film dvakrát! Bylo to na mrtvici.
Minoltou jsem nafotil několik desítek filmů ročně, ke konci její éry se daly fotky dělat nejen na papír, ale taky na CD, jenomže to už přišel konec let devadesátých a masivní nástup digitálních foťáků. No, masivní možná ještě ne, ale cosi už bublalo pod povrchem... fotil jsem na film dál, pochopitelně, ale nákup digitálu jevil se nezbytností.
fotovybava-7.jpg

A v září 2004 vyšla v letáku jistého supermarketu akční nabídka na tento kompaktík Sony DSC P 73 za 6990 korun českých. Což byla v té době celkem dobrá cena, mimo akci stál o tisícovku víc. K tomu karta 128 MB za 1490, takže bez dvacky osm a půl tisíc. Foťáček pěkně do ruky, 4,1 mega a už to jelo. Jen za zbytek roku 2004 a rok 2005 je v složce s obrázky 8219 souborů o síle 6,88 GB. Protože se fotilo všechno, pořád a hodně. Na kartu se vešlo kolem 80 záběrů, z toho se vybralo to nejlepší a byla to radost. Začal jsem dokumentovat akce v naší vesničce a všechno, co za focení stálo i nestálo a lehce pošilhával po digitální zrcadlovce... na kterou vyšly peníze v polovině roku 2006.

Olympus E 500 stál 24 tisíc včetně dvou objektivů, širokoúhlého Zuiko dogital 14-45mm o světelnosti 1:3,5-5,6 a dlouhého skla 40-150mm a světelnosti 1:3,5-4,5 a karty SanDisc ultra II 1.0 GB. Manuály na oba digitály mají oba shodně 126 stránek, přičemž Oly je možná o polovinu složitější, takže ovládám jen nezbytně nutné funkce i po deseti letech... a k těm dalším se propracovávám jen velmi zvolnfotovybava-2.jpga.
Tímto foťákem jsem si splnil svůj životní sen a jakákoliv nepovedená fotka jde na vrub tomu, kdo mačká spoušť
... což je poněkud tristní zjištění. Řeči, které se občas objevují na různých diskusních fórech a galeriích, že takový foťák dělá dobrý fotky sám o sebe, jsou jenom takový šumy, špatně nafotit můžeš i takovýmto přístrojem.
K fotovýbavě patří pochopitelně stativ, jedna taková kovová záležitost ze slabého plechu je už dávno sešrotovaná, moderní doba žádá moderní věci a tak je to duralový Velbon cx 444, na němž byl Oly například při focení večerní procházky v Caore.

Nedávno mě napadlo - proč to vlastně dělám? Ostatní jdou, kochají se okolím, baví se, starosti žádný a já přemýšlím nad tím, co by stálo za fotku, jak to vyfotit, aby to za něco stálo... jenomže pak z toho člověk žije celý rok. Podívá se na fotky, připomene si atmosféru, která tam tehdy byla... a nakonec si pár fotek může i vytisknout, dát si je do rámečku a pověsit třeba nad pracovní stůl anebo počítač.
Když jsem kupoval Sony, byla u něho přibalená tiskárna hp deskjet 3420, docela obyčejná na dvě kazety, čb a barevnou, nějaká fotka se z toho dala udělat taky, ale nic moc. Takže jsem si pořídil tento Epson stylus photo R 240, měl 4 kazety, fotka 10x15 vyšla na 10 kaček, ale byla hotová hned a vlastnoručně. Pochopitelně, na větší množství fotek jsem využíval fotolab, fotka stejného formátu vyšla na 6-7 korun, ale zase to nemělo takový efekt, jako když přijela návštěva, udělal jsem pár záběrů a návštěva odjížděla s fotkou v kapse.
12.jpg

Od té doby mám už třetí tiskárnu (HP Deskjet 3545) s integrovaným skenerem. Skener mám ještě jeden, Canon jsem si koupil před lety hlavně proto, že umí skenovat kinofilmy a těch mám nepočítaně. Zpracovaných, čili naskenovaných do PC mám asi polovinu.

V osmdesátých letech jsem pod pultem sehnal blesk Nacional, na tehdejší dobu špičkový japonský výrobek, jeho výkon vynikl zvlášť na Praktice, dal se nasadit i na Zenit. Koncem kinofilmové éry nechával na okraji políčka filmu černý proužek, takže jsem ho založil mezi muzeální kousky a ejhle! Koncem roku 2016 jsem ho začal opět – a dlužno říci že úspěšně – používat.6.jpg
Totiž – na Olympus jsem si koupil velký profesionální blesk Panasonic, s nímž jsem fotil pár let, potom přestala aretace jeho držáku fungovat a ze sáněk foťáku vyjížděl, což bylo docela o hubu – při chvilce nepozornosti mohl vypadnout. Cena blesku byla 6 tisíc, stejná závada se objevila už v záruce, nevím jestli ho tehdy vyměnili anebo opravili, ale teď jsem zkoušel sehnat firmu, která by vyměnila spodní část blesku a nikomu se do toho nechce.
Využít se dá i blesk vestavěný ve foťáku, jenomže větší a tmavší místnosti nepobere, je nutno manipulovat i ISO, hlídat potlačení šumu… takže Nacional slouží dál.

Časem jsem si koupi9.jpgl kameru Panasonic, je na kazety s páskem, jako byly do kazetového magneťáku, využívám jí málo, poněvadž je to schizofrenie. Buď fotíš, nebo točíš. Obojí najednou nejde, točit by člověk měl pohyb, ale fotit pohyb je taky potřeba… navíc zpracování videa trvá strašně dlouho.
Pořídil jsem též polarizační filtr, jehož využití pro focení do RAW je diskutabilní, dálkové ovládání fotáku i kamery (to se hodí na fotky ze stativu), jakýsi pseudomakroobjektiv, který zvětší objekt jen málo… možná zbytečnosti, používám je párkrát do roka.
K psaní článků se hodí diktafon (Olympus) a prográmek, pomocí něhož lze docela svižně přepisovat nahraný hovor nu a nakonec jsem si koupil tablet. Ten měl hlavně nahradit čtečku elektronických knih, kterou jsem kdysi vyhrál a která po skončení záruky klekla a jejíž oprava by stála 2/3 ceny nové, takže nic. Tablet lze – bavíme-li se zde o fotografování – používat též na focení anebo natáčení krátkých videí, která lze – je-li připojení – ihned exportovat na internet.
Fotky zpracovávám už léta v programu Zoner, který brněnští hoši pořád vylepšují a mění umístění tlačítek a funkcí, takže se každý rok musí člověk znovu učit… aspoň mu nezakrní mozkové závity.

Nemyslím si, že mám kdovíjaké vybavení. Chtěl jsem jenom případným nadšencům sdělit, že na kvalitní fotku nepotřebují ten nejdražší foťák, ale chuť překonat nepohodlí (tahání stativu a ostatní výbavy), dobré oko a trpělivost. To ostatní přijde časem samo.

12.jpg

Dobré světlo přeje ZH