Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dušičkové návraty do dětství

3. 11. 2009

První dva dny listopadového měsíce jsou pro mnoho lidí dny návratů. Na rozdíl od těch, kteří za celý život nevytáhli paty ze svého města či obce a mají tudíž své nejbližší pochované na hřbitovech v místě svého bydliště, představuje Památka zesnulých čili Dušičky pro značnou část populace cestování.
My, jimž se zdála cizí hrouda vonící jinak než ta rodná jsme odešli zjistit, že chleba je všude o dvou kůrkách a teď se vracíme do míst svého dětství a mládí, kde skončila životní pouť našich rodičů (když předtím začala ta naše).
Položíme věnečky (zakoupené či vlastnoručně vyrobené), zapálíme svíčky v různých ozdobných kalíšcích, chvíli postojíme v klidu a malinko zavzpomínáme. Jen krátce, protože kdo měl rád, vzpomene rodičů daleko častěji, než v den vymezený kalendářem… mezi hroby vracíme se k bráně hřbitova a teprve tady procházíme historií let dětských i mladistvých. Obrazek
Tady má hrob bývalý brankář fotbalového mužstva našeho města, obdivovali jsme jeho robinzonády, a tady leží bývalý letec, vedl modelářský kroužek ve Svazarmu a pořád žil nekonečnou oblohou nad sebou… čteme jména našich sousedů, jejichž dcera už v dospělém věku chodila sekat na naší zahradu trávu pro králíky a umřela dřív, než její táta, tady je hrob malíře pokojů, který byl celé dny na mol a nikdy se mu nepodařilo spadnout ze štaflí.
Podle data narození a úmrtí odečítáme věk těch, kteří odešli a některým nebylo dáno pobýt tu dlouho, padesát, pětapadesát let, co je to za věk?
Pak narazíme na nové hroby či urny, které tu loni nebyly, hle, tady brácha naší spolužačky, jen o dva roky starší než ona, a tohle datum narození je tady nějak blízko našemu… už se kácí v našem lese, říká tomu jeden známý a teprve tady si uvědomíme, že převážnou část života vlastně máme sice za sebou, ale chuť žít jej dál máme pořád stejnou! Obrazek
Tak ještě projít pár ulic rodného města, které se rok od roku mění k lepšímu, snažit se vydolovat v paměti, kam jsme chodili pro mléko a čerstvé ranní rohlíky a kde byla zelenina, no jo, tady bývala první samoobsluha a podívej, domácí potřeby jsou pořád na stejném místě… před očima nám proběhne pár okamžiků našeho života před mnoha lety a potom se vracíme do současnosti, která v mnohém předčila naši dětskou fantazii a je někdy krásná a jindy zase nestojí za nic, ale je naše.
Na hřbitovech dohořívají dušičkové svíčky a my doufáme, že svíce našeho života bude hořet ještě dlouho a taky doufáme, že i naši potomci alespoň jednou za rok zajedou na náš hrob a tam zavzpomínají… ale to už jsme zase na začátku.

Obrazek

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář