Jdi na obsah Jdi na menu
 


Fejeton radarový aneb vesnický starosta

9. 7. 2007
 

 Starosta průměrně velké vesnice – řekněme od sto padesáti do pětiset obyvatel, nebývá žádný loser. Co do vzdělání je vybaven nejméně maturitou. Starostuje při svém zaměstnání, kde často zastává středně technickou nebo administrativní funkci a pohybuje se tak stále mezi normálními lidmi.

Kromě maturity je vybaven také patřičným nadšením, protože formální příspěvek za starostování valnou pobídkou není. Na rozdíl od starostů větších měst je ve styku se svými voliči také neustále. Ti jej vnímají jako představitele samosprávy toho nejnižšího stupně a vznášejí k němu své požadavky, nápady, stížnosti... jen tak, mezi řečí na ulici, přes sousedský plot, v hospodě u piva. Vesnický starosta je prostě v obraze, jak to mezi lidmi šlape. Na rozdíl od politiků na postech nejvyšších, tedy vládních. Ti zase na rozdíl od vesnického starosty jsou v obraze takříkajíc globálně. Obě kategorie by teoreticky měly táhnout za jeden provaz. Chtít pro své voliče jen to dobré. Často tomu tak je, dokud do hry nevstoupí problém zásadní.

A tím je v současné době radar. Nikoliv na měření rychlosti aut, ale součást protiraketového obranného systému. Navíc ještě amerického.

Obrazek

Starosta vesnice, v jejíž blízkosti by ta kopule měla stát, a je lhostejno, jestli ve vzdálenosti dvou, dvaceti anebo padesáti kilometrů, je rázem středem pozornosti. Nejprve svých spoluobčanů a voličů.

„Ty Véno (Pepo, Honzo, Míro – dosaďte si sami křestní jméno svého starosty), slyšel jsi to? V televizi říkali a v novinách psali, že za humny naší vesnice bude nějakej radar. Protiraketovej. A dokonce americkej. Tak Véno (Pepo, Honzo, Míro), to v žádnym případě. Tady žádnej radar nebude. Protože kdyby byl, tak jsme první na ráně. A podívej se v televizi na ty kluky arabský a muslimský a já nevim ještě jaký, jak těm amíkům dávají zabrat. Měli by spíš sedět doma u mámy a ládovat se hambugrama, něž běhat po světě s flintičkama.“

V prvopočátku možná starosta považoval radar, postavený navíc ve vojenském újezdu, na který obec nemá žádné páky, za věc potřebnou. Je to přece jen záležitost bezpečnosti celé země i Evropy, říkal si a přiblížil se tím globálnímu uvažování politiků centrálních, protože co si budeme povídat, já starosta, ty starosta, i když mezi naší vesnicí a Prahou malinký rozdíl bude. Po vyslechnutí názorů svých sousedů však rychle pochopil, že bližší košile nežli kabát. Že mu to říkají lidi, se kterými si navzájem vidí do talíře. Že mezi nimi bude žít i v době, kdy starostou nebude. A přestože je to práce navíc, nebylo by k zahození starostovat i v dalším volebním období. Protože i ten finanční obolus přece jen představuje nějakou tu tisícovku navíc.

„Jasně chlapi,“ prohlásí po chvíli uvažování a lokne si piva, „žádnej radar tu nebude. Za to vám ručím!“ 

V tom okamžiku starostova hodnota stoupla. Kromě svých voličů stal se středem pozornosti médií. Zviditelnil se. A nejen on sám. Zviditelnil i svoji obec. Najednou na návsi začala parkovat auta s logy různých televizních stanic, o rádiích nemluvě. Bystří mladí lidé s odhodlanými výrazy ve tvářích a mikrofony v ruce začali obcházet chalupy a pokládat sugestivní otázky. Máte strach z radaru? Myslíte, že vaše vesnička může být terčem teroristického útoku? Máte dost informací, jestli radar neuškodí vašemu zdraví?

A lidé odpovídali. Většinou tak, jak to reportéři potřebovali. Nechceme radar, nechceme žádnou cizí armádu, bojíme se.

Když to starosta večer sledoval v televizních zprávách, pokyvoval hlavou. Dobře to říkají. Nic takového tu stát nebude.

A jenom někde hluboko v jeho nitru mu zdravý rozum říkal: ona to asi bude nutná věc.

Protože starosta, byť vesnický, vidí dál než na špičku vlastního nosu. Protože není žádný loser. 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář