Čas sklizně brambor
27. 8. 2013
Zakoupí-li městský člověk chalupu, nebo se nedej bože na vesnici přímo odstěhuje, probudí se v něm dávno zapomenuté, životem v civilizaci do nepatrných prostor mozkových závitů vytěsněné geny dávných předků. Neboť ve dvanáctém století dvě třetiny obyvatelstva českých zemí byli zemědělci! Také vlastnický pocit je nezanedbatelný – mám dům a k němu zahradu, čili půdu! Po přechodu z nájemního bytu, případně bytu v osobním vlastnictví v paneláku je to důležitá změna!
V prvotním nadšení rodina sedne a plánuje. Upravíme místnosti. Natáhneme novou elektriku, vodu, topení, vyměníme okna, střechu... a taky musíme využít plochu, která chalupu obklopuje. Na rozdíl od prací, na něž je lepší pozvat odborníka anebo alespoň člověka znalého, na zahrádku si většinou troufneme sami. Máme přece v genech ty zemědělské pudy!
Pěstovat mrkev nebo ředkvičky je zábavné do doby, než zmíněná zelenina zaroste plevelem anebo jí s chutí zblajzne myší havěť. Navíc spotřeba těchto produktů je v naší rodině nepatrná, takže ji možno uspokojit zakoupením v supermarketu. Mít ovšem vlastní cibuli, pár paliček česneku a hlavně brambory, to je přímo nutnost! Protože co si budeme povídat, všechny tři plodiny jsou rok od roku dražší, brambory pak, dodáváné každý týden do obchodů z různých zdrojů občas chutnají všelijak, jen ne bramborově.
První rok jsme na plochu zhruba 20x8 metrů pod okny chalupy po jejím důkladném odplevelení zasadili několik řádek sadbových brambor. Aby byly pěkně v jedné lajně, natáhl jsem si provázek. Ženská část rodiny sice kroutila hlavou, tento postup jsem si nicméně obhájil slovy – podívej na souseda, jaké má pěkně rovné řádky! (Jenomže ten provázek nenatahuje, dostalo se mi odpovědi.)
Brambory mají ohromnou výhodu – není třeba o ně po dobu růstu
zvlášť pečovat, kromě občasného vytrhání plevele a sbírání mandelinky. Likvidace amerického brouka byla sice pracná, ale úspěšná a my se konečně dočkali chvíle, kdy nať začala zasychat a pod řádky bylo možno tušit bohatou sklizeň. A tady nastal problém. Jak sklidit? Maně jsem vzpomněl na školní léta podzimních bramborových brigád. Brambory na nekonečných lánech vyorávalo traktorem tažené zařízení zvané čert. Podle rychlosti jízdy traktoru otáčelo se i jeho kolo a lopatky ze silných ocelových prutů dokázaly vyhazovat vyorané brambory i pět metrů vedle. Později přišlo vylepšení, vyorávač zabral dva řádky, hlínu i brambory podebrala radlice pěkně do hloubky, pohyblivé drátěné rošty hlínu vyklepaly na zem a teprve potom napadaly za rachotícím monstrem na zem velké žluté brambory.
Minimální prostory našeho políčka předem vylučovaly použití podobné techniky a tak jsme uvažovali, jaký druh ručního nástroje zvolit. Než padlo rozhodnutí, začal brambory sklízet soused. Trojúhelníkovou motyčkou vyhrabával jednotlivé brambory a na pohled to šlo lehce. Fajn, pořídíme motyku a jdeme do hlíny, rozhodl jsem. Než jsem vykopal polovinu řádků, pochopil jsem, proč se brambory dobývají. Večer jsem necítil záda a litry potu nevykompenzovaly ani čtyři lahváče. Za víkend ale bylo sklizeno a ve sklípku stály tři skoro plné pytle. Brambory vydržely do jara a tak jsme další rok sázeli znovu. Provázek jsem zavrhnul, snad mám oko, aby poznalo rovnou řádku.
Oko řádku poznalo, brambory nikoliv. Řádky byly poněkud klikaté. Na kvalitní úrodu to vliv nemělo a já se cítil jako opravdový zemědělec. Do doby, než třetí rok vyrostla bramborová nať i tam, kde neměla. Brutálně potlačila záhon cibule, brambory rašily mezi řádky, na vrcholu řádků, zkrátka všude. Chybu jsem udělal při jejich nedbalém dobývání loni. Kromě nové jarní sadby nasadily díky mírné zimě i brambory, které jsem nevykopal. A tak mě letos čeká nejen práce s dobýváním, ale i důkladné zrýpání celé zahrádky. Už jsem začal. Třetina plochy vydala tři košíky brambor. Ze sklizeného políčka!
Zemědělské geny předků před několika staletími jsou v mém případě skutečně zakrnělé, řekl bych, že dokonce žádné. Přesto rok co rok pokouším s menším či větším úspěchem vypěstovat si alespoň ty brambory. Daří se, ale je to zemědělství pěkná dřina!
V prvotním nadšení rodina sedne a plánuje. Upravíme místnosti. Natáhneme novou elektriku, vodu, topení, vyměníme okna, střechu... a taky musíme využít plochu, která chalupu obklopuje. Na rozdíl od prací, na něž je lepší pozvat odborníka anebo alespoň člověka znalého, na zahrádku si většinou troufneme sami. Máme přece v genech ty zemědělské pudy!
Pěstovat mrkev nebo ředkvičky je zábavné do doby, než zmíněná zelenina zaroste plevelem anebo jí s chutí zblajzne myší havěť. Navíc spotřeba těchto produktů je v naší rodině nepatrná, takže ji možno uspokojit zakoupením v supermarketu. Mít ovšem vlastní cibuli, pár paliček česneku a hlavně brambory, to je přímo nutnost! Protože co si budeme povídat, všechny tři plodiny jsou rok od roku dražší, brambory pak, dodáváné každý týden do obchodů z různých zdrojů občas chutnají všelijak, jen ne bramborově.
První rok jsme na plochu zhruba 20x8 metrů pod okny chalupy po jejím důkladném odplevelení zasadili několik řádek sadbových brambor. Aby byly pěkně v jedné lajně, natáhl jsem si provázek. Ženská část rodiny sice kroutila hlavou, tento postup jsem si nicméně obhájil slovy – podívej na souseda, jaké má pěkně rovné řádky! (Jenomže ten provázek nenatahuje, dostalo se mi odpovědi.)
Brambory mají ohromnou výhodu – není třeba o ně po dobu růstu
zvlášť pečovat, kromě občasného vytrhání plevele a sbírání mandelinky. Likvidace amerického brouka byla sice pracná, ale úspěšná a my se konečně dočkali chvíle, kdy nať začala zasychat a pod řádky bylo možno tušit bohatou sklizeň. A tady nastal problém. Jak sklidit? Maně jsem vzpomněl na školní léta podzimních bramborových brigád. Brambory na nekonečných lánech vyorávalo traktorem tažené zařízení zvané čert. Podle rychlosti jízdy traktoru otáčelo se i jeho kolo a lopatky ze silných ocelových prutů dokázaly vyhazovat vyorané brambory i pět metrů vedle. Později přišlo vylepšení, vyorávač zabral dva řádky, hlínu i brambory podebrala radlice pěkně do hloubky, pohyblivé drátěné rošty hlínu vyklepaly na zem a teprve potom napadaly za rachotícím monstrem na zem velké žluté brambory.Minimální prostory našeho políčka předem vylučovaly použití podobné techniky a tak jsme uvažovali, jaký druh ručního nástroje zvolit. Než padlo rozhodnutí, začal brambory sklízet soused. Trojúhelníkovou motyčkou vyhrabával jednotlivé brambory a na pohled to šlo lehce. Fajn, pořídíme motyku a jdeme do hlíny, rozhodl jsem. Než jsem vykopal polovinu řádků, pochopil jsem, proč se brambory dobývají. Večer jsem necítil záda a litry potu nevykompenzovaly ani čtyři lahváče. Za víkend ale bylo sklizeno a ve sklípku stály tři skoro plné pytle. Brambory vydržely do jara a tak jsme další rok sázeli znovu. Provázek jsem zavrhnul, snad mám oko, aby poznalo rovnou řádku.
Oko řádku poznalo, brambory nikoliv. Řádky byly poněkud klikaté. Na kvalitní úrodu to vliv nemělo a já se cítil jako opravdový zemědělec. Do doby, než třetí rok vyrostla bramborová nať i tam, kde neměla. Brutálně potlačila záhon cibule, brambory rašily mezi řádky, na vrcholu řádků, zkrátka všude. Chybu jsem udělal při jejich nedbalém dobývání loni. Kromě nové jarní sadby nasadily díky mírné zimě i brambory, které jsem nevykopal. A tak mě letos čeká nejen práce s dobýváním, ale i důkladné zrýpání celé zahrádky. Už jsem začal. Třetina plochy vydala tři košíky brambor. Ze sklizeného políčka!Zemědělské geny předků před několika staletími jsou v mém případě skutečně zakrnělé, řekl bych, že dokonce žádné. Přesto rok co rok pokouším s menším či větším úspěchem vypěstovat si alespoň ty brambory. Daří se, ale je to zemědělství pěkná dřina!
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
