Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kterak Chodové o poslední privilegium přišli

8. 1. 2008

Hned první týden v novém roce vydali jsme se do Německa. Mají slevy a jednou, dvakrát za měsíc tam jezdíme nakoupit pár věcí, které jsou levnější než u nás. Otázku jestli se to vyplatí neřešíme, ale zřejmě vyplatí, protože na hranice to máme necelých patnáct kilometrů. Tentokrát byla cesta trochu zvláštní. Nemuseli jsme na hraničním přechodu zastavovat. Poslední měsíce minulého roku sice byly kontroly značně formální a občas se dalo s občankami vystrčenými z okénka projet krokem bez zastavení taky, ale pořád tam byli. Hraniční policisté. Tentokrát nic. Pusto a prázdno, na oknech prosklené budky už se stačil usadit prach.Obrazek

Ne že bych ten pocit neznal. Na cestě k moři do Itálie jedete před hranice německo-rakouské a posléze rakousko-italské a někdy je problém zjistit, jestli už můžete mluvit italsky anebo ještě musíte německy. Na našich hranicích je to nové. A přece to není tak dlouho, kdy všechno bylo úplně jinak.

Jako dnes si vybavuji pocit první cesty do tehdejšího západního Německa bez výjezdní doložky a devizového příslibu hned po otevření hranic. Prostě jenom tak, na platný pas. Za škodovku 120, pět let starou a tudíž skoro ještě zánovní jsem se stydět nemusel, přesto mě pocit světáka vydržel pouze k té prosklené budce před závorou. S očima navrch hlavy prohlížel jsem si neznámé prostředí tak zaujatě, že jsem nepostřehl, jak se auto pomalu rozjelo a zastavilo až o kouli závěsného zařízení wartburga stojícího přede mnou. Jenom to drclo, ale od té doby jsem měl suvenýr v podobě dolíku uprostřed státní poznávací značky.Obrazek

Dalším mezníkem byl vstup do unie a zrušení celních kontrol na hranicích v duchu zásady volného pohybu osob a zboží. Do té doby se občas nepodařilo dodržet finanční limit nákupu a všetečného celníka pak zajímal nejen obsah zavazadlového prostoru, ale i schránky u spolujezdce. A chování některých nemělo daleko do buzerace. A pak najednou nic, kdyby si člověk napěchoval auto až po střechu snad čímkoliv, bylo to jedno.

Hranice tady na Chodsku hlídali místní. Hlídali tak dobře, že od panovníků, Janem Lucemburským v roce 1325 počínaje a konče bratrem Rudolfa II. Matyášem v roce 1612 všelijaká privilegia obdrželi, byť jen zlomek z nich písemně (Zdroj: Ottova encyklopedie). Jakkoliv měli hlídání hranice v krvi, neubránili se po druhé světové válce a zvláště pak po únoru 48 nástupu vojsk pohraniční stráže. Hlídání hranice tak dostalo vojenský řád i díky rozdělení Evropy na „mírumilovnou“ část (blok Varšavské smlouvy) a část „válečných štváčů“ (blok zemí s demokratickým režimem) a hranice sama stala se téměř neprostupnou. Dvacetiletí hlídači, otužilí pobytem na čerstvém vzduchu pohraničních lesů se na vycházky dostávali jen sporadicky, přesto se leckteré chodské dívce uniforma se znakem psíka na klopech zalíbila tak hodně, že čerstvý záložák už zůstal na Chodsku trvale. Docházelo tak k  příchodu nových obyvatel a blahodárnému míchání krve, hlídací tradice se pozvolna vytrácela…

Zrušení vojska pohraniční stráže těžce nesli zřejmě pouze jeho lampasáci, kteří si založili Klub českého pohraničí a u piva nostalgicky vzpomínají, jak krásné to bylo v dobách drátěného opevnění. Ti schopnější si našli civilní práci, pár jich přešlo k policii a na hranicích byli až do konce minulého roku.

Hranice bude hlídaná dál, protože ne každý jede k sousedům cosi nakoupit anebo na návštěvu. Pro nás ostatní je uvolnění hranic vítaná změna. A důkaz toho, že jsme v Evropě. Nejen geograficky.

Ztráty posledního privilegia českých králů tady na Chodsku lituje myslím jen málokdo.

 Obrazek

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář