Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mé zimní sporty 2

3. 2. 2007


Kromě lyžování provozoval jsem v mládí též sporty lední, čili bruslení a hokej. První pády na tvrdý led odehrávaly se na Vachtláku, rybníčku pod zahrádkou domku pana Vachtla na bruslích zvaných šlajfky. Ty bylo nutno nejprve připevnit na boty zvané křusky. Vpředu i vzadu měly brusle šroubovací čelisti s ostrými zoubky, které se chromovanou kličkou utáhly na podrážky bot. Byly ty brusle zpropadená záležitost. ObrazekPromrzlá dětská ruka neměla sílu na důkladné utažení, brusle padaly a malá klička zapadlá do sněhu se taky špatně hledala. Na druhé straně měly oproti pozdějším kanadám výhodu v možnosti opřít se utahovacími šrouby o led, rozběhnout se a kousek svést.

Další etapou byly už zmíněné kanady. Těm byl Vachtlák malý a tak jsme hledali větší plochy. Jednu zimu volejbalisté pokropili své hřiště, plochu ohradili mantinely, na lana pověsili světla a vznikl tak malý zimní stadion. Tady se sice vybíralo, rozměr klasického hokejového hřiště však umožnil první pokusy s hokejkou a pukem. Lampy potom nikdo nesundal celé léto a při volejbale poněkud překážely, ale zimní sezóna to byla pěkná. Další sezónu přesunuli sportovní činovníci našeho městečka zimní stadion na důkladně zamrzlé Labutí jezírko. I tam postavili dřevěné mantinely, plochu osvětlili, barvami nalajnovali a mohlo se začít hrát. Na řadu přišly kličky s pukem na hokejce, střelba na bránu i nefalšované bodyčeky. A tady mi došlo, že v hokeji se příliš neuplatním. Technice bruslení pořád ještě cosi scházelo a když jsem se konečně blížil k soupeřově bráně a zezadu přijel spolužák Luboš, jemným klepnutím mi hokejku přizvedl a puk mi sprostě sebral, otráveně jsem odjel na střídačku... Na Labutím jezírku to dopadlo obdobně, jako na volejbalovém hřišti. Jaro toho roku přišlo rychle a mantinely se změnily v malé vory, které bylo nutno v květnu vylovit pomocí lodiček. Lampy pro jistotu zůstaly viset do další zimy.

ObrazekJednu zimu jsme bruslili na zamrzlé Ohři. Od hlavního koryta řeky se odpojilo rameno široké dva tři metry, které přivádělo vodu na plovárnu. Každou zimu tam vzniklo kluziště, vylepšené otevřeným stánkem, ze jehož okénkem skvěl se nápis – dnes ještě za peníze, zítra zadarmo. Druhý den tam byl bohužel nápis stejný... nicméně hlavním požitkem byla možnost jezdit nejen na kluzišti, ale i po zamrzlém rameni a potažmo řece. A to už byla paráda. Vítr v uších, vlající šála... Rameno bylo přemostěno lávkou, širokou snad metr a půl. Pilíře z kulatiny na každé straně břehu byly vyztuženy překříženými prkny a pod lávkou jsem prvně v životě viděl před očima jiskry. A pořádné! Lávka se dala podjet při mírném sehnutí. Frajeři se shýbali minimálně a tak se stalo, že za první vyztužení jsem lehce zachytil zády, což mě poněkud narovnalo a následovala rána do čela o prkna druhé strany vyztužení. Po zádech jsem doklouzal ke břehu a chvíli se motal jako po třetím grogu ve stánku (za peníze).

Jiskry jsem potom viděl ještě jednou a taky na ledě. Měli jsme hrát zápas, při rozbruslení jsem se postavil cvičně do branky - pochopitelně bez patřičného vybavení. Nejlepší hráč našeho mužstva vystřelil od modré lajny puk, který se zvolna zvedal až do výše mých očí. Než jsem se rozmyslel, jestli uhnout nebo jej chytit do slabé rukavice, což by patrně bolelo, zastavil se o můj nos. Bolelo to taky a určitě víc, než v ruce. Nosní kůstka praskla a druhý den ji na chirurgii pan doktor po krátké narkóze brutálním způsobem narovnal tak, jako když oběma rukama lámete tužku. Jeho palce ji zatlačili zpátky, což se nepovedlo dokonale a od té doby mám poněkud křivý nos.

A to byl taky konec mé hokejové kariéry. Když mi brusle začaly tlačit chodidla, pověsil jsem je definitivně na hřebík a jiné si už nekoupil. Na rozdíl od lyží jsem s myšlenkou někdy to zkusit ani nekoketoval. 

Obrazek


 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Lední Makáč z Frantovek

(Zdeněk Makáč, 8. 2. 2007 9:05)

Tak jsem si Zdeňku vzpoměl, jak jistý Eštok si dovolil nám vesnickým, bez holeních chráničů, při žákovském turnaji na onom volejbalovém hřišti servírovat zvedáky. Přitom všeobecně platilo :"Na zvedáky nehrajem!" LOL.
Kanady měl starší brácha, já sháněl na křusky kožené podložky, bo by mě táta zabil, kdybych přišel domů s Pionýrkama sedřenýma od šlajfkových čelisťových závitů. Největší vostudou bylo, když jsem musel na mistrák nastoupit s oplechovanou hokejkou za 8 ká. Samorostky za 19,-Kčs byl přepych. Jenom jsem si Kometu Brno (ZKL) a Jiříka zafixoval jako vzor štírka. Na Labutí jezírko vzpomínám rovněž s nostalgií, protože rozlítěná labuť, co vyvedla mladý a já z blízké zahrádky s konvicí v roce 1966 jsem šel pro vodu, protože o vodovodu se v kolonii ještě ani neuvažovalo... mě prohnala, že stovku jsem zvládl s pevným startem za 12,2. Tretry? Kdepak, vo těch sem slyšel v tý době jenom vyprávět. Kecky vod Bati za 29,-kaček to jistily.
Na rybníčku mezi závorama (ašškými a Bílou labutí-Sepéšovky už objevíš dneska jenom zelený závoj, kam nepropadne ani Ň. Ale nahoře v pekárně u kostela se peče výbornej chleba dodnes.
Tak jsem se malinko rozepsal, ale to ty, navodil jsi nostalgii k dokonalosti a tak mi dovol, alespoň v závěru, poděkovat ti za milou vzpomínku do dětství a jeho návrat a vyseknout ti poklonu za tvoje fotečky, fejetony a práci, která vidím se ti stala zábavou. V Klatovech mám na hřitově pochovanou přízeň a v Lučicích už barák nemáme...