Noční chutě
Postavil jsem se nedávno na návštěvě u známých na speciální váhu, která umí naměřit kromě aktuální váhy taky množství vody a tuku v těle. A docela jsem se vyděsil. Celá léta vážím plus mínus 3 kilogramy stejně, takže hmotnost mě nepřekvapila. Že mám v těle 50 procent vody mi přišlo divné, ale že mám (číslu se raději vyhnu) na sobě tolik tuku, to mě zarazilo. A hodně. Dalších několik dní jsem věnoval úvahám, jak je to možné. Že bych se přejídal? To bych neřekl, množství jídla na mém talíři bývá celkem úměrně. Že bych jedl pořád říct nemůžu, i když hlad během dne většinou nemám. Pohybuji se taky dost... v čem je problém?
Podle rady dietologů jsem si zkusil napsat denní příjem potravin na papír. A tehdy jsem přišel na to, kde je chyba. Nebo vlastně kdy.
V noci.
Každý člověk musí během noci alespoň jednou na onu místnost. Uspořádání naší domácnosti je takové, že na WC se musí přes kuchyň. A kolem ledničky. Cestou tam se neděje nic. Cestou zpátky, kdy rozespalost ustoupí a mozek začne pracovat na poloviční kapacitu, dostaví se chuť. Nikoliv na panáka alkoholu, nebo na maso, ale na cosi sladkého. Chuť je neodolatelná a její uspokojení nachází se hned vedle ledničky, kde stojí otevřená (bez dvířek) nízká skříňka na různé kuchyňské potřeby. A tam, hned nahoře v misce, bývají různé pamlsky. Někdy řezy, občas čokoláda, jindy piškoty... a pokud nic, tak koláč, bábovka anebo buchty – to dokonce provokativně přímo na stole k okamžitému použití.
V noci se jít nemá. Takže jenom ukousnu. Jednou, dvakrát. Dostanu žízeň. Vytáhnu hrnek, z lednice naleju mléko (jenom polovičku), sousto zapiju. V duchu se pokárám, zakousnu ještě jednou, napiju a jdu pokračovat ve spánku.
Studené mléko vyvolává nutkání jít na záchod ještě jednou a celý proces se opakuje. Potom v poklidu dospím slunného rána, vstanu a tady začíná celá série stravovacích prohřešků. Místo snídaně, protože pochopitelně hlad nemám, dám si kávu. Aby to nebyla po ránu taková pecka, kávu s mlékem. Jdu po své práci a hlad – jedinkrát za celý den – dostanu v tu nejnevhodnější dobu. Po desáté hodině dopolední. Na svačinu pozdě, na oběd brzy. Žaludek nicméně žádá své a tak cosi zakousnu. Jen málo, protože oběd je za necelé dvě hodiny. Pozdní svačinka zapříčiní, že sedám ke stolu s teplým obědem, aniž bych měl hlad. Uběhne odpoledne a protože večeře na noc není zdravá (s plným žaludkem se špatně usíná), něco málo pojím kolem páté večer. Po desáté jdu spokojeně spát, ale v oblasti žaludeční cítím jakési škrundění. Ne, na noc v žádném případě, okřiknu se a usnu. A potom se probudím na onu místnost, jdu kolem ledničky... a celý proces se opakuje.
Jak z toho ven? Silou vůle jsem několik nocí procházel kuchyní nevšímavě. Žádné sladkosti, žádné pochutiny. Dokonce jsem začal ráno snídat. Po dvou týdnech jsem na své obyčejné váze zaregistroval navýšení. Sice jen o kilo, ale přece. Přestal jsem večeřet úplně a chodil spát hladový. A když jsem se probudil, obrátil jsem pořadí. Nejprve lednička, potom záchod, zpátky znovu lednička. Váha se vrátila zpátky na původní hodnotu a tak jsem nad nočními chutěmi mávl rukou. Množství tuku mě ale nepřestalo zajímat. Kdybych byl v obraze, jak na tom jsem, mohl bych v noci navštěvovat ledničku bez zbytečných výčitek svědomí!
Podíval jsem se v internetových obchodech, jak to s tou zázračnou váhou vlastně je. Cena od šesti set do tří tisíc, což by docela šlo. A při brouzdání narazil jsem na diskusi lidí, kteří s touto váhou mají zkušenosti. Jejich poznatky byly zajímavé. Levné váhy měří nepřesně a drahé si pořizovat nemá význam. Takže jsem váhu přestal řešit (nákup i svojí tělesnou) a řídím se vizuálně. Jako celá léta. Když opasek u džínů zapnu na poslední dírku, sednu do auta a přezka se mi zařízne do břicha, omezuji jídlo a noční chutě si nechávám zajít. Pokud pásek neškrtí, uspokojuji dál své chuťové buňky a jsem v pohodě.
