Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rostou, rostou?

3. 10. 2007


Letošní léto bylo vskutku podivné. Červen a červenec tropická vedra, srpen dal možnost využít jarní nebo podzimní oblečení a snad jen září je tradičně teplé a hlavně barevné. A to je šance pro nás, houbaře.V okolí každého mého bydliště byla místa, kde rostly. Houby všeho druhu. Ve Františkových Lázních to byly vysoké borové lesy kolem silnice k hraničnímu přechodu Vojtanov, kde člověk nemusel prolézat pichlavá houští a nacházel poddubáky, klouzky, žluťáky Obrazeki hříbky. A lišky, kterých tehdy rostly houfy. Směrem na Cheb nacházel se několikokilometrový, možná dvacet metrů široký pás břízek, kde Němci za války chtěli stavět dálnici. Nestihli to a místo ní v porostu rostly parádní křemenáče a kozáci. A když bylo hub málo, tak stoprocentně byly za rybníkem Amerika. Tam už byl les členitější, vlhčí a muselo se na kole, zato tam byly houby všeho druhu.

Kupodivu nenačichlé produkty Vřesovského kombinátu rostly houby i na Sokolovsku. Když bylo v šichtě trochu času, přelezli jsme plot nad vlečkou směrem k haldám, kam se vyvážela skrývka povrchových dolů a podle kolejí, opět pod břízkami, jukaly na nás červené hlavičky křemenáčů. Kolem Tatrovické přehrady, na zavezených lomech bývalé vesnice Stará Chodovská, tam všude byl houbařský ráj.

ObrazekV Habartově už to bylo složitější. Les byl sice hned za paneláky, jenomže tady platilo: mnoho povolaných, málo vyvolených. Do lesa blízko, lidí hodně. Ideální místo – přehrada na pitnou vodu Horka, kolem níž nestála jediná chata – bylo poněkud z ruky, ale po absolvování zhruba tří kilometrů stačilo obejít jednu stranu přehrady a košík byl plný. Tam jsme chodívali s kamarádem Tondou Kratochvílem, pokud jsme se domluvili. Občas jsme šli taky oba, ale každý v jinou hodinu a podle vysbíraných míst bylo jasné, že ten druhý vstal poněkud časněji.

Kolem Plzně – ačkoliv je to místo hodně lidnaté – stačilo někdy projít les pod Krkavcem a bylo na smaženici, nebo aspoň do omáčky. Do takové Obory ke Kaznějovu se už muselo na kole a nejlépe s větším košíkem. Vydali jsme se tam s kamarádem Honzou Hajšmanem, kola jsme před případnými zloději schovali do trávy na dobře zapamatovatelném místě u trati a plnili košíky v nejbližším okolí úkrytu. Jak jsme se alespoň domnívali. V houbařském zaujetí jsme došli taky ke trati, ale někde úplně jinde. Další hodinu jsme místo hříbků hledali kola.Obrazek

V mém současném bydlišti, nebo přesněji řečeno v jeho okolí, rostou houby taky. Jen terén je poněkud náročnější. Když jsem ukázal fotky vesničky a jejího kopcovitého okolí své známé, okomentovala to:„Pěkná krajinka. Kostelík, domečky… okolí hezky zvlněné a ten výhled na Šumavu!“

Vzpomněl jsem si na ta slova v okamžiku, kdy jsem vyšplhal do poloviny nejbližšího zalesněného kopce a v propoceném tričku a oroseným čelem pustil se v předklonu do smrkového porostu. Veliká hnědá hlava pravého hřiba signalizovala jeho mladší brášky. A taky jo, jeden, druhý, támhle další kousek, bílá baculatá nožička, lesklý hnědý kloubouček, jako by čekali, až skončí v mém košíku! Ten jsem přinesl nakonec plný a tak se tradiční pokrmy měsíce září – smaženice, flíčky s houbami, hovězí na hříbcích – objevily na stole i letos. A nejenom u nás. Protože les je veliký a dobrých hub pořád víc, než nás houbařů!

 

Obrazek


 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář