Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cyklovýlet za všechny drobný

31. 10. 2013

Na sobotu 14. září 2013 jsem si naplánoval výlet na kole poněkud delší, než kdy jindy. Rozhodl jsem se obhlédnout Chodsko z Kurzovy rozhledny na Čerchově, když už se na jeho vrchol se dvěma věžičkami dívám už pěkných pár let – byť v okolí Loučimi pouze z pastviny nad vesnicí. 

obr_1.jpgV roce 2000 jsem na Čerchově byl. Pěšky z Capartic, vesnice na Klenčím. Tady je parkoviště, odtud musí každý pěšky nebo o víkendech v sezóně busem nahoru po úzké, panelové cestě. Tehdy byl areál zavřený, nějak se dohadovali turisté s armádou, jestli tam vůbec budou moci chodit lidi, nakonec turisté vyhráli – od počátku to konec konců byla jejich rozhledna.
Něco tu nehraje? Mluvíme o rozhledně jedné a přitom zdálky jsou vidět věžičky dvě! Ta druhá, architektonicky poněkud zvláštní, byť nikoliv v republice ojedinělá, zde byla postavena v sedmdesátých letech a původní rozhlednu dokonce převyšuje. Její prostory nejsou přístupné, stavbu pořád vlastní armáda, která zde v době budování socialismu odposlouchávala hovory z pouhé dva kilometry vzdáleného Německa a vůbec odtud prováděla všelijaké špionážní aktivity.
Fotil jsem v té době na kinofilm, obešel jsem za plotem celý areál a pak jsem se vydal po zelené turistické značce až na hranici na místo zvané U tří znaků (Dreiwappen), což je skalka, do které byly v roce 1766 při vyměřování hranice vytesány znaky tří historických území, jejichž hranice se zde setkávaly.obr_3.jpg Jedná se o bavorský kosočtverec (CB = Churfűrstentum Bayern) tedy Kurfiřství bavorské, českého lva (KB = Krőne Bőhmen), čili Koruna česká a falckého lva (HP = Herzogtum Pfalz), tedy Vévodství falcké. Tato topografická památka upomíná na hraniční smlouvu mezi císařovnou Marií Terezií a bavorským kurfiřtem Maxmiliánem Josefem III. z 3. března 1764. Nový průběh hranice byl vyměřen a osazen znakovými mezníky v letech 1764 – 1766.
Tohle všechno jsem prošel a potom jsem se dlouhá léta chystal na Čerchov vyrazit –
a povedlo se až letos.

Byl jsem doma sám (žena v lázních), takže nebylo třeba spěchat ani s odjezdem, ani s návratem, vzal jsem na záda fotobatoh, a přestože svítilo sluníčko, navlékl jsem raději dlouhé kalhoty a lehkou bundu a po jedenácté dopolední vyrazil směr Domažlice. V Penny Marketu jsem si koupil malou vodu, u řezníka světlou tlačenku a dvě housky pro případ uvíznutí dál od civilizace (jak prozíravé, když civilizace je kolem na každém kroku) a než jsem se odpíchnul na další cestu, vyměnil jsem v brýlích skla proti slunci za skla čirá, protože se na obloze objevily mráčky. obr_7.jpgNa Cykloatlasu jsem si naplánoval cestu z Domažlic zadem po cyklostezce kolem Havlovic a Hadrovec, odtamtud na Babylon a kolem kempu lesem do Pece pod Čerchovem a po modré turistické značce nahoru na Čerchov. Na mapě to bylo nejkratší trasa, jak se ale později ukázalo, nejkratší neznamená nejrychlejší!
Z Domažlic se jelo v pohodě, na křižovatkách jsem zastavil, pořídil pár fotek, u Hadrovce jsem nafotil akvadukt nad tratí – že je to nějaké blbost? Nikoliv, krásná a bytelná lávka má po straně malé koryto, jímž protéká potůček, za železničním přejezdem, místem častých srážek vlaku a auťáků jsem po krásné rovince dojel ke koupališti Babylon, kde jsme pracovně strávili neuvěřitelných 13 let, nafotil jsem a pokračoval ke kempu za hotelem Bedrníček.

obr_15.jpg

 
Cesta lesem do Pece je samý kořen a výmol a možná tady byl zárodek události, která z výletu udělala pouze jeho polovičku. Prokodrcal jsem se mezi první domky vesnice, spjaté s bratry Špillarovými, malíři a výtvarníky Chodska a stanul u začátku modré značky.
Že na Čerchov bude cesta do kopce mi bylo celkem jasné, že to bude cesta do tak prudkého kopce jsem nad mapou netušil. Takže jsem ujel pár stovek metrů v sedle a pak jsem začal kolo tlačit. A na jeho stavu se mi cosi začalo nepozdávat. Zkusil jsem zahýbat zadním kolem a zarazil se. Výkyv byl skoro půl centimetru, jako by se povolily matky na osičce, takže při zdolávání kamenů na čím dál užší cestě jsem měl o čem přemýšlet. Až se vyplazím nahoru, bude nutno kolo sundat
obr_21.jpg
a matky dotáhnout. Ve svém nejnutnějším nářadíčku, které vozím sebou, může být pouze jeden klíč rozměru matky na osičce. Kde vzít druhý? Bude třeba majitel občerstvení ochotný mi ho půjčit? A bude opravdu stačit jen dotažení?
 
Za těchto úvah jsem překonal kmen padlý přes cestu a zatímco jsem lezl a tahal kolo jak to jen šlo, uslyšel jsem ve svých lehce nedoslýchavých uších zvuk, který se mi do lesa příliš nepasoval. Rozhlížím se… a po cestičce (pokud se tak dá vymleté kamenité koryto nazvat) ke stejné překážce, kterou jsem zrovna přelezl, dorazil mladík na enduru! Postavil mašinu a šel obhlédnout strom, nabídku o pomoc při přetlačení motorky odmítl a vrátil se zpátky, zatímco já pokračoval cestou-necestou nahoru.
 
Těsně před závěrem stoupání se ejhle naskytl kousek rovinky, nasedl jsem na kolo, šlápl do pedálů, od zadního kola se ozvalo zachroupání a kolo začalo házet ze strany na stranu už docela nebezpečně. Bylo jasné, že jsem pro dnešek dojezdil, protože tohle už nespraví pouhé dotažení, ale nějaká větší oprava. Měl jsem dokonce podezření na prasklou osičku!
Zbývajících pár stovek metrů se mé úvahy staly přímo existenčními! Jak se dostanu dolů, jak na nádraží do Domažlic, s kolem nebo bez kola… to všechno jsem probíral v hlavě i ve chvíli, kdy cestička z lesa vyústila na panelku před bránu do areálu Čerchova. obr_22.jpg
 
Zrovna tudy kráčelo cosi (chlap nebo ženská?) v červené bundě s kapucí naraženou na hlavu a nevěřícně to na mě zíralo. A stejně tak nevěřícně jsem zíral já, když jsem se vyhrabal k bráně. Velká věž (ta špionážní) celá zahalená do mlhy, malá (rozhledna) zahalená od poloviny nahoru.
Bylo mi jasné, že celá dnešní akce je naprosto nepovedená!
Postavil jsem kolo před rozhlednu a v první řadě jsem natáhl bundu, které při lopotném stoupání lesem nebylo potřeba – tělo vydávalo tepla dost a dost! V přízemí rozhledny obsluhovala paní středního věku pár turistů, poptal jsem se na autobus, jenž by měl o víkendu jezdit až sem nahoru a odpověď vyřešila první etapu zpáteční cesty. Autobus odjíždí ve čtyři, což bylo za půlhodiny. Vyšlápnout si schody nahoru na rozhlednu bylo pochopitelně bezpředmětné, koukat se na střechy nejbližších staveb zahalených do mlhy byl nesmysl a tak jsem vyčkal autobusu.

obr_25.jpg

„Když počkáte ještě hodinu, vezmu vás až na nádraží v Domažlicích,“ vyřešil mi šofér s melírovaným účesem i etapu druhou. „I s kolem,“ dodal ještě v odjel dolů. Třetí etapu představovala cesta vlakem, který snad do Loučimi taky pojede.obr_26.jpg
Odebral jsem se do dalšího občerstvení kousek od rozhledny, to už bylo vybavené skoro jako hospoda a hlavně – bylo tam, na rozdíl od cimerky v rozhledně – teplo. Sedl jsem si dozadu, dal si kávu, snědl kaiserku a tlačenku a pozoroval zájezd odkudsi z Moravy, který si s nadšením prohlížel socialistické relikvie, rozmístěné po stěnách. Dvě dámy se nechaly fotografovat ve vojenském saku socialistické armády, fotograf po nich chtěl, aby se při focení nehýbaly, což jsem příliš nepochopil, poněvadž při focení používal blesk… ale budiž.
Hodina uplynula, autobus přijel, nasedl jsem i s kolem, dopředu se usadili starší manželé z Plzně, kteří svojí návštěvu Čerchova okomentovali slovy – tolik let se při dobrém počasí díváme na tyhle věžičky a když si je přijedeme obhlédnout zblízka, je mlha! obr_27.jpg
Což o to, oni se můžou, stejně tak jako já, podívat na Čerchov jindy, Moraváci sem ale těžko pojedou znovu, že…
 
Pakliže jsem se domníval, že bude následovat konec dobrý, všechno dobré, nebylo tomu tak! Autobus odjíždí z Čerchova v 17 hodin 18 minut a šofér tento jízdní řád pochopitelně dodržel, i když jak rozhledna, tak přilehlé občerstvení zavírají v 17 hodin.
V uvedenou dobu jsme se odpíchli od zastávky a zastavili se po pár desítkách metrů… u brány, která byla zavřená a zamčené docela bytelným řetězem!
Melír za volantem si otevřel dveře vpředu, vystoupil a zkusil, pochopitelně
marně, zalomcovat řetězem. Upřímně řečeno, tak vyvalenýho chlapa, jako jeho při návratu do autobusu, jsem už pěkně dlouho neviděl!
Ono je to zamřený na řetěz, oznámil nám celkem zbytečně skutečnost, kterou jsme viděli sami.
Kousek couvnul a zajel zpátky do své stanice. Rozhledna zamčená, v jejím okolí ani noha, škodovka, která tam stála odpoledne, taky zmizela.
Třeba bude někdo v té hospodě, poradil jsem šoférovi, takže jsme popojeli a on šel zalomcovat dveřmi, bohužel taky zamřenými.
Kombík, který před pátou stál kousek od vchodu, už tam taky nebyl, z čehož vyplynulo jediné – nájemci rozhledny odjeli, provozovatel hospody taky a lhostejno v jakém pořadí poslední prostě zamknul bránu na řetěz aniž si v mlze všimnul čekajícího autobusu.
Melír tomu pořád nemohl uvěřit a znovu, patrně doufajíce v zázrak, přejel k bráně a protože zázraky se dějí pouze v pohádkách, řetěz na zámek tam pořád byl.
Jsme v pasti, napadlo mě, tady nahoře není ani noha! Jakpak si chlapec poradí, když signál na mobilu tady moc nefunguje (zkoušel jsem se hodinu předtím marně dovolat na informace České dráhy), možná snad do Německa?obr_28.jpg
Vyvalenost Melíra pomalu přecházela ve vztek, znovu se vrátil autobusem k rozhledně, houkal a houkal… až se objevil náš zachránce. Tatík paní nájemkyně, který kontroloval vstupenky na rozhlednu, se objevil i se svým psíkem Oříškem a když vyslechl Melíra, vrátil se pro klíče.
„Máte štěstí, že tady dneska chci spát,“ oznámil nám všem, „jinak taky jezdím dolů…“
Tak rychle jsem se autobusem ještě nikdy nevezl. Těch pět kilometrů do Capartic po panelovce jel jako o závod, měl jsem co dělat, abych kolo udržel na místě, v poněkud letitějším autobusu všechno drnčelo, rámusilo, vrzalo… na parkovišti v Caparticích manželé z Plzně s úlevou  vystoupili, chvíli se u svého auta rozdýchávali a my zatím pokračovali k hotelu Výhledy a odtud úzkou zkratkou v lese do Chodova stejným stylem jízdy, jako do této doby. Poněkud pomaleji, neboť za sobotního provozu, jsme pak dojeli k domažlickému nádraží, kde jsem byl téměř u cíle své cesty.
Vlak odjížděl v 19.47 a musel jsem tedy znovu čekat téměř hodinu a půl, byl jsem nicméně v klidu. Ten kousek z naší zastávky domů kolo dotlačím celkem snadno a tak se taky stalo.
Ceny: jízdenka autobus 48,- jízdenka vlak 36,-, kolo 25 korun. Celkem 109 korun – to jdou ty drobné. A bankovky? Šest stokorun za opravu zadního kola. Nebyla to zlomená osička, to prý se snad ani nestává, ale vylágrovaný střed. A co se nepovedlo? Po příjezdu z několikadenního pobytu v Třeboni jsem si všiml, že zadní kolo malinko háže nikoliv do stran, jak to občas – zvláště při prasklém drátu – bývá, ale na výšku. Vyndal jsem již zmíněnou osičku a ejhle, byla trochu ohnutá, takže jsem si koupil novou a namontoval ji sám. Zřejmě jsem něco nezvládl, buď podložku jsem nedal, nebo nějak špatně… zkrátka ložisko složené z kuliček uložených pouze do vazelíny tento můj zásah nevydrželo. Bylo nutno vyměnit celý střed a u té příležitosti jsem si nechal namontovat nerezové dráty, ty původní praskaly na můj vkus docela často. Rozhledna na Čerchově holt zůstala na jindy! 

 

obr_30.jpg

Galerie k fotoblogu je zde!