Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ještě jednou kolo, tentokrát ve státní svátek 28. října

8. 11. 2013

 

Den volna (pro pracující, my penzisti máme volno pořád) koncem října (pondělí 28.) jsem se vydal na druhou stranu, než obvykle jezdím – z Loučimi do Libkova, za obcí vlevo okreskou na Slavíkovice, Vílov, Mlýnec a Poleň. Kromě poetických jmen vesnic má tahle trasa jedno specifikum – je nutno překonat val východního cípu tzv. Korábské vrchoviny, která je součástí poněkud většího celku s názvem Švihovská vrchovina, táhnoucí se od Rokycan až ke Kdyni – zhruba řečeno, což znamená zdolat převýšení cirka 140 metrů a bohužel nejen hned po startu, ale hlavně při zpáteční cestě… a jakkoliv je na druhé straně poměrně dost rovinek, dalším kopcům se jeden nevyhne. Ale budiž, dřina do kopce je vynahrazena parádními sjezdy a hned jeden jsem absolvoval dolů do Slavíkovic. Je tady pár serpentin, povrch silnice taky nic moc, ale rychlosti přes padesát lze dosáhnout bez problému.
Počasí konce října roku 2013 bylo téměř letní, odjížděl jsem po jedné odpolední a na teploměru bylo celých 21 ° C!

-obr_1.jpg

Přesto všechno jsem si raději navlékl dlouhé kalhoty, bůhví jak bude k večeru při návratu – rozhodl jsem se totiž trasu do Chudenic prodloužit zajížďkou přes Dolany. A protože jsem letos tuhle stranu našeho kraje nefotil, nasadil jsem na řídítka fotobrašnu, do ní Olympuse a začal jsem hned za Libkovem. Protože kromě tepla byla i krásně modrá obloha, posetá bílými mráčky a nebýt holých stromů kolem silnice, byla by to podzimní série jak vyšitá!
 
 
 
 
Dole uprostřed Slavíkovice, pohoří za nimi je Švihovská pahorkatina.
 
Ze Slavíkovic je pár stovek metrů na křižovatku u Vílova, jeli jsme ten kousek s dlažovskými přáteli při jejich podzimním cyklovýletu, tehdy jsme jeli vlevo na Úsilov a Mezholezy, nahoru ke křižovatce na Koráb a odtud po svážnici lesem do Libkova, což je taky pěkná trasa, teď jsem ale pokračoval rovně na Mlýnec a Poleň, jejíž kostel je zdálky vidět svojí červeně natřenou kopulí… a tady jsem měl na vybranou. Buď rovně na Lučice a do Chudenic, což jsem absolvoval před třemi roky, anebo se podržet svého prvotního úmyslu a vzít to vpravo na Věckovice, Drslavice a přes Řakom do Dolan… nechal jsem na hlavě a vydal se tudy. Silnice téměř prázdná, objel jsem kopec Doubravu s televizním vysílačem (nebo zesilovačem), chvíli to jelo nahoru, chvíli dolů, ale pořád s větrem v zádech a tudíž docela svižně, horší to bude cestou zpátky, jestli se vítr k večeru neuklidní…
Přes vyjmenované vesničky se zvláštními názvy jsem dorazil do Dolan, před sebou na dohled pěti kilometrů Švihov se svým vodním hradem a to se mi při cestě autem zdá Švihov od nás pěkně daleko!
 

-obr_4.jpg

 
Švihov je v dálce pěkně rozložený pod - jak jinak než -  Švihovskou pahorkatinou.
 
Dolany mě nijak nezaujaly, vyfotil jsem kostel i jakousi japonskou zahradu na dvoře domku na křižovatce do Chudenic a když jsem se tam rozhlížel, podíval jsem se ještě jednou na tři cyklisty sedící před hospodou na druhé straně ulice. -obr_5.jpgKdyž jsem jel od kostela, pozdravil jsem, ale moc pozornosti jsem jim nevěnoval, až teď se mi zdály jejich dresy jaksi povědomé – byli to členové teamu Jabkoty ze Kdyně, včetně jejich náčelníka Radka Čejky. Zajel jsem k nim, prohodili jsme pár slov, dvakrát jsem cvaknul spouští (nefotit, nejmenovat, nepublikovat, zatvářil se náčelník přísně) a pak už jsem pokračoval do Chudenic, vzdálených odtud už jen 7 kilometrů.
Někde v polovině cesty jsem předjel chlapíka v kraťasech, což se mi stává málokdy, většinou všichni předjíždějí mě… vyjel jsem na malý kopec, z něhož pouštěli chasníci kolem třicítky draka ve tvaru paraglidingového křídla, tady možná rarita, na pláži v Toskánsku je černí prodavači nosili zcela běžně, vyfotil jsem památnou lípu nad Chudenicemi a spustil se dolů do městečka (městyse). Dám si jedno v místním pivovaru a pojedu dál, byli tady už naši sokolové a taky na kolech, jenomže bylo pondělí – byť sváteční – a tudíž zavírací den… tak nic. Vydal jsem se k Bolfánku a protože to byl den zajížděk, místo hned první cestou vpravo za posledními domky jsem jel po silnici, potom parkem a nakonec pěšky do kopce a otevřela se přede mnou vyhlídka na nový výletní hostinec.-obr_8.jpg
Před třemi roky tady byly obvodové zdi a vůbec to nevypadalo, že by někdy… a ejhle! Paráda!
Kolo jsem nechal před hospodou a prostředí na mě zapůsobilo tak, že jsem ho ani nezamykal.
U dřevěných stolů venku seděla rodinka s dětmi, další řvoucí svištíci byly se svými mladými rodiči uvnitř, poněkud dost rámusu pro mě i pro pana hostinského, který se ale snažil tvářit… no, alespoň neutrálně. Snad mu nějakou tržbu nechali…
Čepují tam Poustevníka, uvařeného nedaleko v Chudenicích, bohužel došel
a tak jsem se spokojil s jedenáctkou Svijany – taky výborný mok a chuť by byla alespoň
na další dvě, jenomže po nich by se špatně šlapalo a taky už začalo být dost hodin-obr_9.jpg – blížila se čtvrtá a dva dny předtím se posunul čas o hodinu zpátky, takže se stmívalo dřív – což jsem jaksi nevzal v úvahu.
V pokladně rozhledny jsem marně požadoval dřevěnou známky, od sympatické studentky, která tady o víkendech prodává vstupenky a přes prázdniny provází turisty na zámku v Chudenicích jsem si koupil alespoň dřevěnou pohlednici (na dýze je vypálená silueta rozhledny), spadaným listím zasypanými cestičkami jsem sjel dolů kolem letního sídla Czernínů a z Lučice místo rovně na Poleň jsem to vzal doleva a dojel do obce Slatina, kterou jsem už ten den jednou projížděl – v opačném směru.
Vyrobil jsem si tak další několikakilometrovou zajížďku, která by moc nevadila v případě letního času. Takhle se sluníčko pomalu schovávalo za okolní kopce, pořídil jsem ještě pár snímků a proti větru, který samozřejmě nepřestal, jsem šlapal přes Poleň, Mlýnec ke Slavíkovicím.
Tady mě čekal stoupák nahoru až k odbočce na Nevděk a to už jsem s přestávkami šel pěšky. Za tmy, protože stmívání bylo nějaké rychlé, což jsem do této doby příliš nevnímal.
S rozsvícenou zadní blikačkou pod sedlem jsem sjel do Libkova a šupem dolů do Loučimi jsem dojel po půl šesté. Na počítači jsem měl 53 najetých kilometrů.
A jak hodnotit tento výlet? Jako nepovedený snad ani ne, poněkud delší, než jezdím, i když pár padesátek jsem letos zajel v pohodě. Pouze to chtělo trochu víc času a vyjet o hodinu dřív.
Lidi kolem Bolfánku (občanské sdružení Otisk) udělali za tři roky hodně velký kus práce a podle množství turistů, pohybujících se v okolí i v tento byť teplý, leč pozdně podzimní den lze soudit, že genius loci místa ve spojení s chutí vrátit mu jeho původní význam sem přivede další návštěvníky!

-obr_10.jpg