Jdi na obsah Jdi na menu
 


Den druhý – kombinovaný výlet: z Třeboně do Nové Bystřice, Jindřichova Hradce a zpátky do Třeboně

21. 12. 2014

Takže ve středu jsem vstal před osmou (první noc v penzionu celkem klidná a spaní pohodlné), posnídal jsem kávu, namazal si kaiserku zakoupenou den předem v nedalekém Penny Marketu, po deváté jsem vytáhl kolo zamčené v garáži a šlápl do pedálů. Taky den předem jsem si večer prohlédl kudy na silnici směr České Velenice (ty mě čekaly taky, ale další den), vyhnul jsem se městu a za chvíli už jsem šlapal před městkou část s podivným názvem Holičky po silnici s nevalným povrchem až k místu, zvaném U splavu. Tam křižovala silnici i vedle jdoucí trať zelená turistická značka, po níž jsem se měl dát už z Třeboně, což jsem postřehl až při podrobnějším studiu mapy. Mohl jsem si ušetřit možná kilometr dva, ale v celkovém množství je to zanedbatelná vzdálenost. Ve své mapě jsem měl po této zelené pokračovat vlevo mezi rybníky Starý hospodář a Podsedek a tak jsem srdnatě vjel do lesa s předsevzetím, že to nebude žádné polykání kilometrů, ale pohodová jízda s focením všech zajímavých míst.

První se naskytlo hned po několika kilometrech, místo zvané Rozvodí s hrází přemostěnou betonovou lávkou. Zde se od Lužnice odděluje Nová řeka a původní koryto Lužnice pod názvem Stará řeka vede do rybníka Rožmberk. Pokud někoho Lužnice zajímá víc, zde je odkaz na Wikipedii. Nafotil jsem a pokračoval k dalšímu lesnímu rozcestí U starého mostu. Tady je odbočka na Stráž nad Nežárkou a odtud také přijeli starší manželé, kteří se také u rozcestníku zastavili. Pořádal jsem je, jestli je můžu vyfotit, byli z Hluboké nad Vltavou a zdejší krajinu brázdí na svých bicyklech každý rok. Prohodili jsme pár slov a zatímco oni pokračovali tam, odkud jsem přijel, já se vydal na zmíněnou hráz obou rybníků a pokračoval k vesnici Lutová, do níž jsem přijel tak, jak to mám nejraději – polní cestou skrz humna. Název obce oznamovala jen malá cedulka u první chalupy, jakási díra, říkal jsem si a po chvíli ejhle, vesnička je stejně velká jako naše Loučim (125 obyvatel) a je to dokonce vesnická památková zóna. První zmínka je z roku 1349 (Loučim 1357) a je tak jednou z nejstarších vesnic regionu, více údajů opět na Wiki.

Nafotil jsem jejich krásnou náves a jel dál, do Staňkova. Nedaleko je známý rybník Hejtman, přímo u vsi Staňkovský rybník (jak jinak, že), chalupy, v mnohých možnost ubytování… byl jsem v polovině cesty, pořídil pár fotek a vyrazil po modré turistické značce k další křižovatce s názvem Markétské polesí. Fotka a po necelých třech kilometrech další velká křižovatka v lese a názvem Pod smírčím vrchem. Směrové tabule, mapa, zastřešené odpočívadlo, ba i odpadkový koš, prostě kvalitní vybavení. U tabulí dvě kola, u kol dvě dívky, poradím se o dalším směrování své cesty. Přijely tuším taky ze Stráže, cíl jejich cesty byl Peršlák, jak odpověděla ta starší, jedeme tam na kafe. Že jsme poblíž hranice s Rakouskem jsem věděl, že tam ale jedou na kafe… nene, dostalo se mi vysvětlení, Pešlák je český hotel na samé hranici. Ta starší zřejmě určovala trasu, na paži měla připevněnou navigaci (nebo chytrý mobil?), která se načítala děsně pomalu a nakonec určila jejich směr a mě poslala hned za křižovatkou vlevo do lesa. Nějak se mi to nezdálo, po jejich odjezdu jsem holt nasadil brýle a podle své i místní mapy zjistil, že musím jet stejnou cestou jako ony. Takže jsem pokračoval podle své úvahy a zastavil znovu u zmíněného hotelu, kde kočky zrovna slézaly z kol. Zabrzdil jsem za nimi, a oznámil jim, že mě chtěly poslat někam do neznáma – následovaly omluvy atd., ale to už jsem se vrátil na cestu a fotografoval. Servírka stála na prahu restaurace a kochala se zelení kolem (možná), já se kochal pěknou stavbou i kamenem republiky před živým plotem a měl chuť vstoupit na rakouské území, jehož hranice je pár desítek metrů odtud. Pohled na hodinky mě vrátil do reality, bylo dvanáct a já měl před sebou sice pouhých 7 kilometrů, ale taky cestu vlakem a potom z Hradce na kole. A to jsem neměl tušení, v kolik ten vlak z Bystřice vlastně jede.

Absolvoval jsem něco stoupání, téhle oblasti se říká Česká Kanana, podle Wiki je to  právě pro přírodní charakter krajiny, početné vodní hladiny a rozsáhlé lesní komplexy, i pro poněkud sychravější podnebný ráz. Ostatně podívejte se sami.

U Nového Vojířova se cyklostezka napojila na silnici s malým provozem a po chvíli se pod posledním kopcem objevila Bystřice. Měl jsem už docela hlad, nejdřív se podívám na odjezd vlaku a potom se vrátím na náměstí, kde v zahrádce restaurace U císaře seděli chasníci v montérkách, neklamné to znamení, že se tady dobře a cenově přijatelně vaří – jenomže po příjezdu na nádraží zbývalo do odjezdu úzkokolejného vlaku 20 minut, takže oběd se odkládá až do Jindřichova Hradce. Ve vlaku se dostalo na suchou kaiserku, kterou jsem ráno prozřetelně přibalil do batohu pro strýčka Příhodu.

Měl jsem za sebou 37 kilometrů celkem v pohodě, takže pár slov k lesním cestám. Jejich povrch je většinou zpevněný, rovný, o asfaltových cyklostezkách v Pošumaví, zbudovaných za nemalé evropské peníze se tamním lidem může jenom zdát. Tady po nich ovšem putují stovky cyklistů všech věkových kategorií, zatímco cyklostezkách kolem vesnic v našem regionu korzují maminky s kočárky a kolo tudy přejede jen sporadicky…

Nejen já jsem ale viděl problém se značením nikoliv turistických cest, ale právě cyklotras. Žluté cedule vybledlé, na některých křižovatkách chybí úplně a občas je nutno zastavit a poradit se s mapou. Tady mají jindřichohradečtí – neboť tahle oblast včetně Třeboně spadá pod tento bývalý okres – co napravovat.

K bystřickému nádraží mezitím přišlo pár lidí, zelená motorová lokomotiva měla za sebou jeden vůz nákladní a dva balmáky, z nichž jeden byl označený jako zadaný (aby průvodčí nemusel chodit vybírat jízdenky do obou), do nákladního nám naložili kola (moje a ještě manželů z Jeseníků) a ve 12.50 se vláček dal do pohybu.