Jdi na obsah Jdi na menu
 

Den druhý – závěr výletu: krátká prohlídka středu města a cesta zpátky do Třeboně

22. 12. 2014

-obr_1.jpgKolo nám přepravili za dvacku. Když říkám nám, tam mám na mysli sebe a starší manžele, kteří bydlí v Písečné u Jeseníku, tady byli na dovolené a z Hradce se chtěli vrátit na kolech. Polovinu cesty jel vlak krokem, než zdolal stoupání, druhou polovinu uháněl, jako kdyby nás ukradl a tak jsme se nakonec dostali do Hradce.

Ještě jedna zajímavost stojí za zmínku – někde možná v polovině cesty je zastávka Kaproun, k níž se váže zajímavá příhoda českého velikána Járy Cimrmana:
 
V červnu roku 1900 cestoval Jára Cimrman z Vídně do Prahy, aby se setkal se svou hereckou společností, s níž hodlal nastudovat hru Němý Bobeš. Pro cestu chtěl použít večerního rychlíku z vídeňského nádraží Františka Josefa přes Veselí - Mezimostí a Benešov na pražské nádraží Františka Josefa. Na nádraží si před cestou dopřál vydatné občerstvení, v důsledku čehož však zaměnil IV. za VI. nástupiště a nastoupil do osobního vlaku, který končil pozdě v noci v Gmündu. Tam čekalo Mistra nepříjemné překvapení v podobě více než šestihodinového čekání na příští vlak, nehledě k tomu, že na novou jízdenku do Prahy nezbývala v Cimrmanově portfeji dostatečná hotovost. Nemilou komplikaci vyřešil Cimrman po prostudování svého cestovního globusu tak, že se rozhodl odjet nočním vlakem Dolnorakouských místních drah do Litschau a ostrým pochodem dosáhnout Nové Bystřice, odkud odjížděl ve 2.17 ráno dělnický vlak č. 4052 do Jindřichova Hradce. Tam hodlal navštívit svého přítele Z.Ž. a vypůjčit si obnos, potřebný k dosažení cíle cesty. Cimrman do ranního vlaku úzkokolejky skutečně nastoupil. Nemaje jízdenku, předstíral hluboký spánek. Jak praví zápisy ve služební dokumentaci, povolal po několika bezvýsledných pokusech o probuzení spícího cestujícího a zkontrolování jeho jízdenky, během nichž Cimrman upadl nejdříve pod lavici a posléze i do mdlob, průvodčí Albert Duba vlakvedoucího Jiřího Pavlíka. Když se po důkladné osobní prohlídce ukázalo, že cestující je slepým pasažérem, obsloužil vlakvedoucí Pavlík táhlo záchranné brzdy a vlak uprostřed hustých lesů v km 22,3 zastavil. Poté slepý pasažér Cimrman z vlaku za pomoci vlakové čety a několika cestujících vystoupil. Za odjíždějící soupravou pak hrozil utrženou brzdovou hadicí a volal: "To je vrchol!".zastavka-kaproun--kdy-byl-jara-cimrman-v-noci-z-29.-na-30.-cervna-1900-bez-platneho-jizdniho-dokladu--vysazen-z-vlaku..jpg
Převzato z webu ubytovani.strmilov.
S předchozím textem bych nicméně polemizoval, protože podle polohy ležícího Mistra (nezaměňovat s filmem J.C. ležící spící) byl Cimrman údajně nakopnut po vystoupení do řiti a padl obličejem na zem – stačí si pořádně prostudovat bohužel nepříliš ostrou fotku (vlak už zase jel rychle), neboť ono vystupující v polovině jeho postavy je prostě prdel… takže jen těžko mohl mávat brzdovou hadicí!
 
Trať je vedená převážně lesy a protože ten den bylo pěkně teplo, dalo se koukat z okénka. Už sama jízda vlakem byl pro mne zážitek, ani normálním vlakem jsem nejel už pěknou řadu let…
 
Než jsme vjeli na jindřichohradecké zhlaví, vrtalo mi hlavou, jak je vyřešený rozchod v úseku, kde úzkokolejka (760 mm) jede v kolejišti normálního rozchodu (1435 mm) a právě při pohledu z okénka jsem to uviděl – do kolejí je vložená ještě jedna kolej, takže vlak jede pravým kolem po koleji normální trati a levým po přidané kolejnici… docela bych se podíval, jak je vyřešená výhybka, kterou se vlak z úzkého rozchodu dostává na široký.
 
Jindřichův Hradec Masarykovo náměstí

 
  
Masarykovo náměstí  
 
V Hradci jsem vystoupil, nafotil nádraží, nasedl na kolo a vydal se do města, jehož střed jsem našel bez problémů. Všechna navštívená města mají totiž na rozdíl od cyklostezek perfektní značení! Udělal jsem pár fotek uličky k náměstí, na jejímž konci bylo Informační centrum, kde mi dívčina dala mapku města i jeho okolí a podala zevrubnou informaci, co vidět a kde se dobře najíst.

-obr_1.jpg

A když už jsme byli v hovoru, prozradil jsem, kde bydlím a ona se rozesmála a oznámila, že za měsíc se bude v Domažlicích vdávat a stěhovat se tam, neboť si vyhlédla za muže Choda! Tak jsem jí popřál, až se jí u nás líbí.
 

-obr_10.jpg

Trochu jsem pofotil náměstí Míru a u hotelu Vajgar mě zaujala nabídka poledního menu – kachna, 2 druhy knedlíku a zelí za 89 korun a protože už mi docela kručelo v břiše, sedl jsem do zahrádky, pojedl, zapil to třeboňskou jedenáctkou Regent za 27 korun (abych ochutnal místní pitivo), zamítl číšníkovu nabídku na ještě jeden kousek (ačkoliv chuť a nutnost doplnit vypocené tekutiny bylo by nutné) a po třetí hodině odpolední a nafocení rybníku jménem Vajgar (jak také jinak) jsem se začal zajímat, jak se dostat z města na silnici k Třeboni, nikoliv však na hlavní tah, před nímž už jsem byl varován. Musíte tudy, řekla paní spěchající s dcerou do hudebky, to se mi nezdálo a tak jsem odchytil jinou paní, kde jsem předpokládal znalost okolí pro cyklisty – paní totiž jela spolu s dvěma malýma holkama na kole.-obr_14.jpg A poněvadž jely stejným směrem jako já, navedla mě na velmi málo frekventovanou a zřejmě i kratší než hlavní silnici do Stráže na Nežárkou přes Plavsko a najednou jsem si vzpomněl, že taky snad měl mít kamarád z mládí Josef babičku! Na utěšené návsi jsem udělal pár fotek a po pár kilometrech jsem byl vStráži.
Tady jsem si v krámu koupil malé pití, něco upil, něco přelil do lahve, do Třeboně to bylo už jen 16 km a tak jsem to ani nepotřeboval. Vyptal jsem se na další cestu a dostal se na hlavní tah. Již zmíněné varování se ukázalo jako plané, pokud si odmyslím hluk náklaďáků, jejich výfukové plyny a opravdu značný provoz, nejelo se zde zrovna špatně. Silnice je totiž dostatečně široká na to, aby se vedle krajnice, nalajnované sil-obr_19.jpgnou čárou, vešel ještě asfaltový pruh pro cyklisty, místy široký i víc než metr, takže se auto vyhýbat nemusejí ale, a to jsem konstatovat s kladným podivem, většina se jich stejně ještě alespoň kousek vyhne. Na rozdíl od tratarů u nás, kteří tě ometou 20 čísel od kola!
 
Ještě jsem naposledy vyfotil rybník Vítek, na němž mě zaujaly oblouky bílého mostu kousek od silnice a pak už jsem sjel do Třeboně, zastavil se v penáči, koupil si cosi k jídlu a pití (nealko) a v šest večer jsem byl v penzionu. Oproti předpokládaným 60ti kilometrů jsem jich najel 76, ale zvládnout se to dalo!  
 

 

 

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář