Jdi na obsah Jdi na menu
 


Okolo Třeboně – den poslední

25. 9. 2013

 

-obr_2.jpg

Cestu do Českých Velenic na zevrubnější prozkoumání městečka, kde jsem strávil dva roky svého útlého mládí (1962-4), jsem si naplánoval hned po zjištění, že tenhle kraj navštívím. Před lety – snad kolem přelomu století – jsme tam byli autem tuším že u příležitosti návštěvy výstavy v Českých Budějovicích a město mě hluboce zklamalo, vypadalo to tak jako v těch šedesátých letech, jen v pravé části téčka (když se člověk podívá na mapu, tvoří hlavní ulice písmeno T – vpravo k tehdy zadrátovaným hranicím s Rakouskem, vlevo pak na celnici, v době mého mládí též nedostupnou) v ulici s dnešním jménem Vitorazská se do omlácených baráků nastěhovali cikáni (nebo tam bydleli už tehdy?) a bordely (ty tam tehdy nebyly stoprocentně), šlapky postávaly na každém roku, prostě děs. Po revoluci a stržení drátů chránících nás před nástrahami kapitalismu obnovila se silnička do obce Wielads a nadržení Rakušáci si jezdili smočit brčko za levnými prostitutkami – bez ohledu na to, že slečny byly poněkud eklhaft…

Ulice vlevo se jmenuje třída Čsl. Legií (jen pro úplnost – příjezdová ulice neboli noha téčka se jmenuje Revoluční) a vede k hraničnímu přechodu do Rakouska, resp. do Gmündu, jehož součástí (nebo spíš předměstím) za Rakouska-Uherska Velenice byly – více z historie na Wikipedii.
Hraniční přechod jako takový dnes představuje pouze konstrukce nad jízdními pruhy ulice, v šedesátých letech – pokud jsme na vycházce jednou za týden došli až sem – končily naše kroky u první, tzv. lehké závory, odkud jen zpovzdálí mohli jsme zahlédnout hospodu hned za čárou.
Tohle všechno jsme před lety projeli, pořídil jsem pár fotek na kinofilm a tak jsem chtěl letos nafotit i projet toho poněkud víc. Trochu chuti mi vzala paní, kterou jsem s jejím mužem potkal ve středu na rozcestí U starého mostu při cestě do Bystřice.
„Velenice? Tak tam se za celý léta nezměnilo nic. Všude jen bordely, cikáni a Vietnamci,“ pravila rezolutně po mém oznámení, že se tam chci podívat.
Uvidíme, řekl jsem si, není nad vlastní pohled. Vzhledem k tomu, že mě večer čekala cesta domů, rozhodl jsem se pro odlehčenou variantu. Autem pojedu do Suchdola a odtamtud na kole, tím trasu poněkud zkrátím a účelu bude dosaženo taky, takže jsem zaparkoval v Suchdole v postranní ulici, v krámu, kde čepovali čerstvý burčák, jsem se vyptal na nejkratší cestu a šlápl do pedálů směr Dvory, Nová Ves a Velenice.
Tahle silnice vede pěkně podél trati a když jsem v prvním roce učení měl na intru kolo a snažil se alespoň trochu pokračovat v závodění, které jsem započal ve svých 14ti letech v Lokomotivě Cheb, jezdil jsem tréninkově nejraději tuhle trasu – je to rovinka a dá se trénovat rychlost. Pokud jsem tehdy potřeboval nadřít něco málo kopců, volil jsem silnici na Nové Hrady… Na rovince se jeden taky tolik nenadře, jenomže – už jsem to někde zmínil – je rovina a obzvlášť dlouhá zase docela nudná.
Za minimálního provozu jsem dojel ke ceduli s názvem města, zastavil, vyfotil a hned jsem postřehl šlapku, kterou po chvilce čekání naložilo auto. Že by paní z rozcestí měla pravdu?
Popojel jsem kousek dál a zajel k nádraží, to je hned na kraji zástavby. Budova stejná jako před padesáti lety (ano, letos to bylo už tolik let, co jsem pobýval v tomto nehostinném místě), ovšem kolejiště fungl nové, stejně tak jako obě zhlaví.
-obr_1.jpgNové, a řekl bych, že poněkud předimenzované. Prostě místo starých kolejí dali nové a jejich množství jako v době, kdy se víc než polovina nákladů vozila po kolejích, zůstalo. Ale kdo ví, možná se zlaté časy železnice zase vrátí, byť v poněkud jiné formě.
Pořídil jsem pár fotek, nakoukl oknem do nádražní restaurace, kde jsem v sedmnácti letech dal první pivo a cigaretu a pokračoval po chodníku kaštanovou alejí k internátu. Tudy jsme chodili do jídelny, vzdálené od intru snad 400 metrů, ta zůstala taky na svém místě a tady se taky odehrála událost, která ukončila moji cyklistickou kariéru a nastartovala onu kuřáckou.
Jednoho dne jsme šli z večere a já si zapískal pochodovou melodii wehrmachtu. Jen tak, do pochodu, poněvadž i do jídelny a zpátky se muselo chodit ve trojstupu.
Zde malá odbočka pro ty mladší, případně pro ty, kteří tohle nezažili. Psal se rok 1963, polovojenský režim na tomhle intru byl normou, místo rozcvičky byla trenýrovka a heslo Sovětský svaz náš vzor bylo naplňováno měrou víc než vrchovatou. Vycházky jsme měli ve středu a v sobotu, tuším že i v neděli, v sobotu se pracovalo o dvě hodiny méně. My, co jsme jezdili až do Chebu nebo i dál, jsme měli tzv. odjezdovky jednou za měsíc už v pátek, vraceli jsme se v neděli večer. Tak tuhý režim jsem neměl ani na vojně…-obr_3.jpg
Takže jsme si to pochodovali z večeře, zapískal jsem si a když jsme dorazili k intru, čekal na schodech vychovatel K. Soudruh vychovatel, samozřejmě. Byl už v letech, jedinou jeho kvalifikací byla rudá stranická knížka (má školu života, odpovídali vstřícnější vychovatelé na otázku školy, která ho opravňuje kazit životy mladým lidem) a prosazování myšlenek strany.
Nechal nás pod schodama nastoupené a kdo že to pískal. Všichni jsme mlčeli i po jeho druhé otázce a když pořád nic, pravil – budete tady stát do doby, než se viník přizná.
Ostatní nasměrovali pohledy na mě (ve skupině nás bylo kolem patnácti) a já holt vystoupil a přihlásil se.
Víš co jsi pískal? zeptal se naštvaně, já kývl a on začal cosi o nacismu, koncentrácích a podobně a já mu povídám klidně – to s tím nemá nic společnýho. Že nemá? zařval a napřáhl se, že mi dá facku. Jenomže já nastavil svojí ruku před obličej, jeho ruka narazila na mojí a v tu chvíli jsme mysleli, že dostane infarkt. Sotva popadajíce dech zmizel uvnitř, po chvíli vyšel hlavní vychovatel, rozpustil nás a mě pozval do kanceláře. Tam řešili, jak mě potrestat a vymysleli trest vskutku výchovný – zákaz závodů na kole a trénování! Můj další život tak nabral jiný směr a České Velenice dostaly další mínusové body…
A tohle všechno mi proběhlo hlavou ve chvíli, kdy jsem si zvenku vyfotil internát a vešel dovnitř, abych se podíval alespoň za hlavní dveře.-obr_5.jpg
Naproti mi vyšel vychovatel lehce po třicítce, já se představil a když řekl příjmení on, zalapal jsem po dechu. Jmenoval se stejně, jako soudruh K. Naštěstí – jak mi odpověděl na otázku, jestli to byl jeho příbuzný – to byla pouze shoda jmen!
A tak jsme v družném hovoru strávili čtvrt hodiny, nabídku podívat se nahoru jsem odmítl – nějak mi vypadlo z paměti, jestli jsme byli v prvním nebo druhém patře – a pak jsme si podali ruce a já sedl na kolo a vydal se kolem školy dozadu Vitorazskou ulicí, která dříve končila již zmíněnými dráty a kde je dneska pěkná silnice do rakouské vesničky Wielads. Pocit z toho, že můžu klidně překročit dříve neprostupnou hranici jsem si odbyl už před lety, teď v roce 2013 to je naprosto všední záležitost. Takže jsem opět nafotil, kolem opuštěných železničních dílen jsem se vrátil na hlavní křižovatku a vydal se nakouknout do Gmündu.
-obr_12.jpgBylo krásně teplo, na náměstí u Staré radnice posedávali Rakušáci a popíjeli kávu nebo vínko, blížila se jedna hodina a já začal řešit jídlo. V Rakousku zřejmě nikoliv, v hospodě ve Velenicích se mi nechtělo čekat, než jídlo někde v zákulisí ohřejou v mikrovlnce a tak jsem zašel do řeznictví kousek od základní školy, před níž odchytávali dva dopravní policisti neukázněné šoféry a dal jsem si teplou sekanou (z mikrovlnky) a dvě housky. Starší prodavačka vypadala spokojeně, mladší na moji otázku jak se žije ve Velenicích spustila podobnou písničku, jako paní na rozcestí U Starého mostu…
V duchu japonského přísloví – lepší jednou vidět než stokrát slyšet – jsem musel konstatovat, že to v těch Českých Velenicích nevypadá až tak zle. Oproti minulé návštěvě se hodně změnilo k lepšímu. -obr_7.jpgCikáni neboli Romové holt někde bydlet musí a jestli dělají bordel nebo jsou v klidu, nemůžu sloužit. Vybydlené baráky ala Chánov jsem neviděl. Že tam Vietnamci obsadili obchody, z hospod nadělali kasína a provozují pár stánků u hranic je myslím záležitost radnice, kde sedí lidé zvolení těmi, kteří nadávají. A bordel ve smyslu domku s červenou lucerničkou? Ty byly už ve starověku a různě viditelné přetrvaly dodnes. Všude chleba o dvou kůrkách, uzavřel jsem své hlubokomyslné úvahy, sednul na kolo a s větrem v zádech jsem upaloval do Suchdola, k zaparkovanému autu. Na kompíku jsem měl 47 ujetých kilometrů.
V půl třetí jsem byl v penzionu, osprchoval se, zabalil si věci, odevzdal klíče od pokoje, pochválil paní majitelce Třeboň i penzion a odjel k Auroře. Ve čtyři odpoledne jsme s Laděnou navštívili Schwarzenbergskou hrobku, na prohlídku dolní části jsme se vpašovali mezi moravský zájezd a potom už jsem naladil navigaci (hlavně kvůli průjezdu Budějovicemi) a odfrčel domů do Loučimi.

-obr_14.jpg

Řeka Lužnice v Gmündu - poněkud vysušená...