Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

      Kapitola 7 

Plážové postřehy

 

 

Obrazek 

To všechno se odehrávalo v sobotu dopoledne. Kolem poledne už bylo hezky teplo, o programu odpoledním nebylo pochyb – zalehneme na pláži a budeme dva dny relaxovat. A přemýšlet, jak anebo kam v pondělí.

Do oběda jsme se trochu zabydleli, vybalili potřebné věci, rozhlédli se po okolí a konstatovali, že kemp vypadá docela pěkně. Převlékli jsme se do plavek, napakovali tašku s krémy na opalování, dalekohled, brašnu s foťákem, lehátko a jednu skládací židličku, slunečník a monstrózní šroubovací podstavec pod slunečník. Ten jsem si připravil podle vzoru, který jsme viděli loni v Caorle, vyšel ale nějak velký. Vzal jsem páskovou ocel šest čísel širokou, u svého kamaráda Zdeňka, který je zámečník, jsme to lehce zkroutili, aby to šlo navrtat do písku, nahoře třikrát zahnuli, vyvrtali díru na tyč slunečníku, z boku navařili matku na šroub, kterým se tyč upevní. Podstavec jsem natřel silikonovou stříbřenkou a (na rozdíl od notebooku) přibalil do karavanu.

Takto obtěžkáni – hlavně já – vyrazili jsem po druhé hodině k moři. Pláž se táhne několik kilometrů podél městečka Lido Degli Estensi a Lido di Spina a z obrázku je patrné,

Obrazek

že je to klasika. Voda, pochopitelně slaná, písek, v pozadí směrem ke kempu a hotelům v městečku slunečníky a lehátky, pěkně v zákrytu srovnané. Což zrovna nemusíme, ale nikdo nikoho nenutí, aby trávil čas na předem vymezeném místě. Lidi si roztáhli deky co nejblíže k vodě, protože voda byla teplá a čistá, písek bez jakýchkoliv odpadků a horký, okolo žádní návaly, přestože byla sobota a Italové se u svého moře sluní a koupají velice rádi (v příští kapitole se vypravíme na procházku pláží až ke kanálu, který ji odděluje od pláže další). 

Na pláži se kromě povalování na sluníčku také pracuje, i když raději bych to nazval obchoduje. Což je konec konců taky práce, i když se člověk nenadře. Obyvatelé českého pohraničí a konec konců v velkých měst to znají - u nás jsou to Vietnamci, tady Afrikánci. Kšeftuje se s omezeným sortimentem, na stolku hned před námi to byly brýle, vedle bižuterie a osušky. Tihle hoši patrně platili nějaký poplatek majitelům kempu, protože měli stabilní místo. Další obchodníci pláž obcházeli a svoje zboží, většinou hadrové, měli přehozené přes rameno a měli to bez poplatku...

Obrazek

Když jsem vytáhl foťák a začal cvakat, dívali se nejprve trochu nedůtklivě. Ví bůh, jak dalece je jejich pobyt v Itálii legální, takže nebylo divu. Když druhý den zjistili, že jsem pouhý turista, navíc neovládající žádný světový jazyk a  jejich záležitosti jsou mi šumafuk, nechali se fotit bez problému.

Partička na dolním snímku si zaslouží větší pozornost. I oni pracují . V písku na břehu mají vytaženo několik šlapacích skluzavek, který za poplatek 10 až 13 eur na hodinu půjčují. S mobilem u ucha sedí boss. Chlapík kolem padesátky, typický Ital vizáží, chováním pak velký šéf. Zády k nám (o několik fotek později jej uvidíme v akci) chlapík kolem pětadvaceti - budoucí boss. Dlouhovlasá dívčina jako třetí do party. Ke kterému z nich patří se mi zjistit nepodařilo. Bránila mi v tom jazyková překážka - to v první řadě a v druhé pak skutečnost, že mi do toho nic není. A to by mi mohli vysvětlit i bez znalosti jazyka...

Obrazek

 A protože svoji firmu na omšelé ceduli před slunečníkem pojmenovali PEDAL, dostali od nás stejné pojmenování. Pedálové.

************************************

 Druhý den byla neděle a protože bylo letní počasí, ba přímo horko, vydali jsme se na pláž znovu (co taky jinýho by jeden čekal, když právě za tímto účelem se my suchozemci plahočíme do toho horka). Se stejným vybavením (foťák, pití,

Obrazek

něco k snědku a taky dalekohled, který jsem si přibalil místo notebooku) jsme zalehli na stejné místo jako včera. Podobný nápad mělo víc lidí, například tyto dvě čtenářky. Italky to byly.

Obrazek

Pedálové v akci. V sobotu neměli žádný kšeft. Nikdo si nevypůjčil ani jedno šlapadlo, takže jsem ani nemohl zjisit, jak to funguje. V neděli už měli pedály připravené ve vodě u břehu a přestože zájem očekávat mohli, byli tam jenom tihle dva. Velký boss měl buď kšeft někde jinde anebo si užíval něděli... Chlapík u šlapadla nejdříve navlékl synkovi - buřtíkovi nafukovací balónky na ruce, na palubu si naložili věci a vyrazili. Jenom kousek od břehu, protože dál už byla hloubka. A děti se pěkně vydováděly... 

    Aby se děti - a nakonec i dospělí - neutopili, hlídali vodu plavčíci. Červenými bójemi měli přidělené úseky o šířce podle mObrazekého odhadu kolem dvaceti metrů. Stanoviště měli u nevysoké věže, pod kterou seděli a sledovali dovádění ve vodě. Na věži jsem je, na rozdíl od pláže v Caorle, neviděl. Na rozdíl od pláže v Caorle ale díky svým úsekům měli "svoje" lidi pod kontrolou. V Caorle zřejmě stačili pouze dva mladíci na věži na cca 500 lidí, na něž dohlédli, protože hodně daleko do moře byla hloubka po kolena, kdežto tady už po dvaceti metrech byla hloubka, na plavání. Nechoď daleko, doporučila mi moje polovička, jak bych se dostala s autem a karavanem domů? Neplaval jsem daleko, počátkem sezóny sice ve vodě nebylo až tolik lidí, ale jestli by si plavčík povšiml, že mu jedna hlava zmizela pod hladinou jsem si jistý nebyl. Při osmihodinovém sezení si klidně mohl zdřímnout a za černými brýlemi to nebylo vidět. A brýle měli všichni... Na lodičce, kterou vidíš na snímku, se veslovalo vstoje. Logicky, z výšky by se utopenec hledal lépe než v sedě...

Byla neděle odpoledne, pláž plná lidí - hlavně Italů a tak jsem se vydal na procházku s foťákem. Nasadil jsem teleobjektiv, sledoval cvrkot a čas od času přiložil aparát k oku, zmáObrazekčknul a šel dál.  Čtu občas na různých diskusních fórech dotazy, jak vyfotit lidi, aniž bych vzbudil nežádoucí pozornost anebo dokonce nevoli fotografovaného objektu. Není to zase tak těžké. V první řadě fotím očima předem. Přístroj nastavený na automatiku zvednu, zaměřím, stisknu spoušť do poloviny, automatika  bleskově zaostří, zmáčknu, okamžitě dávám foťák od oka pryč a ještě s ním uhnu na stranu, kam se i podívám. Další pohled patří právě vyfotografovanému objektu. Pokud nic netuší - jako třeba na snímku tří Italů, kteří si povídají po pás ve vodě, nic se neděje a jdu dál. Druhou fotku nedělám, to už by si mohli všimnout mého zájmu... Pokud objekt zaregistruje, že jsem ho vyfotil, nasadím úsměv, pokývnu hlavou a většinou je všechno v pořádku. Nestalo se mi ještě nikdy, aby někdo měl námitky...  

                     ObrazekTady slov není třeba, ti dva toho napovídají dost. Zvláště paní, jak to vypadá, protože k puse potřebuje i ruce. Italský temperament - alespoň jak jsem mohl sledovat při našem pobytu - se projevuje gestikulací. I když jsem viděl jeho projev v razantnější formě, ale to až se půjdeme podívat do městečka Comacchia. Zatím je pěkně horko, zůstameme na pláži.

 

Pláž, která se táhne několik kilometrů, rozděluje kousek od nás kanál do vnitrozemí. Není širokObrazeký a navíc kousek před jeho ústím do moře je most, spojující městečka Lido di Spina a Lido degli Estensi. Pod mostem proplují pouze menší lodě. Kolem kanálu jsou kameny, písek samosebou taky, ale už to není pláž, na kterou je přístup placený. Území nikoho, řeklo by se. A proto se také můžou vykoupat psíci, kteří jinak na pláže nesmí. My jsme toho našeho  nechali doma, hlídal ho Tomáš. Ne že bysme jeho společnost nesnesli, ale bylo mu už 12 let, je zvyklý na svoje pohodlí a v horku, které v době naší cesty do Itálie panovalo by pro něho cesta byla spíš utrpením, než radostí. A kdoví, jak by snášel slanou vodu. Tenhle na snímku si to užíval.Obrazek..
 ... a evidentně si to užíval i tento posažér na člunu. Když se tak dívám na další dva pasažéry, z nichž jeden z nich loď řídí, jak si to taky užívají, musím trochu kroutit hlavou. Co kdyby ten polibek trval delší dobu a loď mezitím narazila do břehu? Což nehrozilo, polibek trval jen chvilku. Člun navíc plul pomalu, byla to spíš projížďka na pokochání se a nejsme ve filmu Vesničko má středisková, kde se pan doktor v podání Rudolfa Hrušínského taky kochal při jízdě a skončilo to ve škarpě. Loď pluje do kanálu, o které byla řeč u předchozího snímku a kanál vypadá takto. Lido degli Estensi na prvé straně, pod mohutnými piniemi jsou schované bungalovy podobné jak v našem kempu (řeč o nich bude v některé z dalších kapitol, věnované vybavení kempu a životě v něm), připravené pro letní nápor turistů. Most v pozadí je nízko nad vodou, proto jen malé čluny.

Obrazek

Systém kanálů je k mání na mapě Itálie, kdy se po hodně velkém zvětšení dostaneš až do ulic obou měst a můžeš zkoumat, kam všude se dá dostat lodí. Pár kilometrů odtud je větší město Porto Garibaldi, kde je věší přístav. Jeho návštěvu budeme absolvovat až při další dovolené...

Pohled na druhou stranu břehu kanálu - copak to tam vidíme? Známe všichni tuhle situace, kObrazekdyž jsme zaparkovali tam, kde nelze. U drátěného plotu patrně nelze a značka zákazu stání tam určitě nechybí. Což museli postřehnout všichni, kdo tam postavili svá auta, vzali deky a šli se slunit k vodě, aniž by museli platit vstup na jednu z mnoha pláží. Na jejich vchody se podíváme pří výletě na kole. Ano, byli jsme na hodinovém výletě na kole, nebo spíš na šlapací čtyřkolce.

Místní policie úřadovala důkladně, napsali si registrační značku (dříve SPZ), vypsali pozvánku na stanici a vložili za stěrač, takže koupání tento den úpně zadara nebylo. A obávám se, že někdo z postižených udělal to co já před lety, když jsme v Kötztingu (příjemné městečko kousek od hranic) zaparkovali v ulici před obchoďákem a šli dovnitř. Po necelé půlhodině už byl za stěračem lístek na pokutu 5 marek. Jako správný turista jsem jej dal do kastlíku a v poklidu odjel. Nedávno jsem šumoval v šuplatech a našel jsem ho! Obrazek

Cestou zpátky jsem potkal prodavače - pěšáka. Obložený svým zbožím procházel kolem ležení lidí a snažil se něco prodat. Musel mít dobrý postřeh na případné zájemce, protože kolem někoho prošel zdánlivě nevšímavě a u někoho se zastavil. Položil přenosný pultík, po chvíli přisedl na bobek a jal se nabízet. Mám pocit, že příliš neuspěl (popravdě řečeno neviděl jsem, že by cokoliv prodal, i když na druhé straně jsem ho nepozoroval dlouho), protože místní jejich zboží příliš nezajímá a zahraničních turistů zde počátkem sezóny bylo málo. A pokud ano, tak to byli spíš ti nepříliš movití, protože si vybrali termín mimo hlavní prázdninové měsíce...Obrazek Ani tady nic neprodal, dámy mluvily polsky a podle lehce načervenalých zad od prvních slunečních paprsků přijely zřejmě o víkendu jako my. Jestli bydlely v našem kempu jsem nepostřehl (ani jsem to moc nestudoval). Na polštinu nemám moc dobré vzpomínky od doby, kdy jsem na parkovišti na hraničním přechodu Folmava zajížděl u Free Shopu na parkovací místo a když jsem byl v polovině vedle stojícího Opla, otevřelo asi dvanáctileté dítě zadní dveře, jejichž hrana se zachytila o kliku mé (tehdy) Škody 120. Bylo ten den teplo, okénko jsem měl stažené až dolů a přestože jsem jel pomalu, stačila se klika vylomit, namáčknout plech dovnitř a rozbít sklo okénka. Řidič se do mně pustil, co jako, jenomže měl smůlu.  Dopravní policie mu po svém příjezdu (netrvalo to z Domažlic ani půl hodiny) vysvětlila, že odpovědnost za škodu nese jednoznačně on. Po dvou měsících mě zavolali do pojišťovny, kdy jsem měl povinné ručení, že z Polska přišla faktura na zaplacení jeho škody ( ohnuté pravé zadní dveře). Takže jsem musel na policii, nechat ofotit protokol, odevzdat to pojišťovně a ta poslala fakturu ze servisu zpátky do Polska...

 ObrazekZ těch, co na pláži "pracovali", mě zaujal ještě tenhle prodavač. Na dvoukolové kárce s bantamovýma kolama měl na plošince vyložené ubrusem rozpůlené kokosové ořechy, které se za pokřikování "koko belo koko" snažil prodat. Vláčet v hlubokém písku tohle vozítko musela být docela makačka, která byla jen sporadicky korunována úspěchem. Jezdili tam dva, jeden vypadal trochu víc protřeleji, kokosák na snímku se smutným pohledem obhlížel povalující se postavy s nadějí, že možná někdo... Když zjistil, že ho budu fotit, požádal pohybem ruky o chvilku strpení, sundal z boku vozíku slamák, nasadil si ho a majestátně pokynul na pozdrav. Že koko belo koko nikdo nekupuje ho v tu chvíli nemrzelo, bude někde daleko na snímku a suchozemci si jej budou prohlížet za dlouhých zimních večerů. Kdyby ještě ke všemu tušil, že si jej budou prohlížet i na webových stránkách, možná by širákem i zamával. Tak jsem mu zamával alespoň já a přitom se zapomněl zeptat, za kolik to vlastně prodává.

Obrazek

Při cestě zpátky jsem si vyfotil i tuhle dvojici, panička má záda do červena trochu víc, snad to večer zvládla... a když jsem přišel k našemu místu, byli už v akci chasníci s tetováním. No... tetování to zrovna není, jsou to malůvky tuší na kůži. Pozoroval jsem zbytek týdne kluka a jeho mámu, co si to nechali namalovat a dlouhou trvanlivost to nemělo.Obrazek Nicméně po řadě. Na stolku byl katalog, podle něhož si zájemce mohl vybrat obrázek. Malá holčička je Češka, paní v červeně pruhovaných plavkách její babička. Panička v černě pruhovaných plavkách je taky Češka, její manžel je  mimo záběr. To byla dvojice typických obyvatel naší kotliny a podle jejich - hlaně pána - výrazů mi přišli jako Pražáci. Co sice říkají, že jsou z Prahy, ale bydlí v panelákovém bludišti anebo tak daleko od středu města, že v názvu svého trvalého bydliště mají sice napsáno na prvním místě Praha, ale s pomlčkou a názvem části, která ještě před pár lety byla samostatnou vesnicí.Obrazek Tak jsme jim říkali Pražáci...

Dívenka trpělivě sedí, malíř tetování pracuje - a nutno dodat, že malůvky byly provedeny velice pečlivě a pěkně a protože jakákoliv akce přitahuje pozornost, zastavovali se u stolku další zájemci. Ještě ten den si nechal vytetovat obrázek kluk, potom jeden strejček (kluk s mámou i strejček se svým kamarádem mluvili italsky), další den již zmíněná máma kluka, prostě se kšeft pěkně rozjel. Na pozadí fotky jsou vidět jachty všeho druhu. V pozdním nedělním odpoledni jsem jich s dalekohledem u oka napočítal 76!

Další den bylo pondělí, pořád hezky, jenom lidí na pláži ubylo a jachty na obzoru skoro žádné. A protože je řeč o pondělí, je zřejmé, že jsme se rozhodli zůstat celý týden. Zašel jsem do recepce, nahlásil prodloužení našeho pobytu, dívka se podívala do rezervací, jestli náhodou nemá naše místo někdo objednané na tyto dny a protože nikdo, mohli jsme si užívat další dny. Rozhodování zůstat nebylo nijak těžké, v kempu se nám líbílo, moře bylo fajn, voda krásně čistá (to případným oponentům, že v Itálii je Jaderské moře, čili Mar Adriático špinavé) a nás čekalo pár zajímavých dnů.

Obrazek

Celkem 70 fotek z pláže je zde!

****************************************************************************************************

 Kapitola 8

Kempové postřehy aneb Italiano čurbeso!

 

V kempu Mare Pineta jsme zůstali týden a tak jsem měl možnost jej trochu prozkoumat. Už jsem zmínil, že tyhle velké kempy moc nemusím. Díky tomu, že jsme pobývali koncem první a počátkem druhé dekády června, bylo tam relativně prázdno a tím pádem klid, což se o hlavní sezóně říct určitě nedá. Všechno je ale otázka výběru. Kdo chce mít na dovolené klídek, vybere si některý z malých kempů, v nichž jsme hledali místo v den příjezdu. V hlavní sezóně budou taky plné, ale jejich omezená kapacita je zárukou, že tam není hlava na hlavě.
Stabilní karavany a stanové předsíně v prostoru za recepcí byly opravdu natěsnané jeden na druhém. Ostatní místa už vypadala lépe, třeba nad námi byly karavany, vybavené dokonce klimatizací(!), podél cesty za sebou v řadě včetně místa na auta (vlastníkem byla rakouská cestovka) a nevypadalo to špatně. Taky vykolíkovaný prostor s naším karavanem a autem byl dost velký, aby dočasným obyvatelům poskytl alespoň základní soukromí.Obrazek
 Z fotky je patrné, jak naše ležení vypadalo. Karavan, stanová předsíň se stolem na přípravu jídla, (původně tam měl být i vařič – ze známých důvodů jsme museli vařit v karavanu na plynovém vařiči) a stolek na sezení. Ten jsme vystrčili úplně ven a v poledne nasadili i slunečník. Před dvaceti lety jsem na dovolené u Meklenburských jezer ve východním Německu kde je mimochodem spousta lesů a krásných jezer propojených kanály, poznal rodinu z Magdeburgu, která v malém kempu trávila celé prázdniny. Paní byla učitelka a její muž soukromý truhlář (to v NDR fungovalo i za socialismu, na rozdíl od nás), synek chodil do školy, takže si udělali léto u jezera. Měli tam karavan, před karavanem stan, před stanem předsíň, před ní zahrádku a teprve před zahrádkou lavičku a stolek. Žádné kempové skládací, ale pěkně z prken. U břehu zakotvený člun. Když jsem se ptal, jak to všechno stěhují, pán se zasmál se a povídá – jedu 3x. Nejdřív na speci vozíku člun, zpátky vezmu káru, tam naložím co se vejde a nakonec karavan…
 Nám stačilo to málo, co jsme naložili do auta a boudy… Od stolku jsme měli solidní výhled na cestu k bráně na pláž i k rondelu s pizzerií, o výhledu po nejbližším okolí nemluvě. Takže jsme sledovali, jak v sobotu odpoledne německá rodinka (jejíž hlava mi nezištně ukázala, kde zakoupit adaptér) naložila skládací židličky a stolek do obytného auta, zarolovali žaluzii a odjeli. Karavan vypadal z půjčovny, protože byl takřka nový a místo, kam uložit další věci museli hledat. Zato Italové, kteří na stejné místo zajeli v neděli, měli obytňák svůj. Děda s babi a dvěma vnučkami si počínali zkušeně, vůz byl používaný – a využívaný – už hodně let a zacházeli s ním… no, jako s vlastním. Zůstali několik dní, což mi přišlo divné - školní rok ještě neskončil a vnučky snad měly zařezávat ve školních škamnech. Takhle běhaly kolem obytňáku a pinkaly volejbal, který starší vnučka zřejmě hrála závodně - alespoň podle pohybů odkoukaných od profíků. Pobyli pár dní a tak jsme mohli sledovat jejich život. Byl to klasický patriarchální model rodiny, kdy děda zařídil všechny potřebné technické věci, to je přivezl rodinu na místo, zarejdoval obytňák mezi pinieObrazek (a bylo k tomu třeba umění, protože stromy rostly tak, jak je kdysi dávno někdo nasázel aniž by tušil, že pod ně budou lidé zajíždět s auty a karavany), vytočil markýzu, postavil ohrádku, rozložil stolek a židle, babičce připravil kuchyňský kout a potom už jenom seděl, četl tlustou knihu nebo noviny a občas se vydal na procházku. Babi vařila ve stanové předsíni na plynovém vařiči v klasických hrncích, před obědem přehodila přes stůl ubrus a prostřela… vnučky se pokoušely o volejbal a po jídle šly s babičkou umývat nádobí a občas šly nakoupit. 
 
V rondelu byla z naší strany již zmíněná pizzerie. A cukrárna, nebo spíš obchod se sladkým i slaným pečivem. Obojí provozovala jedna rodina, šéf pozdravil pokaždé, když jsem šel okolo, aniž bych si kdy koupil pizzu. A že vypadala (pizza) velice pěkně! Velká, bohatě zdobená patřičnými ingrediencemi… svým způsobem tam nekupoval skoro nikdo, anebo jen pár lidí. Sezóna začínala a počátkem června jezdí na dovolenou ti, kdo se snaží ušetřit. Ani my jsme neutráceli, jídlo jsme si dovezli vesměs z domova a nejeli jsme do Itálie debužírovat, ale povalovat se u moře a někam se podívat. Obrazek
Tím není řečeno, že jsme do obchodu občas nezavítali. Z druhé strany rondelu byly další krámky – věci na pobyt u vody, suvenýry, pohlednice, sportovní potřeby (a taky adaptéry na elektriku). Vedle bylo ovoce a zelenina, tam Laďka koupila občas jahody, meruňky a vedle v samošce sušenky.
Na okraji kempu na druhé straně od brány a tudíž v naprostém klidu jsou postavené bungalovy. Jejich interiér je možno najít na

Obrazek

webových stránkách kempu včetně cen za pobyt a ze snímku je zřejmé, že nevypadají vůbec špatně.

 

ObrazekObrazek

Naproti recepci hned za bránou je restaurace. Přímořská klasika, sezení venku i uvnitř, bohatý výběr jídel – viz další foto.  Když jsme večer vyráželi ven, bylo většinou plno, cinkaly příbory, na stolech skleničky vínka… pokud sem pojedeme příště, zajdeme na večeři taky.

Vpravo od brány jsou 3 bazény s krásně čistou vodou. Bufítek, slunečníky, plastové židličky, pro děti skluzavky, sprchy… nemá to chybu. Poněkud sice nechápu lidi, kteří jedou k moři a potom se koupají v bazénu, ale proti gustu žádnej dišputát, říkali staročeši. Být sportovně založený a mít karavan trochu blíž, chodil bych po ránu udělat si pár bazénů na rozhýbání těla taky, takhle jsem to nechal na tradičním rituálu – ranní káva, dvě cigárka na čerstvém mořském vzduchu a bylo to v pohodě.

Obrazek

Pár karavanů měla v kempu česká cestovní kancelář Viktoria. Kromě holčičky, kterObrazeké babička zaplatila „tetování“, tam bydleli  také zmínění „Pražáci“ a paní z Brna taky s vnučkou. Vnučka se čvachtala v teplé mělké vodě, paní taky a občas si zaplavala kousek dál. Laďka s ní prohodila pár slov, paní si stěžovala na rušný noční život v jejich enklávě.

 „Každou noc do rána chlastají,“ prohlásila o svých spolubydlících, „potom dopoledne chrápou a děti nikdo nehlídá, takže dělají jenom bordel.“

K místu cestovky to bylo docela daleko a kdo chtěl, mohl se svést vláčkem. Ten jezdil okružní jízdu kempem, za bránou naložil lidi vracející se z pláže a jelo se dál. ObrazekSystém zastávek jsem nezjišťoval, jedna byla na dohled z našeho místa. A jak je vidět, kapacita vláčku byla využita na maximum. Snímek je pořízený pár minut před šestou, pláž byla v tu dobu poloprázdná a začínal večerní a noční život.
Ten zajišťovali animátoři. Skupina mladých lidí, na sobě modrá trička s nápisem BAND na zádech a vypadali velmi intelektuálně. Jedno pódium bylo hned vedle nás, od rondelu oddělené asfaltovou cestou. Tady asi moc klidu nebude, napadlo mě hned druhý den, večerní diskotéky, rámus do noci… další den jsem se uklidnil. Program se střídal se scénou venku za bránou, kromě dalšího pódia tam byly kurty na tenis a hřiště na basket a 

Obrazek

pokud se něco dělo v kempu, nebylo slyšet skoro nic (což se nám možná při naší nahluchlosti jenom zdálo). Bandi hráli pro děti divadlo, pouštěli muziku a předváděli různé scénky. Svoji práci brali velmi vážně a představení, z něhož je snímek, mohlo být zajímavé, přestože jsme nerozuměli ani slovo. To zřejmě nerozuměly ani české dívky pubertálního věku, jejichž skupina byla pravidelným divákem všech bandovských akcí. A když po skončení představení začala diskočka, byly to kupodivu holky z Čech, které tancovaly jako první. A svým temperamentem strčily Italy do kapsy.
 
Poslední – a vlastně i první – postřeh z kempu bylo sociální zařízení. Čili umývárny, záchody, sprchy. Odpovídaly celkovému dojmu z kempu – všude totiž bylo čisto. Nikde žádné odpadky, kolem Obrazekkrámků pečlivě poskládané židličky kolem stolků, cestičky vysypané drobným štěrkem a uhrabané. Třešničkou na dortu pak byl interiér čtyř moderních staveb, které sloužily k nutné úlevě. Prostory umývárny, umyvadla, zrcadla, všechno se jenom blyštělo. Chodbičky kabinek záchodků a jednotlivé kabinky samotné – čisto, vzorně čisto. A dokud lidi nenanosili do sprch písek zvenčí, tak totéž. Teplá voda ve dne v noci, příjemně ostrá sprcha, rohože, na něž se člověk mohl vstoupit bosou nohou, aniž by se obával plísně nebo čehokoliv jiného.

Nad touto čistotou bděly přísným okem dvě uklizečky. Každá měla jednu stranu budovy, vozík a patřičnými potřebami a respekt. Zvláště jedna z nich, Italka jako vyšitá – černovlasá, věk mezi třicítkou a čtyřicítkou, černé oči, jimž neunikla žádná Obrazekdrobnost narušující vzorný pořádek, vytvořený jejíma rukama. Mám pro tyhle lidi (uklizečky, hlídače, vrátné a podobně) slabost a nikdy jsem se k nim nechoval přezíravě. Jednat se to nevyplácí a druhak – ono to bez nich ani nejde. Takže když jsem ráno chodil vykonat základní potřeby a hygienu, pozdravil jsem bon giorno a zmizel v kabince. První den si mne podezíravě prohlédla, druhý den už na pozdrav odpověděla, třetí den se mírně usmála. Možná to bude docela příjemná Obrazekpaní, napadlo mě, ale jen do chvíle, kdy jsem další ráno vešel do nablýskané chodbičky, uklizečka stále ke mně zády a zvýšenou kadencí nadávala – pochopitelně italsky – chlapíkovi, který mizel v protějším vchodu. Na závěr své řeči zvedla ruku v charakteristickém pohybu, jenž do celého světa museli vyslat jedině Italové a do prázdné chodby houkla – italiano čurbeso! A pak se otočila, odpověděla mi na pozdrav, čapla svůj vozík a přesunula se kontrolovat pořádek na jiné místo svého rajónu. Ten den jsem si obzvlášť pozorně prohlédl mísu, na níž jsem seděl, jestli jsem ji příliš neznečistil.

 

 

 

Celkový dojem z kempu Mare Pineta byl velice příznivý a pokud se nepřihodí něco nepředvídaného, vyrazíme tam letos (psáno na jaře 2008) znovu. Tentokrát lépe připraveni.

Další fotky v galerii zde!

 


************************************************************************************

 

 Kapitola 9

Výlet na kole

Nedělní noc byla teplá až horká, ještě ve dvě v noci jsme seděli venku a kouřili, spát se nedalo. Možná doznívala únava… kdo ví.

V pondělí ráno (11.6.2007) jsme vstali pohodově v devět, udělal jsem naší oblíbenou snídani (samozřejmě po kávě a cigaretě) čili tousty a dopoledne jsme posedávali u karavanu. Četli, luštili křížovky (s nostalgií jsem vzpomněl na notebook doma na stole) a pozorovali okolí. Tak v poklidu uplynul čas dopolední a dělali jsme oběd. Kuřecí maso na pánvi, opečené brambory, k tomu jednoho lahváče. Těch jsem vezl asi deset, nejsem žádný pivař, abych musel mít denně svojí dávku tří, čtyř žejdlíků a  svým způsobem se divím lidem, kteří se děsí ceny piva v cizině. Na dovolené by měl člověk popíjet místní pití – ve většině jižních zemí tedy víno. Jenomže pokud někdo potřebuje svojí denní dávku piva… měl by zůstat doma, nejlépe poblíž hospody.

Laďka nakoupila v krámku sušenky, jahody a meruňky (jahody nám mezitím dozrávaly doma pod chalupou), dali jsme kávu a vydali se k vodě. Dopoledne svítilo sluníčko, po obědě se schovalo za mráčky, ale bylo teplo pořád. A voda – jako ve vaně. Povalovali jsme se na vyhřátém písku, sledovali cvrkot na pláži, občas si zaplavali, prostě jsme si to užívali.Obrazek A bylo pět hodin pryč a chystali jsme se do kempu. Proces stejný jako předchozí den, vyndat věci z plážové tašky, osprchovat ze sebe mořskou sůl, něco k večeři, kávu. A program na večer. Když jsme předchozí den zkoumali okolí kempu – jen na dohled, abychom se neztratili – objevil jsem v uličce kousek od brány půjčovnu kol. Jednostopých, ale taky dvoustopých, neboli dvě kola vedle sebe. Pro dva, případně čtyři lidi. Místo řídítek volant, místo brzdy páku pod volantem, stříška proti slunci… paráda. A ti, co na kolech jezdili, vypadali velice spokojeně. Že bysme taky…?

„Počítej s tím, že mě docela bolí nohy,“ varovala mě Laďka.

Počítal jsem s tím, vleklé revma, které jí znepříjemňuje několik posledních let, se v posledních měsících přestěhovalo k dolním končetinám.

„Já to ušlapu za nás oba,“ pravil jsem srdnatě a vzpomněl na svých patnáct let věku, kdy jsem na kole závodil za Lokomotivu Cheb. Denně jsme trénovali, vedli si tréninkový deník, jedli kalorickou stravu a jezdili na závody. Většinou kritéria ve městech, občas i silnici. Byla sranda, podívali jsme se kousek za humna a vrcholem byly dvě kritéria takříkajíc na domácích silnicích – Zlatá přilba a Zlatý pohár se tuším tyhle závody v Chebu jmenovaly. Jako žáci jsme jezdili osm, deset kilometrů, cílová rovinka byla u parku nad Americkou školou a před známýma holkama jsme se chtěli vytáhnout. Jednou jsme dokonce stál na bedně jako třetí, na víc to nebylo a v tom závodě jsem jedno či dvě kola jel na špici, byl to fajn pocit, vyjet s poslední zatáčky a před sebou prázdno, jen kolem tratě davy diváků (já vím, byli zvědaví spíš na kategorii mužů), ale i tak to bylo krásný…

Když jsem prohlásil, že čtyřkolo utáhnu sám, nedomyslel jsem pár faktů. Od doby závodů uplynulo 45 let. Za tu dobu jsem (od sedmnácti let, kdy jsem byl nucen se závody skončit) vykouřil neskutečný množství cigaret. Kolo bylo šíleně těžký. A vezl jsem pasažéra. Nicméně nepředbíhejme.

Došli jsme do půjčovny, nechali tam občanku, vybrali si kolo a nasedli. Opřel jsem se do pedálů – a ejhle! Jelo to!Obrazek

„Pojedeme ulicí kolem pobřeží, někde vzadu je kanál. Širší, než máme na dohled z pláže. Tam se otočíme a vrátíme se promenádou zpátky. Za hodinu to musíme stihnout,“ rozhodl jsem.

Hodina jízky stála 8 euro.

Vyrazili jsme po půl osmé večer, šlapal jsem kolem vchodů na pláže a po kilometru jsem toho měl skoro dost. Laďka mě pozorovala, já ti pomůžu, řekla po chvilce a bylo to znát. Jeli jsme po rovince, silnička nic moc, občas jsme zastavili, udělal jsem fotku (takže jsme si odpočali) a dojeli jsme ke kanálu. A tam si udělali větší pauzu. Protože tam byly lodě. A lodě, to je další moje vášeň.

Je pravda, že v okolí mého bydliště tekla větší řeka pouze Ohře. V Chebu byla dokonce loděnice, pádlovaly tam kajaky a kánoe, ve Františkových Lázních na rybníku a zároveň koupališti Amerika se půjčovaly pramičky a jednu sezónu dokonce byly jakési necky i na Jadranu, což bylo další koupaliště kus od města v parku. Necky proto, že při sebemenším naklonění měly tendenci se převrhnout. Což se zhusta stávalo.

Obrazek

 

Tak tyhle lodě mě příliš nebraly. V deseti, dvanácti letech jsem chtěl být námořníkem. Na velkých lodích, nejlépe zaoceánských. Kdoví, kde se ta touha ve mně vzala. Snad vlivem četby verneovek a podobných dobrodružných knížek, jichž jsem zhltal mraky. Když se blížil konec školní docházky a já se začal vážně zajímat, jak se takovým námořníkem stát, nastalo rozčarování. První předpoklad byla střední škola, nejlépe technického zaměření. Technické předměty mě moc nebraly a známky

Obrazek

na vysvědčení tomu odpovídaly. Pokračování studia bylo tehdy v námořní škole v Gdaňsku. A teprve potom se člověk dostal na moře, což pro mě bylo na dlouhé lokte. Další mínus byl několikatýdenní pobyt na lodi. A protože jsem se prvně zamiloval už ve čtrnácti letech, bylo mi jasné, že svoji lásku uvidím jen velmi, velmi málo. A vlastně jakoukoliv ženskou. Po uvážení všech těchto aspektů mi došlo, že námořníkem prostě být nemůžu. Což mi ale nebránilo obdivovat jakékoliv větší lodě.

 

Takže když jsme dojeli ke kanálu, vyfotil jsem si převozní loď, rybářskou loď, pár lodí výletních, zakotvených u protějšího břehu a byl jsem spokojený.

Než se tohle všechno odehrálo, přihodil se problém. A velký. Kolo mělo před volantem košíky na drobná zavazadla. ObrazekPřed sebe jsem položil brašnu s foťákem, Laďka do svého košíku cestovní kabelu. Když jsme zastavili na břehu kanálu a já se postavil na třesoucí se nohy a hledal nejlepší záběry na focení, byl druhý košík prázdný.

„Kde máš kabelu?“ zíral jsem na kolo.

Kromě mé občanky co zástavy v půjčovně, bylo v kabele všechno. Ostatní doklady, peníze, kreditky.

 „Někde musela vypadnout“ lekla se Laďka taky a už jsem se viděl, jak šlapeme stejnou trasu zpátky a kontrolujeme silnici v naději, že tam kabela někde ještě bude. Anebo že poctivý nálezce… to už jsem ani nedomýšlel. Pravda, zkušenosti s lidmi za našich pobytů jsme měli většinou jen pozitivní. Nicméně… přihodit se může cokoliv.

Obrazek

 

Zapátral jsem pohledem do míst, odkud jsme přijeli. Ze silnice jsme najížděli na zvýšený chodník… kola nadskočilo… a kabela ležela snad deset metrů od nás. Kdyby kámen, jenž nám spadl ze srdce, žbluňkl do vody kanálu, houpaly by se zakotvené lodě ještě hodně dlouho. Takhle je malinko rozhoupala rybářská loď, vyplouvající na moře.

Obrazek

V poklidu jsem udělal pár fotek (díky absenci notebooku bylo nutno šetřit, jak jsem zmínil v předchozích kapitolách), tu poslední proti zapadajícímu slunci a vydali jsme se na kolonádu.

 

Rovinka s krásně rovným povrchem (na tom nám teď už docela záleželo), několik zděných oblouků, zákaz vjezdu automobilů, lidskou silou poháněným čtyřkolým monstrům vjezd umožněný. Aspoň to, napadlo mě, když jsme pomalu projížděli kolem hotelů po obou stranách. Pěkná parková úprava, v přízemí obchůdky, bary, restaurace, pizzerie, posezení venku… vypadalo to krásně, ale. Starobylému městečku Caorle se to vyrovnat nemohlo ani náhodou. Něco scházelo, pořád jsem přemýšlel, co. Nu ano, v Caorle na člověka na každém kroku dýchala historie. Živě jsem si mohl představit, jak to vypadalo před sto a více lety… tady nikoliv. Tohle všechno bylo postaveno před pár desítkami let. Hezky, nicméně účelově. Pro turisty. Je to pochopitelné, místní živí kromě moře Obrazek(řekl bych, že nevalně) hlavně turistika. Nemám námitek. Ale ta historie… tu na jednoho prostě nepůsobí. Takže jsem udělal jen pár fotek, naplánoval si některý z dalších večerů noční focení, přehoupli jsme se přes mostek malého kanálu oddělujícího Lido degli Estensi od Lidi di Spina, zarejdoval jsem k půjčovně a zaparkovali jsme kolo. Chlapík klábosil s kámošem a když viděli, jako jsem zplavený, mohli se smíchy potrhat. Nebyl to výsměch, to bych jim křivdil, prostě smích z toho, jaký mají krásný kola a jak jsou lidi po jejich vrácení zmordovaní. Protože určitě jsem nebyl jediný, koho projížďka pěkně zmohla. O Laďce nemluvím, ta si revma rozhýbala na několik dalších dní dopředu.

Kousek od půjčovny jsme poseděli na lavičce a v 9 hodin večer se vrátili ke karavanu. Bylo pořád pěkných 25 stupňů.

 

Příště - Výlet do malých Benátek

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

čtyřkolo

(Jiří Lovecký, 31. 7. 2009 12:07)

Vážený pane, děkuji za Vaše poznatky z Itálie, nejvíce mne zaujalo čtyřkolo, které bych rád koupil do firmy. Nevím ale, kde hledat výrobce. Můžete mi pprosím poradit? S díky JIiří LOvecký, Veselí nad Moravou, TEL 602502995

šlapacího čtyřkolo ...

(premyslfilip@seznam.cz, 28. 8. 2008 0:17)

Vaše postřehy mě docela zaujaly, zejména podobností s mými názory. Jen tak dál, třeba to použiji až pojedu s manželkou do Itálie.