Jdi na obsah Jdi na menu
 


 Kapitola 9

Výlet na kole

Nedělní noc byla teplá až horká, ještě ve dvě v noci jsme seděli venku a kouřili, spát se nedalo. Možná doznívala únava… kdo ví.

V pondělí ráno (11.6.2007) jsme vstali pohodově v devět, udělal jsem naší oblíbenou snídani (samozřejmě po kávě a cigaretě) čili tousty a dopoledne jsme posedávali u karavanu. Četli, luštili křížovky (s nostalgií jsem vzpomněl na notebook doma na stole) a pozorovali okolí. Tak v poklidu uplynul čas dopolední a dělali jsme oběd. Kuřecí maso na pánvi, opečené brambory, k tomu jednoho lahváče. Těch jsem vezl asi deset, nejsem žádný pivař, abych musel mít denně svojí dávku tří, čtyř žejdlíků a  svým způsobem se divím lidem, kteří se děsí ceny piva v cizině. Na dovolené by měl člověk popíjet místní pití – ve většině jižních zemí tedy víno. Jenomže pokud někdo potřebuje svojí denní dávku piva… měl by zůstat doma, nejlépe poblíž hospody.

Laďka nakoupila v krámku sušenky, jahody a meruňky (jahody nám mezitím dozrávaly doma pod chalupou), dali jsme kávu a vydali se k vodě. Dopoledne svítilo sluníčko, po obědě se schovalo za mráčky, ale bylo teplo pořád. A voda – jako ve vaně. Povalovali jsme se na vyhřátém písku, sledovali cvrkot na pláži, občas si zaplavali, prostě jsme si to užívali.Obrazek A bylo pět hodin pryč a chystali jsme se do kempu. Proces stejný jako předchozí den, vyndat věci z plážové tašky, osprchovat ze sebe mořskou sůl, něco k večeři, kávu. A program na večer. Když jsme předchozí den zkoumali okolí kempu – jen na dohled, abychom se neztratili – objevil jsem v uličce kousek od brány půjčovnu kol. Jednostopých, ale taky dvoustopých, neboli dvě kola vedle sebe. Pro dva, případně čtyři lidi. Místo řídítek volant, místo brzdy páku pod volantem, stříška proti slunci… paráda. A ti, co na kolech jezdili, vypadali velice spokojeně. Že bysme taky…?

„Počítej s tím, že mě docela bolí nohy,“ varovala mě Laďka.

Počítal jsem s tím, vleklé revma, které jí znepříjemňuje několik posledních let, se v posledních měsících přestěhovalo k dolním končetinám.

„Já to ušlapu za nás oba,“ pravil jsem srdnatě a vzpomněl na svých patnáct let věku, kdy jsem na kole závodil za Lokomotivu Cheb. Denně jsme trénovali, vedli si tréninkový deník, jedli kalorickou stravu a jezdili na závody. Většinou kritéria ve městech, občas i silnici. Byla sranda, podívali jsme se kousek za humna a vrcholem byly dvě kritéria takříkajíc na domácích silnicích – Zlatá přilba a Zlatý pohár se tuším tyhle závody v Chebu jmenovaly. Jako žáci jsme jezdili osm, deset kilometrů, cílová rovinka byla u parku nad Americkou školou a před známýma holkama jsme se chtěli vytáhnout. Jednou jsme dokonce stál na bedně jako třetí, na víc to nebylo a v tom závodě jsem jedno či dvě kola jel na špici, byl to fajn pocit, vyjet s poslední zatáčky a před sebou prázdno, jen kolem tratě davy diváků (já vím, byli zvědaví spíš na kategorii mužů), ale i tak to bylo krásný…

Když jsem prohlásil, že čtyřkolo utáhnu sám, nedomyslel jsem pár faktů. Od doby závodů uplynulo 45 let. Za tu dobu jsem (od sedmnácti let, kdy jsem byl nucen se závody skončit) vykouřil neskutečný množství cigaret. Kolo bylo šíleně těžký. A vezl jsem pasažéra. Nicméně nepředbíhejme.

Došli jsme do půjčovny, nechali tam občanku, vybrali si kolo a nasedli. Opřel jsem se do pedálů – a ejhle! Jelo to!Obrazek

„Pojedeme ulicí kolem pobřeží, někde vzadu je kanál. Širší, než máme na dohled z pláže. Tam se otočíme a vrátíme se promenádou zpátky. Za hodinu to musíme stihnout,“ rozhodl jsem.

Hodina jízky stála 8 euro.

Vyrazili jsme po půl osmé večer, šlapal jsem kolem vchodů na pláže a po kilometru jsem toho měl skoro dost. Laďka mě pozorovala, já ti pomůžu, řekla po chvilce a bylo to znát. Jeli jsme po rovince, silnička nic moc, občas jsme zastavili, udělal jsem fotku (takže jsme si odpočali) a dojeli jsme ke kanálu. A tam si udělali větší pauzu. Protože tam byly lodě. A lodě, to je další moje vášeň.

Je pravda, že v okolí mého bydliště tekla větší řeka pouze Ohře. V Chebu byla dokonce loděnice, pádlovaly tam kajaky a kánoe, ve Františkových Lázních na rybníku a zároveň koupališti Amerika se půjčovaly pramičky a jednu sezónu dokonce byly jakési necky i na Jadranu, což bylo další koupaliště kus od města v parku. Necky proto, že při sebemenším naklonění měly tendenci se převrhnout. Což se zhusta stávalo.

Obrazek

 

Tak tyhle lodě mě příliš nebraly. V deseti, dvanácti letech jsem chtěl být námořníkem. Na velkých lodích, nejlépe zaoceánských. Kdoví, kde se ta touha ve mně vzala. Snad vlivem četby verneovek a podobných dobrodružných knížek, jichž jsem zhltal mraky. Když se blížil konec školní docházky a já se začal vážně zajímat, jak se takovým námořníkem stát, nastalo rozčarování. První předpoklad byla střední škola, nejlépe technického zaměření. Technické předměty mě moc nebraly a známky

Obrazek

na vysvědčení tomu odpovídaly. Pokračování studia bylo tehdy v námořní škole v Gdaňsku. A teprve potom se člověk dostal na moře, což pro mě bylo na dlouhé lokte. Další mínus byl několikatýdenní pobyt na lodi. A protože jsem se prvně zamiloval už ve čtrnácti letech, bylo mi jasné, že svoji lásku uvidím jen velmi, velmi málo. A vlastně jakoukoliv ženskou. Po uvážení všech těchto aspektů mi došlo, že námořníkem prostě být nemůžu. Což mi ale nebránilo obdivovat jakékoliv větší lodě.

Takže když jsme dojeli ke kanálu, vyfotil jsem si převozní loď, rybářskou loď, pár lodí výletních, zakotvených u protějšího břehu a byl jsem spokojený.

Než se tohle všechno odehrálo, přihodil se problém. A velký. Kolo mělo před volantem košíky na drobná zavazadla. ObrazekPřed sebe jsem položil brašnu s foťákem, Laďka do svého košíku cestovní kabelu. Když jsme zastavili na břehu kanálu a já se postavil na třesoucí se nohy a hledal nejlepší záběry na focení, byl druhý košík prázdný.

„Kde máš kabelu?“ zíral jsem na kolo.

Kromě mé občanky co zástavy v půjčovně, bylo v kabele všechno. Ostatní doklady, peníze, kreditky.

 „Někde musela vypadnout“ lekla se Laďka taky a už jsem se viděl, jak šlapeme stejnou trasu zpátky a kontrolujeme silnici v naději, že tam kabela někde ještě bude. Anebo že poctivý nálezce… to už jsem ani nedomýšlel. Pravda, zkušenosti s lidmi za našich pobytů jsme měli většinou jen pozitivní. Nicméně… přihodit se může cokoliv.

Obrazek

Zapátral jsem pohledem do míst, odkud jsme přijeli. Ze silnice jsme najížděli na zvýšený chodník… kola nadskočilo… a kabela ležela snad deset metrů od nás. Kdyby kámen, jenž nám spadl ze srdce, žbluňkl do vody kanálu, houpaly by se zakotvené lodě ještě hodně dlouho. Takhle je malinko rozhoupala rybářská loď, vyplouvající na moře.

Obrazek

V poklidu jsem udělal pár fotek (díky absenci notebooku bylo nutno šetřit, jak jsem zmínil v předchozích kapitolách), tu poslední proti zapadajícímu slunci a vydali jsme se na kolonádu.

Rovinka s krásně rovným povrchem (na tom nám teď už docela záleželo), několik zděných oblouků, zákaz vjezdu automobilů, lidskou silou poháněným čtyřkolým monstrům vjezd umožněný. Aspoň to, napadlo mě, když jsme pomalu projížděli kolem hotelů po obou stranách. Pěkná parková úprava, v přízemí obchůdky, bary, restaurace, pizzerie, posezení venku… vypadalo to krásně, ale. Starobylému městečku Caorle se to vyrovnat nemohlo ani náhodou. Něco scházelo, pořád jsem přemýšlel, co. Nu ano, v Caorle na člověka na každém kroku dýchala historie. Živě jsem si mohl představit, jak to vypadalo před sto a více lety… tady nikoliv. Tohle všechno bylo postaveno před pár desítkami let. Hezky, nicméně účelově. Pro turisty. Je to pochopitelné, místní živí kromě moře Obrazek(řekl bych, že nevalně) hlavně turistika. Nemám námitek. Ale ta historie… tu na jednoho prostě nepůsobí. Takže jsem udělal jen pár fotek, naplánoval si některý z dalších večerů noční focení, přehoupli jsme se přes mostek malého kanálu oddělujícího Lido degli Estensi od Lidi di Spina, zarejdoval jsem k půjčovně a zaparkovali jsme kolo. Chlapík klábosil s kámošem a když viděli, jako jsem zplavený, mohli se smíchy potrhat. Nebyl to výsměch, to bych jim křivdil, prostě smích z toho, jaký mají krásný kola a jak jsou lidi po jejich vrácení zmordovaní. Protože určitě jsem nebyl jediný, koho projížďka pěkně zmohla. O Laďce nemluvím, ta si revma rozhýbala na několik dalších dní dopředu.

Kousek od půjčovny jsme poseděli na lavičce a v 9 hodin večer se vrátili ke karavanu. Bylo pořád pěkných 25 stupňů.

 

Příště - Výlet do malých Benátek

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář