Bublinky s jahodami
13. 1. 2007
Podívej se kolem sebe, vydej se cestičkou v parku a dýchej kyslík, jenž produkují tisíce listů... sedím v prázdné kavárně a nalévám do sklenice nektar uvařený v Plzni, jako bych slyšel Věru, neseď pořád v té hospodě, já vím, odpovídám jí v duchu, jenomže je poledne, venku horko a tady chládek a navíc to není hospoda... Pár stovek metrů odtud je měsíční stezka, přivedla mě tam Věra jednou večer, svítil měsíc a zatímco já znal jenom měsíc spadlý do vína, ukázala mi obyčejný cestičky v parku v měsíčním světle úplně jinak, než jsem je do té doby vnímal. Potom jsme tudy občas bloumali, byl podzim, listí začalo padat a tlít, vydávalo zvláštní vůni, když Věra odjela, začaly další pitky a flámy, i nějaká výtržnost se přihodila. Věra byla minulost, přelud. Jen občas přešly někde poblíž její hnědé oči, směs varování, smutku a beznaděje. Její manžel byl alkoholik.
Do kavárenského lokálu vešla dívka, rozhlédla se po prázdných stolcích a sedla si přímo naproti mně.
Přelud? Tolik jsem toho zase nevypil!
„Máte oheň?“ přerušila mé bádání.
Skutečnost! (Milenci vyšli z lesa, brouzdali se vysychající ranní rosou, paprsky slunce se zabodly do jeho nahých ramen, dívka měla cihlově červené tváře a rozcuchané vlasy.)
Skutečnost! (Milenci vyšli z lesa, brouzdali se vysychající ranní rosou, paprsky slunce se zabodly do jeho nahých ramen, dívka měla cihlově červené tváře a rozcuchané vlasy.)
Škrtnul jsem zapalovačem a dál se díval oknem na povadlé lista stromu před kavárnou. Někdy se dovedu tvářit dost nezúčastněně.
„Vadím vám tu?“
„Vadím vám tu?“
„Ne. Spíš se tomu divím,“ odpověděl jsem po pravdě.
„Prométheus byl přikován ke sloupu a orel mu každý den vyklovával játra, která mu přes noc zase narůstala. Protože ukradl oheň z Olympu,“ řekla spíš pro sebe. „Co si dáme?“
„Prométheus byl přikován ke sloupu a orel mu každý den vyklovával játra, která mu přes noc zase narůstala. Protože ukradl oheň z Olympu,“ řekla spíš pro sebe. „Co si dáme?“
„Piju vodku.“
„Fajn. Dvě vodky.“
Číšník byl v mžiku zpátky a postavil na stůl tácek, dvě broušené sklenky na stopce a další dvě se sodou.
„Fajn. Dvě vodky.“
Číšník byl v mžiku zpátky a postavil na stůl tácek, dvě broušené sklenky na stopce a další dvě se sodou.
„Na tykání,“ řekla. „Jsem Marta.“
„Ahoj. Jindra.“ (Ženich s nevěstou se otočili zády k oltáři, z kůru se snesly tóny varhan a uličkou mezi svatebčany odcházeli. Venku je udeřily do očí prudké paprsky srpnového slunce.)
„Ahoj. Jindra.“ (Ženich s nevěstou se otočili zády k oltáři, z kůru se snesly tóny varhan a uličkou mezi svatebčany odcházeli. Venku je udeřily do očí prudké paprsky srpnového slunce.)
Vodka byla vychlazená a hladce vklouzla hrdlem do útrob mého těla. Marta měla delší blonďaté vlasy, možná vyšisované sluncem, možná peroxidem vodíku.
„Kde jsi se tady vzala?“ napil jsem se stejně studené sody.
„Kde jsi se tady vzala?“ napil jsem se stejně studené sody.
„Mám týden dovolené a chtěla bych ji prosnít.“
„A potom? Jsou lidi, co se zamilují dost rychle,“ zkoumal jsem možnost vetřít se do jejího týdne.
„Nechci se zamilovat. Sen není zamilování. Sen je sen.“
„Ale z každýho snu se musíš probudit!“
„Nechci se zamilovat. Sen není zamilování. Sen je sen.“
„Ale z každýho snu se musíš probudit!“
„To nevadí. Zůstanou vzpomínky.“
V očích měla šmolkovou oblohu. Když se tvář usmívala, na obloze se objevila sluníčka.
„Víš,“ naklonila se ke mně a voněla heřmánkem, „chtěla bych prožít něco krásnýho, světlýho, něco jako moře, sluncem vybělený a větrem a vodou vydrolený skály, bílý pís ečný duny a modrá voda, hučící příboj, to je přece nádhera, ale člověk je přitom pořád sám sebou, se svými problémy, mindráky, se svojí malostí, to všechno taháš sebou, nesměj se, chci se toho zbavit, aspoň na chvíli, na pár dní…“
Seděli jsme v kavárně, kam jsem zabrousil jen občas a většinou ne sám, ani dneska jsem tu nebyl sám, ačkoliv jsem sám přišel, vlastně jsem se tady jen zastavil na jedno dvě piva na žízeň, nic v tom nebylo (opravdu?), naproti mně někdo mluvil o moři, snech a možná i o lásce, ten někdo měl docela konkrétní podobu dívky Marty, kterou znám sotva hodinu, lákalo mě vydat se s ní na snovou pouť do světa prchavých okamžiků a podivných jevů, tolik podobných snům přicházejících po konzumaci obsahu lahví s alkoholem, ať už měl jakékoliv jméno… Další dvě skleničky cinkly o sebe a naše rty se dotkly.
Seděli jsme v kavárně, kam jsem zabrousil jen občas a většinou ne sám, ani dneska jsem tu nebyl sám, ačkoliv jsem sám přišel, vlastně jsem se tady jen zastavil na jedno dvě piva na žízeň, nic v tom nebylo (opravdu?), naproti mně někdo mluvil o moři, snech a možná i o lásce, ten někdo měl docela konkrétní podobu dívky Marty, kterou znám sotva hodinu, lákalo mě vydat se s ní na snovou pouť do světa prchavých okamžiků a podivných jevů, tolik podobných snům přicházejících po konzumaci obsahu lahví s alkoholem, ať už měl jakékoliv jméno… Další dvě skleničky cinkly o sebe a naše rty se dotkly.
Tak jsme týden bloudili fantazií dvou zjitřených mozků, seděli ve vinárnách nad sklenkami jiskřícího vína, v hospodách s ubrusy pobryndanými omáčkou a pivem, leželi v teplém mechu, laskali se u pomyslného moře, utíkali si a znovu se hledali v tmavěmodrých nocích, vyprovázeli rudou kouli zapadajícího slunce a ráno ji vítali na druhé straně země, vznášeli se na vlnkách vzpomínek na dětství, zpívali jsme a brečeli na osamělých místech a potom se milovali, do nekonečna, do úplného vyprázdnění, do zemdlení, kdy naše duše bloudily kdesi mimo nás, sbírali se a utíkali, byli jsme šťastni a smáli se hodiny a z toho brečeli smutkem, v kostelech jsme se oddávali a pak pořádali svatební hostiny, nezřízeně se opíjeli litry vodky a v parku zvraceli hnusem a s očima plných slzí se smáli, objímali se, lívali, rozhazovali štěstí a zase je pracně sbírali, byli jsme bozi a žebráci, milenci a nepřátelé, jeden bez druhého jsme nemohli být a jeden druhého nenáviděli, žili jsme naplno a zase živořili, nikdy jsme si neřekli, jak jeden druhého milujeme a přece jsme se s tím setkávali v každém pohledu, v polibku, pohlazení, objetí… Nebyli jsme a byli.
A potom přišla neděle.
Nenáviděl jsem neděle, bál se nedělí, proklínal jsem neděle, nechtěl jsem, aby byly neděle.
Vždycky přišla, přišla i tahle.
Poslední.
Konec.
A potom přišla neděle.
Nenáviděl jsem neděle, bál se nedělí, proklínal jsem neděle, nechtěl jsem, aby byly neděle.
Vždycky přišla, přišla i tahle.
Poslední.
Konec.
Nic.
Seděli jsme na barových židlích vinárny a nalévali se oblíbenou vodkou. Obličeje zničené nevyspáním, pobledlé alkoholem,hleděli jsme na sebe a zaraženě mlčeli. Před námi bylo vzduchoprázdno, tma, propast. Barmanka koukala přes nás na parket, hudba, vinárenská hudlařina, proti nám vitríny zrcadlící plné i poloprázdné lahve.
„Marti.“
Otočila se.
Zavrtěl jsem hlavou. Skleničkou rozmazávala loužičku sodovky po pultu. Nemělo cenu nic říkat.
Vzal jsem ji za ruku. Byla bílá, ostře by kontrastovala s černí rakve. Ačkoliv… svobodné prý dávají do bílých rakví. Někde za očima jsem cítil slzy. Začal jsem mluvit. Něco o útěku (před čím?), o životě jen spolu, mezi neznámými lidmi, snad o lásce jsem mluvil, řeč postrádala jakýkoliv smysl, byl to jen útěk před skutečností, před samotou, byly to banality a nevěřil jsem tomu ani já sám, Marta to neposlouchala, snad si to taky přála, nešlo to, věděli jsme to oba a do toho krásnýho týdne jsem vrtal svými hloupými slovy, nech toho, řekla, nech toho a pij, pili jsme na zapomnění, předem si vědomi své porážky, pili jsme svoje moře, které spolu nikdy neuvidíme snad jsme i tancovali, lidi do nás vráželi – anebo my do nich – ctihodní blbci se odvažovali přibližovat se svojí přízemností, nic jsme nevnímali, dvě prázdné nádoby a potom jsme šli nocí, potácející se trosky, bez myšlenky, bez hlesu.
Včera dva vítězové, dnes dva totálně poražení. Studené rty se dotkly a nic se nestalo. Nebe bylo jako jindy, lidi chodili, smáli se, byli.
A my dva přestali existovat.
Otočila se.
Zavrtěl jsem hlavou. Skleničkou rozmazávala loužičku sodovky po pultu. Nemělo cenu nic říkat.
Vzal jsem ji za ruku. Byla bílá, ostře by kontrastovala s černí rakve. Ačkoliv… svobodné prý dávají do bílých rakví. Někde za očima jsem cítil slzy. Začal jsem mluvit. Něco o útěku (před čím?), o životě jen spolu, mezi neznámými lidmi, snad o lásce jsem mluvil, řeč postrádala jakýkoliv smysl, byl to jen útěk před skutečností, před samotou, byly to banality a nevěřil jsem tomu ani já sám, Marta to neposlouchala, snad si to taky přála, nešlo to, věděli jsme to oba a do toho krásnýho týdne jsem vrtal svými hloupými slovy, nech toho, řekla, nech toho a pij, pili jsme na zapomnění, předem si vědomi své porážky, pili jsme svoje moře, které spolu nikdy neuvidíme snad jsme i tancovali, lidi do nás vráželi – anebo my do nich – ctihodní blbci se odvažovali přibližovat se svojí přízemností, nic jsme nevnímali, dvě prázdné nádoby a potom jsme šli nocí, potácející se trosky, bez myšlenky, bez hlesu.
Včera dva vítězové, dnes dva totálně poražení. Studené rty se dotkly a nic se nestalo. Nebe bylo jako jindy, lidi chodili, smáli se, byli.
A my dva přestali existovat.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
