Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cesta za Hedvikou

21. 1. 2007

Noc ustoupila šedivému ránu a stařec se pomalu zvedl ze svého bizarního lůžka. Spustil nohy na studenou podlahu a zašátral po pantoflích. Na stole nahmatal silné brýle v kostěné obroučce a zkontroloval čas na hodinách nade dveřmi. Za pět minut sedm, kývl spokojeně hlavou. Věděl, že tahle spokojenost jej bude provázet celý den, anebo aspoň převážnou část dne. Už léta nepotřeboval budíka.

Z porcelánového hrnku vypil zbytek studeného čaje, stejný hrnek vedle byl prázdný. Byla to jeho dávka čaje na noc, někdy vypil oba, jindy zbylo tolik, co dnes. Natáhl staré pruhované tesilky, ponožky, přes tričko, jež nesvlékal ani na noc, košili. S kbelíkem, do něhož v noci močil aby nemusel do studené předsíně na záchod, opustil místnost.

Místnost byla stejně bizarní jako lůžko. To představoval starý gauč, na jehož proleželých matracích byly vyskládány ještě jedny, novější. Přes ně bylo natažené prostěradlo, barevná deka, na níž ležel a teprve potom prošívaná deka a polštář. Hned vedle postele byl bytelný dubový stůl, původně kuchyňský, pod oknem lavice stejná jako stůl, v rohu naproti vysoká, nová ještě lednice a vedle ní na dvou židlích postavených na sobě barevná televize. U dveří do bývalé ložnice, kterou měla původně užívat dcera, byly na zdi zavěšené široké světlé skříňky, část kuchyňské linky. Spodní část linky stála vedle v kuchyni. V rohu u dveří do této kuchyně byla provizorně, už skoro deset let, zabudována výlevka s kohoutkem na studenou vodu. Voda ostatně tekla v celé chalupě, kromě koupelny, jen studená. Zajímavou částí místnosti byl kachlový sporák, pec tomu říkali, původně ji chtěl při úpravách po koupi chalupy zbourat, k čemu tu bude ten starej krám, říkala Hedvika, ale dcera se postavila proti. Jestli chcete, abych sem jezdila a měla tyhle dvě místnosti, tak tady pec zůstane, poručila si a tak to i zůstalo. Pec byla funkční, měla dvě trouby nad sebou a prý se tam pekly i pouťové koláče. To říkali sousedé, ale Hedvika peci příliš nevěřila, pláty jsou děravý, kouř půjde do místnosti a zadusí nás, stařec věděl, že to je nesmysl, ale neodporoval a tak vedle pece stál starý elektrický sporák, z něhož se používala jen trouba několikrát do roka. A protože z velkých kamen z kuchyně se místnost příliš vytopit nedala, stála před sporákem ještě malá, bubínková kamínka

Stařec odemkl hlavní dveře, odklapnul zástrčku dveří verandy, sundal řetízek a přehlédl dvorek. Nebyl velký, pod košatou jabloní dřevěná králíkárna, přístavek slepičího kurníku, menší stodola. Do ohrazené části dvorku vypustil šest slepic, nasypal jim pšenici, králíkům hodil do kotců seno, pro dnešní ráno to musí stačit. Vrátil se do chalupy, na plynovém sporáku si ohřál zbytek včerejší hovězí polévky a k tomu zakrojil kousek chleba. Po snídani přišla na řadu doktorská strava, jak říkal misce s několika druhy prášků. Jeden na svoji anginu pectoris, další na šumění v uších, bolavá záda, prostatu… krmil se prášky trpělivě, i když s nechutí. Nevěděl, jestli vůbec k něčemu jsou, ale když už mu je doktor napsal, respektoval to. Misku odsunul na linku tentokrát v kuchyni, hned vedle lahví s nedopitým rumem,fernetem a zbytkem červeného vína. Podíval se na hodiny, byl nejvyšší čas.
Přestože byl všední den, vyšel před chalupu ve svátečním tmavém obleku a kloboukem na hlavě. Tak jedete, zavolala na něho sousedka z protější chalupy, jo jedu, odpověděl a pomyslel si něco o zbytečném zájmu. Jenže takhle to v této části vesnice chodilo. Všichni o sobě věděli.

Poněkud toporným krokem lidí, kteří špatně vidí, sešel k silnici, počkal, až přejely dva tři kamiony a vydal se k železniční zastávce. Na téhle silnici jim zajeli Alíka, strakatého podvraťáka, jemuž udělal boudičku na zápraží. Pes občas vyrazil do uliček vesnice, využil pootevřených vrátek, když je stařec zapomněl zavřít. Ještě několik měsíců mu to Hedvika připomínala, ani jemu to nebylo lhostejné, na psa byli zvyklí.

Od vlakové zastávky byl krásný výhled na západní část Šumavy, modravé kopce s nevyšším vrcholem Ostrý stařec spíš tušil než viděl, ale ještě před třinácti lety, když chalupu kupovali, viděl hory dobře. Stavení potřebovalo hodně práce a jemu tehdy bylo už třiašedesát, přesto měl radost. Proti chatě, postavené kousek od krajského města, to bylo solidní stavení a hlavně, vrátil se do svého dětství. Než potkal Hedviku a usadil se v západních Čechách, vyrůstal na okraji malého městečka v Čechách východních, taky to byla chalupa s dvorkem, stodolou, slepicemi, králíky i čuníka měli v chlívku. Kdysi se zkusmo před Hedvikou o prasátku zmínil, žádný čuně tady nechci, odmítla rezolutně, přece jen pocházela z města a už králíci a slepice byl ústupek. Ale vajíčka rozdávala ráda.

V zatáčce trati se objevil motorák s jediným vagónem. Stařec do něho nastoupil, hučení motoru mu nedělalo dobře, vlak se rozjel a klikatou tratí pokračoval k okresnímu městu. V tento dopolední čas cestovalo pár lidí a to mu vyhovovalo. Společnost nepotřeboval. Usadil se u okna a vzpomínky ho vrátily zase zpátky. Chalupu chtěli s Hedvikou už dlouho, na chatu se dalo jezdit jen přes léto, nebyla tam studna a voda se musela vozit, i do vesnice bylo daleko a Hedviku bavilo hledat v inzerátech a objíždět kraj, nechávala si ukazovat i chalupy, na které neměli, proč to děláš, vyčítal jí, zbytečně ty lidi otravujeme, nech mě, baví mě dívat se, co všechno lidi prodávají, nakonec se shodli na chalupě v této vesnici, i cena byla přijatelná, zpočátku sem jezdili jen na víkendy, za nějakou dobu se pustil do vylepšování, zavedl vodu, zbudoval koupelnu, přistavil verandu, bývalý chlívek v chalupě změnil na spižírnu a všechno sám, jen těžké práce mu pomohl syn a dva vnuci, jeden synovo a druhý dcery, bylo jim přes patnáct a síly měli dost. Syn měl svoji chalupu a byl vdovec, i dceři manžel zemřel, ale ta si našla jiného, taky jezdili pomáhat a potom se dohodli, že dcera bude užívat místnost s pecí a vedlejší ložnici, jemu a Hedvice budou stačit místnosti tři. Byt v krajském městě pronajali, měsíčně z toho nějaká koruna byla a město jim nescházelo, alespoň si to myslel. Hedvika si našla jinou zábavu, pořídila si seznam bleších trhů za hranicemi, kam to bylo pár kilometrů a začali je objíždět. U vietnamských trhovců si vyměnila marky a mezi stolky s různou veteší ožívala.

Vlak už delší dobu stál, stařec si uvědomil, že je ve vagóně sám, polekaně se rozhlédl a vystoupil. Další vlak mu jel za půl hodiny, v nádražní hale nahlédl do bufetu, odolal chuti na pivo, jeden půllitr by chodil vyčurat pětkrát, chodil nevlídnou halou a potom nasedl do vlaku taženého elektrickou lokomotivou. Poslední léta před důchodem dělala Hedvika na dráze a tak měl vlak téměř zadarmo, starou škodovku garážovanou ve stodole využíval jen na větší nákupy.


Obrazek

Osobák jel svižně, zastavoval krátce a zbytek cesty na vzpomínky moc času nebylo. Lidí ve vagóně přibývalo, hlasitě se bavili a vytrhovali starce ze vzpomínek. Nakonec byl rád, když vlak dojel na konečnou, tentokrát vystoupil s ostatními a z nádraží se vydal na stanici trolejbusu.

Hlavním průtahem města uháněla osobní auta pomalovaná reklamami, zaplachtované kamiony, rámus motorů, klaksony a do toho siréna záchranky, jak jsme v tomhle mohli žít tak dlouho? ptal se sám sebe. V trolejbusu byla tlačenice a vydýchaný vzduch, držel se madla a ani nečekal, že by ho někdo pustil sednout. Vystoupil na konečné u velkého obchoďáku, supermarket tomu teď říkali, jednou dvakrát v takovém byli a pro Hedviku to byl ráj, potraviny ze všech koutů světa, elektronika všech možných značek, oblečení, boty, hračky, sportovní věci… nepotřeboval to. Dávno už věděl, že život je někde jinde.

Podchodem pod silnicí se dostal k otevřené kované bráně, nejprve hlavní asfaltovanou cestou a potom cestičkami sypanými drobnou drtí došel konečně k mramorovému náhrobnímu kameni, kde třetí v řadě shora bylo čerstvě zlatým písmem vyryto jméno jeho ženy Hedviky. Obdélník ohraničený prostým obrubníkem po náhrobkem byl upravený, pár podzimních květů, kateřinky tomu na vsi říkali, skleněné vázy na svíčky, aby je nesfoukl vítr, několik vyhořelých kalíšků jen tak volně.

Přehlédl hrob a pokýval hlavou. Tak vidíš, už jsem tu zase. A to jsi říkala, že po tvojí smrti ani nebudu vědět, kde jsi pochovaná. Že mě to nebude zajímat. Neměla jsi pravdu a neměla jsi pravdu i v jiných věcech. Jako třeba v tom, že nebudeš chodit na procházky. Já vím, bolely tě nohy a posledních pár let jsi špatně chodila, jenomže když jsme se nastěhovali na tu chalupu, tak jsi skoro nikam nechtěla jít, že je to tady samej kopec. Předtím ve městě jsi chodila aspoň po obchodech, prohlížela regály a ta jiná doba, která nastala, regálů nabízela každej rok víc… raději bych šel někam do lesa, koukali jsme na něj z okna našeho paneláku, jenomže tebe les nezajímal. Co tam budu dělat, v lese, odpovídala jsi opovržlivě na moje lákání, třeba na houby, žádný nerostou, namítala jsi, a stejně mě bolí nohy… a bylo po debatě. Do obchodů a potom marketů, nebo jak jim dneska říkají, jsem chodil s tebou, třebaže mě to nezajímalo, anebo jen málo. A nohy mě bolely možná víc než tebe, protože takový courání, postávání a zase courání unaví víc, než procházka venku. A když jsme do města jezdili jenom občas, tak jsi prostě chodit přestala. Vlastně ty blešáky, to jo. Ale to jsme stejně přijeli naší starou škodovkou mezi ty německý bouráky, ani zaparkovat pořádně nešlo a zase jenom chození kolem stolků s veteší. Moc se mi nechtělo, nikam nejezdíme, nadávala jsi, ty bys nejraději seděl doma, krmil králíky a slepice a kocoura a psa a já se nikam nedostanu, tak holt byl na okně rozpis blešáků a jezdilo se. Stejně jsem nikdy nepochopil, co tě tam lákalo. Občas tam byly k vidění zajímavý starožitnosti, celý rezavý a za slušný ceny, jenomže kdyby tady na vesnicích lidi vykrámovali půdy, tak by se takových věcí taky našlo! Tebe ale zajímaly hadry. Šaty, halenky, svetry, pulovry, mikiny, kabáty, paleta, saka, kostýmky, kalhoty, všechno obnošený, pravda, měli to vypraný, ale předtím to někdo nosil celý léta a když nevěděli, co s tím a nechtělo se jim to dávat někam do kontejneru, tak to vyndali na stolky, nikdo to skoro nekupoval, až ty. Přitom jsme měli peněz dost, dva důchody, prachy za pronájem bytu ve městě, hadrů starej člověk nepotřebuje bůhví kolik a na vesnici už vůbec, ale nakupovat se muselo. Co s tím budeš dělat, kroutil jsem hlavou, na co ti to bude, nestarej se, odsekávala jsi přes rameno a brala ty hadry do ruky, natahovala je, prohlížela, ne, to nekoupím, babky za stolkem slevovaly a tys to potom ukládala do skříní…

Vlastně to bylo poslední tvoje obchodování, protože obchodnice, to jsi byla vždycky dobrá. Když jsem odešel do důchodu i já, našla jsi nám brigádu v kulturáku v jedné okrajové čtvrti, chodili jsme vypomáhat na zábavy a dali ti malej bufítek, nebo skoro bar, nalévali jsme tvrdý pití, i když se to na zábavách nesmělo, nikdo na to nedbal a taky ani nekontroloval, to se mi líbilo, fronty před pultem v přestávkách mezi tancem, na míru nikdo moc nekoukal, každej do sebe kopnul panáka a šel a ty ses s těma mírama taky moc nepárala… Občas jsem tam kopnul taky nějakýho, abys to moc neviděla a samosebou zadarmo, ráda jsi to neměla, ale většinou jsem dovedl podržet míru. Peníze z těchto akcí jsi měla navíc, nikdy jsem nekontroloval, co s nima děláš, vlastně mě to příliš nezajímalo celý náš společný život, nějak jsi s nima hospodařila a něco jsi ušetřila a taky dost utratila, protože za poslední rok, co tady ležíš jsem z jednoho důchodu ušetřil taky dost… no.

Někdy to s tebou šlo a někdy jsi mi šla pěkně na nervy. To tvoje věčný – zavřel jsi slepice, zamknul jsi dveře, udělal jsi tohle a udělal jsi támhle to, kolikrát jsem si říkal, že by mi bylo líp samotnýmu!

A vidíš. Teď už to je víc než rok, nikdo mi nic neříká, co mám dělat a jde to taky. Jenomže… nějak to není ono. Prostě jsem tam sám a občas bych to tvoje – udělal jsi, zavřel, zamknul… potřeboval slyšet. A neslyším.

 

 

 

 


Obrazek

Náhrobek se starci rozostřil, jako by se mu zamlžily brýle. Polkl slzy a uvědomil si, že tady stojí už pěkně dlouho. Vyhledal v kapse sirky, zapálil svíčku, kterou si přivezl z domova, nasadil na ni skleněnou vázičku a pomalu se vydal zpět do civilizace. Nohy ho bolely, i záda, přece jen byla cesta na hřbitov únavná, měl už svoje léta, i když si to nechtěl přiznat. I dcera mu radila, aby na ten hrob nejezdil tak často, mámu nevzbudíš a jenom si zhoršuješ zdraví, co ty víš, odpovídal jí, ačkoliv ona něco podobného musela zažít taky. Jenomže ona ovdověla poměrně mladá, ani čtyřicet jí nebylo… ačkoliv kdo posoudí, v kterém věku člověk snáší samotu líp, uvažoval stařec cestou zpátky na nádraží. Ze svých vzpomínek se dostával hodně, hodně zvolna, až na peronu si uvědomil, že má hlad, přehlédl ve vitrínách stánku nabízená jídla a vybral si klasický opečený párek, říkají, že to není zdravý, ale jedli jsme je celý život a ještě jsem tady, uklidnil se, když sedal do vlaku.

Když vystoupil z motoráku a došel k chalupě, zbývaly do tmy nějaké dvě hodiny. Potlačil palčivé kručení žaludku, jako správný hospodář dal přednost králíkům a slepicím a teprve potom uvažoval nad otevřenými dvířky lednice, co by si udělal k jídlu. Rozhodl se pro zbytek salámu a vejce, dal silná kolečka na pánev a než na ně rozklepl vajíčka, nalil si panáka fernetu. Na bolesti žaludku, zdůvodnil jej nepřítomné Hedvice a snažil se nevnímat její podrážděnou odpověď. Bereš prášky, pít nesmíš! Pro jednou se to nezblázní, oponoval sám sobě, dobře věděl, že léky a alkohol k sobě nejdou.

Nad vonící večeří ho napadlo, že prostě dneska prášky vynechá. Co se může stát, když si je vezmu až ráno, položil si otázku a hned sobě i Hedvice odpověděl – nic. Rozhodnutí mu dodalo nálady, nalil si pro změnu skleničku rumu a přemýšlel, jestli bude dělat hygienu. Vždyť jsem se dneska od ničeho neušpinil, vyřešil i toto dilema a v tu chvíli mu nic nescházelo. Usadil se na lůžko, oblečený, pustil si televizi s chvíli sledoval zprávy.

Z klimbání jej vyrušil telefon. Podíval se na hodiny, kolem osmé hodině obvykle volala dcera. S povzdechem se zvedl a doufal, že než dojde do kuchyně, zvonění přestane. Jako obvykle se tak nestalo, zvedl sluchátko, prosím, řekl a potom už jenom odpovídal na dceřiny otázky. Jo, byl jsem na hřbitově, je mi dobře, nic mi není, možná jsem trochu unavený, ale to bude do rána dobrý, jo, prášky jsem měl, zalhal na závěr a zavěsil. Byl rád, když zavolala, syn se ozval jednou za měsíc, po smrti Hedviky dcera volala téměř denně a jednou za týden přijela, trochu uklidila a po domluvě udělala i větší nákup, aby nemusel nikam jezdit. Spokojenost se mu vrátila, připravil se své dva čajové hrnky a nalil si ještě skleničku rumu. Je tu chladno, vysvětlil Hedvice, a zatápět se mi nechce, víš?

A pak se to stalo. Po dvou krocích do pokoje k puštěné televizi se kuchyně několikrát zhoupla a podlaha se prudce zvedla proti jeho obličeji. Než dopadl, narazil hlavou do ostrého rohu velkých kuchyňských kamen.

V noci se cestou na záchod podívala sousedka do oken starcovy chalupy. No jo, zase usnul u televize, napadlo ji. Ráno jí bylo divné, že ještě v osm nepustil slepice. Že by zase někam jel?
V tu chvíli netušila, jak blízko je pravdě. Pozdě večer se stařec vydal na poslední cestu za svojí ženou Hedvikou.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář