Dárek pro děti
Z postele se Burian vyhrabal téměř v deset dopoledne. Poškrábal se v rozcuchaných vlasech, vzal na vědomí slunce za oknem a loudal se do kuchyně. Očima přelétl lístek na stole – přines peníze a vyzvedni ze školky Marušku, Jarda ať se odpoledne učí! Otevřel ledničku, vytáhl špalík uzeného, v pyžamu usedl za stůl, ukrajoval plátky masa a přikusoval včerejší chleba. Někde ve spíži budou okurky, napadlo ho, chvíli marně hledal v policích a potom mávl rukou. Místo okurek odzátkoval láhev piva.
Dojedl, dopil, hlasitě říhl, pohladil si vystouplé břicho a odešel do koupelny. Přejel si rukou po tváři: strniště vousů suše zapraskalo. Hledal v sobě chuť na holení – na noční je to zbytečný, rozhodl a začal se oblékat.
Brána uhelných skladů byla dokořán, červenobílý prst závory ukazoval k obloze. Burian pozdravil vrátného kývnutím hlavy a kolem garáží zamířil k přízemní administrativní budově. Ve vratech dílny stála tatra se zdviženou kapotou, vzadu někdo harašil nářadím.
„Číslo sto deset,“ 
opřel se Burian o parapet okénka a hleděl na ženu za stolem. Vyhledala jeho kolonku, vzala z hromádky svazeček stokorun a osm jich odpočítala.
„Tady,“ přistrčila papír k podpisu a podala Burianovi bankovky.
„Chlapi z naší party už tady byli?“ zeptal se, když rovnal peníze do náprsní tašky.
Žena se podívala na podpisy, jo, byli, odpověděla a dál se věnovala své práci.
„Tak jo,“ prohodil Burian a vyšel ven.
Na dvoře bylo ticho a pusto. Nákladní vozy teď pendlovaly mezi šachtou a teplárnami nebo sklady. Burian prošel vrátnicí, zevnitř se ozvalo pípání rozhlasu po drátě. Bylo třináct hodin, ohlásil ženský hlas.
Dám si guláš a jedno pivko a půjdu domů, říkal si Burian, když otevíral dveře hospody u nádraží. Změť hlasů, pach piva, potu a oblaka kouře se mu vyvalily vstříc. Roztáhl tvář do spokojeného úsměvu a rozhlédl se po lokále. Bylo plno. Vzadu se hádali mariášníci, kolem pultu postávali chlapi v montérkách.
„Jardo,“ zaslechl ve vřavě své jméno.
Ohlédl se po hlase. Stůl u okna zabrali pro sebe mechanici z dílny a šoféři, kteří měli volno. Od vedlejšího stolu vzal Burian židli a vecpal se mezi ně.
„Šéfíku,“ luskl na procházejícího číšníka, „šest rumcajsů. Velkých,“ poklepal na stůl a mrkl na šedovlasého Čermáka. Noční šichtu nastupovali spolu. Mladý Kemr, který s nimi jezdil jako třetí, se před nedávnem oženil a v hospodě ho zatím nebylo moc vidět.
„Neblbni Jardo, do večera to z tebe nevyjde,“ ozval se Čermák.
„A z tebe snad jo?“ rozesmál se Burian.
„Jo, já si dám jenom tohohle panáka a jdu spát. Měl bys jít taky.“
Burian se zatvářil rozmrzele, ten mi tady sházel!
„Jeden gulášek, dvě piva a dvě kafe a nikdo nic nepozná,“ uklidňoval kolegu a natáhl ruku po skleničce zlatočerveného alkoholu. Cinknutí skla zaniklo v hluku hospody. Burian polkl a přemohl chuť na další. Aspoň pokud tady bude ten hlídač, umínil si. A objednal si polévku a guláš s knedlíkem.
Ručičky hodin na stěně jako by se otáčely přímo před očima. V pět Burian přestal hrát karty a zkontroloval svůj tácek. K původní jedné čárce za pivo přibylo jich ještě pět a další tři křížky za rumy. Znovu si objednal jídlo a po dvojité kávě vstal od stolu. Při placení si uvědomil, že ho odpoledne stálo dost peněz a venku zjistil, že úplně zapomněl na vzkaz na stole. Ale co, mávl rukou, když Helena našla byt prázdnej, jistě došla pro holku sama. A Jarda je nakonec už dost velkej, aby se o sebe postaral sám, vyřešil tuhle maličkost a zamířil do garáží.
Ve vrátnici se vzal klíče od své tatry. Stála před vraty garáže mohutná, v kabině svítil veliký bílý volant. Dosedl na měkké sedadlo a zabouchl dvířka. Vyleštěným čelním oknem zahlédl Čermáka, jak vyjíždí z garáže. Na jeho tázavý pohled a lehké trhnutí hlavy odpověděl zdviženým palcem a nastartoval. Zkonzumovaný alkohol téměř necítil, pět šest piv byla stejně jeho každodenní dávka. Pouze před šichtou ho manželka držela zkrátka. Tak dneska se jí to nepovedlo, pomyslel si škodolibě, když vyjížděl z brány na silnici. Zleva přijíždějící škodovku přehlédl, její řidič obloukem objel tatru a poklepal si na čelo.
„Nečum a jeď,“ zamumlal Burian, vyhnal motor do řvavých otáček a na rovince kolem kanceláří šachty ukázal rychloměr sedmdesátku: víc to nešlo, protože musel brzdit před zatáčkou k nakládce.
Zařadil se za Čermákův vůz, zavřel okénko a sledoval, jak z násypné nohavice padá do korby hnědé uhlí. Zapálil si cigaretu, kouř v ústech ostře pálil, před chvíli načal dnešní třetí dvacítku.
Kolik toho dneska asi bude, napadlo ho. Za šichtu dělávali zpravidla pět jízd, každý do jiné teplárny. Burian měl v rozpisu lázně něco přes třicet kilometrů od šachty. Používal okresní silnici stranou hlavního tahu, teď tam už nebude žádnej provoz a policajti tuhle cestu snad ani neznají, uklidňoval se, když vyjel s plným vozem.
Druhou jízdu už jel za tmy, případný protijedoucí vůz se ohlašoval světly již z velké dálky. Tma však také zvyšovala únavu: Burian začal pociťovat nepříjemné bušení ve spáncích, každé zaječení motoru při řazení se mu ostře vrývalo do mozku. V ústech měl sucho, ani flašku vody jsem si nevzal do kabiny, nadával si a cigarety už dávno ztratily jakoukoli chuť. Proto byl docela rád, když po návratu stálo pod násypkou prázdné auto a kolem bylo ticho.
„Co se děje?“ vyklonil se z okénka.
Čermák s mladým Kemrem stáli venku a pokuřovali.
„Není uhlí, mají poruchu na pasech,“ odpověděl Čermák a pátravě si Buriana prohlížel.
„Dobrý, trochu si zdřímnu,“ pohodil hlavou Burian. Zajel dozadu k ohradě, vypnul motor, natáhl se na sedadlo a dal ruce za hlavu. Díval se do stropu kabiny a vnímal jen vzdálené hučení šachty a chladný vzduch, proudící dovnitř staženým okénkem.
Svalů se zmocňovala malátnost, ale zjitřené smysly odmítaly klid a úlevu, spánek nepřicházel.
Jednou to prošvihneš a seberou ti papíry, ozvalo se cosi uvnitř, měl jsi jít do školky a vykašlal se na to, vykašlal ses na malou Marušku, která se umí tak čistě podívat svýma světlýma očima, Jarda pořád rozebírá autíčka, mám tátu šoféra, říká s hrdostí a když ho vezmeš do kabiny a kousek svezeš, je radostí bez sebe, utratil jsi peníze za chlast a ještě něco prohrál v kartách, na ženu nebereš ohled, jiná by se na tebe už dávno vykašlala a nechala se rozvést a když tě drží dál od skleničky, tak si myslíš, jak ti kdovíjak ubližuje...
Probral se a prudce se posadil. Já přece takovej vůbec nejsem, to není pravda, chtě zakřičet, ale potom si uvědomil, že to pravda je. Tvoje gesta v hospodě jsou jen prázdným máváním rukou, není za nimi vůbec nic. Tady dokazuj, jakej jsi chlap! a jeho pohled se zastavil na věnci volantu, vytvarovaném pro chlapské ruce.
Hned ráno půjdu a koupím něco dětem, holce panenku, klukovi auťák, poslední model angličáka, rozhodl se slavnostně, ano, hned ráno to všechno koupím a moje děti zase budou mít šťastný oči a budou se smát a žena mi určitě odpustí, tohle všechno koupím a bude to zase jako dřív, třeba i to pivo přestanu pít... anebo jen málo, opravil se. Tak to bude, pomyslel si a vsedě usnul.
Ve tři ho probudilo bušení na dvířka, bylo zapotřebí udělat ještě jednu fůru. Jel nerad, hlava teď třeštila k zbláznění, jazyk se lepil na patro – na vodu zase zapomněl – a před očima se mu dělaly mžitky.
Po páté hodině na sebe konečně mohl pustit horkou vodu ve sprchách a potom seděl v šatně na lavičce a čekal, až padne šestá. V tutéž hodinu otevírali bufet na autobusovém nádraží a v tu chvíli si také vzpomněl na dárek pro děti. Ale co, dám si jedno pivo, tak brzy ráno stejně nikde nemají otevřeno a já musím zahnat tu celonoční prokletou žízeň, jen jedno a potom hned půjdu koupit ty dárky, říkal si, když se postavil k výčepnímu pultu a ke rtům přiložil sklenici s bílou pěnou.
„Ještě jedno,“ vydechl, když postavil prázdný půllitr na matně lesklý plech.
Byl nový den a na východě se za kulisou šachet zvedalo rudé slunce.
