Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pes, který uměl hledat houby

9. 1. 2007

 

V naší vesničce se občas přihodí zvláštní věci. Poslechněte si příběh o Matáskově psu jménem Ťapík, který údajně uměl hledat houby.
 Matásek se k nám přistěhoval někdy před patnácti lety. Koupil chalupu po nebožtíkovi Ondřejovi, byt ve městě prodal a chalupu si zařídil na pohodlné bydlení. V naší vesničce nejsme žádní zabedněnci, na starousedlíky a takzvané náplavy se nedělíme a tak se Matásek stal rychle jedním z nás. Protože u nás obstojí hlavně ten, kdo má smysl pro kolektivní život na vsi a v hospodě. A s tím Matásek neměl problém od samého začátku, možná snad jeho žena.
Podobně se u nás usadila i Ježková. Ani ona samozřejmě nebyla sama, jenom jejího muže nebylo ve vsi vidět skoro vůbec a do hospody přišel jednou za uherský rok. Ježková koupila pozemek a domek si nechala postavit nový a na klíč. Perníková chaloupka jsme tomu začali říkat. Ne že by to domek nebyl pěkný. Jen poněkud přeplácaný se jevil. Ježková byla v důchodu, ale vitality měla do alelujá. Hlavně na buzerace vedení obce tu kvůli vodě, která měla slabý tlak, tu kvůli cestě k její nemovitosti, na jejíž vyasfaltování se pořád nedostávalo obecních peněz. Z balkónku svého domku měla přehled na cestu k lesu a tak jí nemohlo ujít, že počátkem června letošního roku Matásek už několik dní nosí z procházky se svým jezevčíkem z lesa červený kbelík plný zeminy.
„Poslouchejte sousede, na co nosíte pořád tu hlínu?“, zvedla hlavu od keřů před domkem, kde náhodou likvidovala neexistující plevel. Protože zahrádku, tu měla Ježková jako z receptáře. Jen trochu… holt přeplácanou.
Ani Matásek neměl zahrádku zanedbanou, i když v jeho případě to byla spíš zásluha jeho ženy Růženy. Matásek tak něco zasadit, na jaře a na podzim zrýt a občas něco udělat kolem chalupy.
 „Paní Ježková, to vám ani nemůžu říct,“ zastavil se Matásek a dal povel Ťapíkovi:
„Sedni!“
Jezevčík si rovnou lehl, aby svému páníčkovi ušetřil další povel.

 

Obrazek


Ježková se narovnala a podívala do kbelíku. Hlína vypadala jako obyčejná, prostě z lesa. „Proč, to je nějaký tajemství?“
„Samozřejmě není, ale znáte to. Něco řeknu, vy to dáte dál… a lidi si potom myslí bůhví co,“ vymlouval se Matásek a v hlavě se mu rodil příběh. Protože Ježková, co si budeme povídat, byla nejchytřejší ze vsi. A musela být celý život a všude. Teď nevěděla, jestli má pokračovat ve vyzvídání anebo oznámit Matáskovi, aby si svoje tajemný řeči vykládal někde v hospodě.
 „Vy toho naděláte,“ rozhodla se pro kompromis, „komu bych já tady co povídala.“
„Tak dobře, ale jak říkám, jen pro vás a nikdo jiný se nic nedozví,“ rozhlédl se Matásek tajuplně kolem.
„No, zvědavostí úplně hořím,“ chtěla zmírnit svůj zájem lehkou ironií Ježková, ale to už se Matásek rozjížděl. 
„Podívejte, v tom kýblu je na první pohled obyčejná hlína. Lehká, mírně kyselá, takzvaná hrabanka lesní. Normálně nasbíraná v lese, pod jehličnatým stromem…“
„Dobře, ale co je na tom zvláštního?“ přerušilo ho Ježková, i když nikam nespěchala.
„Moment, vydržte chvíli,“ nedal se Matásek a uvědomil si, že Ježková bude mít něco o zahradničení načteného. Konec konců, ve vesnici bydlí už deset let a zahrádku zvelebuje hlavně ona.
 „Určitě jste už někde slyšela anebo četla o možnosti pěstovat houby na zahradě.“ 
I kdyby nečetla, tak řekne že jo, usoudil celkem oprávněně Matásek a nemýlil se. Dostalo se mu přezíravého souhlasu.

„Jenomže se to moc často nedaří, to mi neříkáte nic novýho.“
„Neříkejte mi, že už jste to taky zkoušela,“ zkoumal Matásek terén.
„To zrovna ne, ale…“ 
„Právě tady je důkaz pro ty, co nevěří,“ ukázal na vědro.

„ A co je teda v tom kýblu?“
 „Proboha, vy mě nenecháte domluvit. V tom kýblu je houbovej substrát.“

Obrazek

A bylo to venku. Matásek pozoroval, jak počátek jeho příběhu zapůsobil a vypadalo to na úspěch. Měl sice problémy udržet vážnou tvář, ale zatím se dařilo.
„To jako budete pěstovat doma houby?“ pochybovačně se zasmála Ježková. V její otázce byla ale stopa zájmu.
„Přesně, tohle je hříbkovej houbovej substrát, ze kterýho vyrostou normální hříbky. Bílá noha, hnědá hlava. Jako v lese.“
„Tak to vám tak určitě věřím. Teď, když je v lese sucho, nikde ani prašivka, vy si nesete nějakej substrát, ze kterýho vyrostou dokonce hříbky. S hnědou hlavou. Ha ha,“ zasmála se Ježková, ale zájem tady stále byl. A tím pádem i voda na Matáskův mlýn.
„To můžete vykládat těm vašim kumpánům v hospodě, takovýhle pohádky,“ pokračovala, „jak víte, že zrovna v týhle hlíny budou růst houby, co?“ zatvářila se chytře a měla Matáska, podle svého mínění, na lopatě.
„Je vidět, paní Ježková, že máte k přírodě blízko. Podle jména a podle zkušeností,“ uznale konstatoval Matásek. Ježková si nevšimla narážky na své jméno a lehce se nadmula při ocenění svých schopností.
„Většina lidí by řekla, že si vymýšlím a na něco takovýho by nepřišla. Jak poznám, že zrovna tahle hlína, jak říkáte nepřesně, protože to je substrát, je takříkajíc houbonosná? Já to samozřejmě nepoznám. To všechno zařídí tenhle nenápadnej pes. Jezevčík jménem Ťapík.“

Obrazek
„Ten, jo,“ s despektem se podívala na upadlého psa. Procházka do lesa byla pro jeho krátké nohy náročná.
„Jo, přesně tenhle. Jezevčík je pes lovecký, to je vám jistě známo. I když ho na lov nevyužívám a většinu času stráví na zápraží chalupy, lovecký instinkt neztratil, ten má totiž v genech.“
„A co tím chcete říct? Že má geneticky zakódovaný vyčuchávat v lese houby? Tomu nemůžete věřit ani vy. Protože jinak byste chodil z lesa s nůšema hub a mohl byste si udělat velkoprodejnu. A taky chov těhle zázračnejch psů, že ano?“
Ježková vypadala rozčileně, protože tohle už byla silná káva i pro ni.
„Řekl jsem snad něco takovýho?“ rozčiloval se teď pro změnu Matásek a chystal se k odchodu.
 „No to ne…“ couvala Ježková, ale pochybovačný tón trčel do vzduchu.
„Tak vidíte, kdyby tohle uměl, tak jsem s houbama za vodou,“přibrzdil i Matásek a pokračoval.
„On samozřejmě neumí hledat houby jako takový. To nikoliv. On jenom cítí podhoubí i v době, kdy z něj ještě nerostou žádný houby neboli plodnice. Prostě jdeme do lesa, on čumák u země, dojdeme k určitýmu místu, on se zatočí, pročmuchá to detailně a označí. Jako by říkal – tady je to místo. A taky že jo, v létě tam přijdu a jsou tam. Pravý hříbky. Jeden vedle druhýho…“ nechal se unést Matásek a v duchu se napomenul. Zvlášť když postřehl Ježkové napjatou tvář.„No, tak hustě to zrovna není…“
„Mně se hned zdálo přehnaný,“ řekla Ježková.
„Pochopitelně, Ťapík dovede vyčuchat jen podhoubí. Prostě když koncem léta nebo na podzim houby rostou, tak podhoubí je rozprostřený na ploše několika desítek nebo stovek čtverečních metrů a to mi pes není celkem k ničemu. Protože přede mnou tam třeba už někdo prošel, nebo v některým místě z podhoubí nic nevyrostlo…“
„A tak si houby pěstujete doma. Na zahradě,“ vrátila se Ježková k původnímu tématu. A byla už to zase ona. Chytrá, pochybovačná.
„Správně. A není na tom až tak nic složitýho. Prostě pes mi v lese vyčuchá místo, kde vzniká podhoubí, já to nahrabu do kýble, doma to rozhodím pod smrček, co nám roste na zahradě a každý den to zaleju. Odstátou, vlažnou vodou. A za měsíc, někdy i dva se pod smrčkem objeví pár hříbků, občas to je i křemenáč a někdy jen obyčejnej poddubák. Záleží na tom, co pes v lese vyčuchá.“
 Matásek mluvil vážně a pomalu začal věřit sám sobě.

Obrazek

 

„Takhle to doopravdy funguje?“ zareagovala Ježková taky vážně.
„Jo, letos to bude už třetí sadba. Jenom se to musí každoročně opakovat a hlavně to nesmí vyschnout, vždyť to znáte z lesa. Když je suchej rok, nezavadíte ani o čirůvku.“
„To je pravda, vlastně už dva roky nebyla žádná houbařská sezóna,“ souhlasila Ježková.
„A to je zhruba všechno, co jste chtěla vědět,“ vzal Matásek kbelík do ruky a pes se zvedl.
„Hlavně ale nikomu ani slovo. Lidi jsou nepřející a potom, já nemám chuť ani zapotřebí každýmu lenochovi tady ve vsi hledat v lese tu správnou hlínu, aby si mohl pěstovat houby na zahrádce. A potom, musí to být pod jehličnatým stromkem. Aspoň jeden nebo dva by měly být blíž u sebe. Ať si každej dojde do lesa, ona taková procházka není úplně od věci, že jo.“
„Moment,“ zarazila ho Ježková, „a co kdybyste to zkusil tady,“ ukázala na tři smrčky hned za plaňkovým plotem. Stříbrné smrčky, pochopitelně.
„Co jako,“ zatvářil se nechápa

vě Matásek. Pohádku vymyšlenou na místě považoval za skončenou a už se těšil, jak ji bude vyprávět v hospodě.
„No, kdybyste tady třeba nechal ten substrát, co nesete, vy přece víte, kde ho nabrat znovu, a stejně už jste si ho nanosil dost, a já bych to zkusila, jestli to funguje, jak tvrdíte,“ zvedla Ježková obočí v očekávání, jak teď Matásek bude reagovat.
 Toho přání zaskočilo, ale jen na chvíli.
„Když myslíte… můžu vám to tady nechat. Ale ještě něco jsem vám zapomněl říct. Ne vždycky se to podaří. Hlavně musíte dávat vláhu, denně, nesmí to vyschnout,“ vykládal a přitom pomalu obsypával kmen smrčku.
 „A hodně zdaru,“ popřál Ježkové už na odchodu.


„Kde máš hrabanku,“ zeptala se Matásková po jeho příchodu domů.
 „Tomu bys nevěřila,“řekl Matásek a vyprávěl jí celý příběh.
„A to si myslíš, že ti Ježková spolkla, jo?“
„No, já bych řekl, že i s navijákem,“ tvářil se spokojeně a šel namíchat lesní hrabanku s kompostovou půdou, aby Matásková mohla přesadit květináče uvnitř chalupy.

Matásek byl člověk mnoha aktivit a než se dostal do hospody na pivo, příběh mu z hlavy vytlačilo množství jiných, důležitějších informací. Jen občas, když vyšel s jezevčíkem k lesu, vzpomněl si na jeho schopnost vyčuchat podhoubí. Nebyla by to špatná vlastnost a možná, že by se takový pes vycvičit dal, když dneska vyčuchá drogy a nekolkovaný cigarety… kdo by se tím ale zabýval, mávl rukou a měl záležitost za ukončenou. 
Ne však Ježková.
Za necelé dva měsíce od rozmluvy s Matáskem se léto dostalo do svého závěru, pásy polí se naježily žlutým strništěm a protože slunce střídal déšť a v lese bylo vlhko, letošní houby na sebe nenechaly čekat. I Matásek už dvakrát vyrazil s košíkem, bez Ťapíka, pochopitelně, protože ten v lese věren svým pudům mířil po stopách kdejakého zajíce nebo srnce a houby se s ním sbírat nedaly. Koncem týdne zarazil v hospodě.
„Hele Matas,“ přivítal jej hostinský s úsměvem.
„Péťo, pro tebe vždycky jej Matásek, slyšíš, zdrobněle. A někdy ti budu vyprávět příběh, jak jsme k tý zdrobnělině přišli.“

Obrazek

 

„Dobře, hlavně se nerozčiluj,“ řekl už s vážnou tváří hostinský a postavil před Matáska pivo a velký rum. Obojí napsal na účtenku.
„Počkej, pivo jo, ale rum jsem si neobjednal? Co se děje?“
„Byla tady Ježková, abych ti až přijdeš nalil velkýho ruma. Že budeš vědět za co.“
„No to ho snad měla zaplatit, ne?!“
„Právě, říkala, ať si ho zaplatíš sám,“ skončil hostinský za všeobecného klidu v lokále.
Matásek jen zavrtěl hlavou a nechal rum stát. A než se dal do řeči, zaslechl ještě hostinského, jak říká:
„A ještě říkala Ježková, že díky tobě nemusí letos do lesa na houby, protože je má doma v zahradě. A hodně.“
Hospoda byla znovu ticho a čekala Matáskovu reakci. Tomu došlo, že kosa je zřejmě na kameni.
„Počkej, ona tady byla?“
„No, a dokonce chvíli před tebou.“
„A co všechno říkala?“
„Že máš šikovnýho psa. Kterej má zvláštní čichové schopnosti.“
„Snad jste tomu nevěřili, co tady ženská vykládala,“ rozhlédl se Matásek kolem.
„Proč ne? Dneska jsou psi všelijak cvičení…?“
Od stolu vzadu se ozvalo: „A jestli tomu nevěříš, že nemusí do lesa, tak se prej máš přijít podívat. Třeba hned.“

„To jako že jí na zahrádce rostou houby?“ divil se Matásek.
„Jo, a ne ledajaký. Dokonce pravý hříbky. Jako jsou nahoře kolem Vraního vrchu.“
V tuhle chvíli nevypadal Matásek zrovna nejchytřeji.
„To bude nějaká blbost, ne? A vůbec, jestli se mám jít podívat, tak jdu!“ hodil do sebe rum a zvedl se.
„Počkej, jdeme s tebou,“ ozvali se dva jeho nejlepší kamarádi v předtuše dobré zábavy.
Když došli k perníkové chaloupce, seděla Ježková nahoře na balkónku.
„Tak paní Ježková, kde máte ten houbařskej ráj,“ zahlaholil nahoru Matásek s úsměvem.
„Tady nahoře ne, samosebou,“ s podobným úsměvem zahlaholila Ježková. „Vy už nepamatujete, kam jsme dali ten houbový substrát?“
Jediný pohled ke stříbrnému smrčku za plotem stači

 

 

l Matáskovi v tomu, aby měl dalších pár let po chuti dělat si z Ježkové šoufky. Nějakých osm, deset hřibů různých velikostí bylo rozsazeno pod nízkými větvemi, jen se srdce smálo. Srdce a Ježková.
„Počkejte,“ vrtěl hlavou Matásek, „to není možný, to jste si donesla z lesa a jenom to tady narafičila, já se podívám,“ hrnul se k brance. Ta byla na zámek.
„Pane Matásek, na soukromý pozemek bez mého svolení? To nemyslíte vážně,“ zahrozila prstem Ježková a tak se Matásek nikdy nedozvěděl, jak to doopravdy bylo s těmi hříbky. Narostly jí tam, nebo je donesla z lesa a šikovně je narafičila?

A tak to i zůstalo.

 

 

 

Obrazek