Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rozvodná hlava

2. 3. 2007

Modrá noc se rozpustila v úsvitu a dopřává poslední minuty šestnáctiletým snům o dívčích bocích těsně obepnutých džínovinou. Spáče v pokojích dlouhé chodby internátu udeří do uší břeskný pochod, zesílený reproduktory, bouchají dveře, v umývárně zavoní zubní pasta. Pokoj číslo 15 budí vychovatel osobně, zatímco na čtrnáctce už Milan napíná prostěradlo, spolu s oběma spolubydlícími vzorně uklízí pokoj a před očima má své jméno na seznamu odpoledních vycházek.

Před budovou se učni řadí do skupin po dvaceti a pod vějíři kaštanů počítají kroky do jídelny. Kuchařčin bílý plášť ve dveřích kuchyně dává frontě řád, chlapecké ruce se chápou talířků se salámem, sýrem a houskou. Patnáctka je najednou v čele, na pokřik ostatních reaguje plášť, ale ti čtyři z patnáctky proplouvají nástrahami pedagogů s přezíravými úsměvy. Obrazek

Chvějícím se jitrem odcházejí pak všichni do školy, aby vstřebávali znalosti o pohybu pístu ve válci a brzdovém systému vagónů vlaků Československé státní dráhy.

To snad není možný, diví se Milan pomalému pohybu rafičky hodin vysoko na stěně montážní haly. Ze záchodu vrací se zpět do dílničky s několika ponky a jedním soustruhem. Utěsňování kohoutů parních hlav, rozvodů páry z kotle na potřebná místa lokomotivy mu připadá malicherné proti vzrušivému bušení pneumatických kladiv v kotlárně. Závidí spolužákům, jimž je dáno přidržovat podružné díly a podávat nářadí dělníkovi. Utíká proto v době svačiny do haly, kde převlékají osobní vagóny do nového, lakem vonícího hávu, protože tam, na demontáži, pracuje osádka pokoje č. 15.
„Máš cigáro?“ ptá se Milan šéfa patnáctky zvaného Vajgl, pohodlně nataženého na měkké lavici kupé bývalé první třídy.
„Najdi si. Za topením jsou i půlky vaťanů. Teď zrovna,“ prohlíží si zbytek cigarety, „pokuřuju ameriku.“
Milan marně smejčí díry v rozích, všechno je přebrané. Až Prcek se nad ním smiluje s přihrává mu půlku vyklepané Lípy.Obrazek

K ponku svého parťáka se Milan vrací dlouho po svačině. Pět chlapů v dílně mlčí, parťák se významně dívá na hodinky. Od nože soustruhu se odvíjí zlatý vlas, dlouhý do nedohledna, cvak a klep a sluníčko čočky plýtvá úsměvy. Tohle tak umět, říká si Milan, pootvírá dveře a chce znovu zmizet.
„Kampak,“ ptá se parťák od brusných past, „svačina už byla a pro tebe dlouhá dost, ne?!“
„Na záchod,“ odsekává Milan, „nebo to se taky nesmí?“
Pomalu se prochází mezi torzy rozebraných parních lokomotiv, sleduje práci ostatních a teprve mistr učňů, kterého zdálky zahlédl, ho donutí vrátit se zpět do dílny. Tam se ovšem parta domluvila a Milan se ocitá v průsečíku nevlídných pohledů. Stojí před parťákem a poslouchá jeho ostrá slova.
„Tři dny tě sledujeme. Jen se poflakuješ s koukáš na hodiny. Kloudnou práci jsi neodvedl. Jestli se ti nechce dělat, nemáš chuť nebo zájem, stačí říct. Zavoláme tvého mistra, ať sem dá někoho jinýho. Protože u nás se musí makat. Všichni, parťák i učeň. Jasný?“Obrazek
Parťákova slova jsou srozumitelná, Milan hledá oporu ostatních, ale ti stojí za svým šéfem.
„Vyber si. Buď budeš dělat pořádně, nebo se můžeš sebrat a jít. Třeba hned!“
Milan se leká, jeho prospěch ve škole není valný, jen na praxi v dílnách jej dosud hodnotili kladně. Předčasný odchod z místa, kde má dělat celých čtrnáct dní... je vlastně vyhazov. A to by mělo nepříjemné následky. Velmi nepříjemné následky. Nezbývá nic jiného, než vydržet. Ještě sedm dní, to zvládnu, myslí si Milan a před očima se rozplývá vidina pohodlných kupé a skoro celých cigaret ve vozových dílnách.

Červen oživil zahrádky domků kolem dílen jahodovými plody, rána jsou milosrdná sluncem, teplem a blížícími se prázdninami. Milan sedí na ponku armaturky a čeká na parťáka. Zahnutý rohlík rozvodné hlavy je hotový, sluníčka čoček jsou skrytá v očištěném litinovém pouzdře, natřené kohouty svítí téměř novotou. Poslední tlakové zkoušky, do železných vrat (za nimi ciferník hodin vysoko na stěně haly) couvá vozík a další díl opravené lokomotivy putuje na montáž.
Týden držel učeň krok s partou. Montování pouzder, utěsňování kohoutů, úklid dílny, svačiny na ponku. Ještě dva dny a potom...
Přichází parťák.
„Dneska zabrousíš čočky na tuhle hlavu. A perfektně, rozumíš?“
Milan udiveně kývá, zabrušování je nejdůležitější práce, protože nepravidelně zabroušená čočka se musí znovu přetočit na soustruhu, práce navíc, zdržení. Opatrně, lehce vrtí Milan častým používáním ohlazeným dřevěným kuželem s naraženou čočkou, malinko hrubší prstenec jí ubírá na kráse, dává však mosazi smysl. V duchu se usmívá, dokázal dílně že umí, i za cenu všetečných otázek patnáctky.
Po hodině práce mu oznamuje parťák: „Máš přijít ke svému mistrovi.“
Švihne pohledem po ostatních. Tak přece. Kdo z vás si stěžoval a proč?
„Jak to jde na armaturách?“ začíná mistr obchvatem.
„Celkem dobrý,“ neurčitě se hodnotí Milan.
„A co parťák? Dává ti kapky, co?“
Odtud tedy fouká vítr, pochopí Milan. Zatím je to však jenom vánek.
„No, dává. Ale jinak je to fachman.“
Mistr slovům učedníka nevěnuje pozornost a dívá se do papírů.
„Příští týden máš jít na vozovku,“ říká a Milan se těší na lordské nedopalky cigaret.
„Jenže chlapi z armaturky mě požádali, jestli bych tě tam nenechal ještě dalších čtrnáct dní. V posledních dnech jsi docela zabral, Ženíšek chce dovolenou a tak bys dělal za něj.“
Milan ohromeně zírá. Takhle je to... Chvíli mlčí, potom kývá na souhlas a vychází ze dveří. V hale se vzpamatuje, strčí ruce do kapes montérek a začne si pohvizdovat. Jde a sleduje mohutný portálový jeřáb. Na silných lanech je zavěšena rozvodná hlava z jejich dílny.

Obrazek

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář