Jdi na obsah Jdi na menu
 


V den, kdy se narodilo dítě

9. 10. 2007

Studený vítr hnal holými větvemi kapky deště, pár spěchajícím chodcům zafukoval pod kabáty a spoře osvětlenou ulicí proháněl mokré listy. Nízké mraky se hnaly od západu, noc byla plná nezvyklých zvuků.
Dům v zahradě svítil do tmy jediným žlutavým oknem kuchyně. Starší žena seděla za stolem, dospělý syn přecházel za jejími zády a kouřil. Pásy modravého dýmu se táhly otevřenými dveřmi do obývacího pokoje, kuchyňské hodiny hlasitě tikaly a okenní tabulky se chvěly pod náporem větru.
Matka zvedla hlavu a chvíli na sebe se synem hleděli. Stárneš mami, napadlo ho a podíval se na její ruce. Ležely na desce stolu, žilnaté prsty propleteny do sebe.
„Půjdu se tam podívat,“ řekla matka a vstala.
„Dobře,“ kývl hlavou a znovu začal přecházet. U dveří naslouchal pomalým krokům po schodech a vzpomněl si na Martu, když poprvé vešla právě do těchto dveří. Matka se tehdy zvedla od stolu, chvilku si ji prohlížela a potom řekla jednoduše – vítej. Od té chvíle byla Marta její.

Na posteli v ložnici ležel muž, po bradu přikrytý bílou peřinou. Nehybný, drobnými žilkami prokvetlý obličej, šedé vlasy sčesány dozadu, zavřené oči.
Žena mi položila ruku na čelo. Pomalu otevřel oči a bez zájmu se na ni podíval. Čelo bylo vlhké potem.
„Je to lepší?“
Zavrtěl hlavou.
„Raději zavoláme pohotovost,“
„Ne, nechci do nemocnice,“ oponoval chraplavým hlasem.
„Jestli to není lepší než odpoledne, tak doktora zavoláme. Dá ti injekci a uleví se ti.“
„Nic mi není,“ snažil se muž přemáhat bolest kolem břicha.
„Zavolám tam. Zhorší se ti to a co pak,“ oznámila žena rozhodně.
„Tak si dělejte… co chcete…“ obrátil se muž ke stěně.

Syn přetáhl kapuci kabátu přes hlavu v dlouhými kroky se vydal do města. Přeskakoval kaluže, na hlavní ulici už skoro klusal. Výlohy hotelové restaurace osvětlovaly chodník venku, u vchodu do recepce ze sebe setřásl kapky.
„Prosím vás, můžu si zavolat?“ zeptal se netečné recepční v šatech s hlubokým výstřihem.
Podívala se na podlahu, vody z bot udělala na dlaždicích haly loužičku. Pokrčil rameny.
„Trochu prší, no,“ zamumlal.
Ukázala na telefon na konci pultu. Vytočil číslo pohotovosti a poslouchal vyzváněcí tón, recepční si opřela ňadra o pult a dívala se na dveře restaurace. Bylo tam klidno, hotel byl v tento listopadový den téměř prázdný.
„Prosím,“ ozval se ve sluchátku mladý dívčí hlas.
„Potřebujeme doktora, otci se udělalo zle. Asi žlučníkový záchvat, jeden už prodělal před měsícem. Odpoledne si musel lehnout. Adresa? Černý, Zahradní dvacet. A kdy to bude?“
„Za chvíli, mám vůz na druhém konci města. Jo, doktor má práci tady, saniťák přijede sám. Pojede někdo s pacientem?“
„Ano, já,“ odpověděl, ve sluchátku zaslechl šum a přiškrcený hlas vysílačky, dívka řekl v pořádku a zavěsila.
Podíval se na recepční, mluvila s plešatým mužem v dobře šitém obleku. Vytočil další číslo.
„Co chcete?“ ozval se mrzutý mužský hlas na druhém konci drátu.
„Prosím vám, můžete mi dát porodnici?“
„Tam já vás dát nemůžu, mám to zakázaný, teď v noci.“
„Jen se zeptám, fakt nebudu zdržovat… a noc ještě ani skoro nezačala… prosím vás,“ zkoušel vrátného uprosit.
„No jo,“ zabručel o poznání smířlivěji, „Já to tedy zkusím, ale…“ hlas zanikl v praskotu.
„Má už něco paní Černá?“ zeptal se, když se ozvala sestra porodnice.
„Ne, zatím nic.“
„Děkuju,“ řekl pomalu a položil sluchátko. Vedle přístroje dal pětikorunu a vyšel ven. Marta, jak jí asi je? Myslel na svou ženu, kterou včera odvezl do té přísné budovy, kam skoro nikdo nesmí a kam se pomalu nesmí ani telefonovat. Až se vrátí, budeme tři a opravdová rodina. A vychováme z toho kluka pořádnýho kabrňáka, řekl si, když otevíral železnou branku domu.

Oba sebou trhli, když zazněl zvonek. Ve dveřích domu stál řidič sanitního vozu, byl klidný a trochu se usmíval.
„Tak jde máte toho maroda?“ zeptal se a synovi se zdálo, že nebere na vědomí vážnost situace.
„Moment, hned to bude,“ probudil se v matce život, „hned to bude.“
Syn si oblékl kabát a čekal, až všichni tři, otec zavěšen do matky a řidiče, sestoupí ze schodů. Díval se na řidiče, nebyl o moc starší než on, moc příjemné práce to nebude, napadlo ho a vzal otce pod paži. Matka šla za nimi s taškou v ruce.
„Sedněte si dopředu, lepší budete snášet otřesy,“ rozhodl řidič, „a vy jděte dozadu,“ obrátil se na syna. Snad ví, co dělá, napadlo syna, když si v sanitě sedl na studené lůžko. V celé kabině byla zima, od úst šla pára. Co když vezou někoho, kdo musí ležet? Vytáhl cigaretu, plamínek zapalovače osvítil vnitřek. Řidič odsunul okénko.
„Nekuřte tam!“
Zahlédl otce, jak zkřivil tvář, více zlostí než bolestí. Zase musí něčím odlišovat!
Udusil cigaretu a opřel se o stěnu kabiny. Přivřel oči, trochu ho pálily nevyspáním. Světla ulic se míhala za neprůhlednými okénky a spolu s nimi ubíhala léta… vůz se vracel daleko do dětství… ležel nahoře v ložnici v posteli s otevřenýma očima, mladší sestra spala a pravidelně oddechovala. Čekal na okamžik, kdy se dole ozve bušení na dveře a otec se vrátí z hospody, strašně si přál usnout, ale spánek přešlapoval hodně daleko. Najednou rány, hluk, strnul v posteli a díval se na druhou stranu pokoje na sestru, když se někdy probudila, přelézala k němu a drželi se v náručí a čekali, až otec usne vyčerpáním z alkoholu na židli nebo kanapi v kuchyni. Viděl před sebou jeho červený obličej, rozpálený rumem a pivem, viděl i matčino zaujetí, s jakým držela pohromadě rozklíženou rodinu. Zasloužila si obdiv, hodně velký obdiv, vydržela s ním, dokud si nezničil zdraví a musel nechat pití i kouření.
Vztah z dětství přerůstal do dalších let a nikdy to už nebyla tátova ruka, natažená na pomoc… Zůstali každý na jednom konci kanape, otec vyčítal a syn se bránil, přibývajícími lety tomu začalo být i naopak.

Vůz nadskočil v bráně nemocnice, syn se podíval do okénka vpředu. Vystoupil před osvětleným vchodem a pomáhal otci z teplé kabiny. Pomalu došli k výtahu, vystoupili ve druhém patře, jak jim poradil řidič. Dlouhá bílá chodba byla tichá a čpěla dezinfekcí. Objevila se sestra v bílém a zavedla je na pokoj.
„Sestřičko, mě nic není, to přejde, vrátím se domů,“ pokoušel se ještě otec, ale to již ležel na posteli s hrazdičkou nad hlavou a sestra jej svlékala.
Ve dveřích pokoje se objevil řidič.
„Pojedete se mnou zpátky?“ zeptal se a syn zavrtěl hlavou. Obrátil se k otci. Až v tomto okamžiku pocítil stísněnost prostředí, ve kterém otec zůstane. Bezmocně stál a díval se do téměř stařeckého obličeje, nebyla to jenom léta křiku a hádek, vybavil se mi pocit, když ho otec po návratu z práce občas vzal do náruče a přitiskl na tmavý svetr se žlutou mřížkou jako na povidlovém koláči, byly přece takové chvíle, a třeba ještě budou, třebaže maskované hranou chlapskou lhostejností…
Otec otevřel oči, jejich pohledy se setkaly.
„Dej… dej pozor na Martu… a na mámu…“ vypravil ze sebe a trochu zvedl ruku. Syn ji stiskl a kývl hlavou.
„Brzo se uzdrav. Čekáme tě,“ řekl a hlasitě polkl.
Vešla sestra, připravovala injekci.
„Budete musel jít,“ oznámila a obrátila se ke dveřím. V rozepjatém plášti vešel doktor.
Podíval se ještě na otce, lhostejnost z jeho očí se pomalu vytrácela, potřásl hlavou a šel.
Malý záchvat, to nic není, slyšel doktora, poslechneme si srdíčko, tak… lékařův hlas slábl a syn šel chodbou kolem řady bílých dveří. Trochu si oddechl, teď by se nemělo nic stát.
Prošel kolem pootevřených dveří inspekčního pokoje a najednou dostal nápad. Vrátil se několik kroků a nahlédl dovnitř. Za stolem seděly další dvě sestry a skládaly nějaké gázy. Opatrně zaklepal, zvedly hlavy obě naráz.
„Co si přejete?“ zeptala se přísně starší.
„Nevím, jestli můžu obtěžovat, mám ženu v porodnici a dneska…“
„Pojďte dál,“ zvedla se mladší, „vy jste ten žlučník?“
„Ne, to otec,“ zasmáli se všichni tři.
„Jak se jmenuje vaše paní?“
„Jako já, vlastně Černá, Marta Černá.“
Mladší sestra vytočila číslo: „Blanko, máte tam paní Černou? Jo?“
Chvíli poslouchala a potom natáhla ruku se sluchátkem. „Poslechněte si to sám. Nebo nechcete?“
„Jo jo, poslechnu,“ drmolil a kýval hlavou, už to je, určitě už to je, přece by řekla, kdyby ještě nic, vzal sluchátko a poslouchal.
„Paní Černá má dceru tři kila deset a padesát jedna čísel, celou hlavu vlasatou,“ řekl dívčí hlas, syn položil sluchátko na stůl a kroutil hlavou, tak dcera, naše první holka, to bude máma koukat, znovu kroutil hlavou, jak je to možný, před chvilkou ještě nic a najednou je člobrda na světě, mluvil polohlasně a do očí se mu tlačily slzy, vyšel ze dveří, ani nevnímal blahopřání, které za ním sestry volaly, šel stále rychleji, až nakonec běžel dlouho chodbou, dupal po světlých dlaždicích, vyběhl ven a nevnímal vrátného ani řidiče, který mu znovu nabízel svezení.
Běžel dolů do rozsvíceného města, já nemám čas, chtělo se mu zavolat, tam dole je porodnice a tam se narodilo moje dítě, smál se, musím tam jít a musím je obě vidět, říkal si a zapomněl, že jeho žena nejspíš spí a mimino vrní v postýlce mezi ostatními miminy, která přišla na svět v tento den. Utíkal z kopce, usmíval se a na čele ho zastudily první vločky sněhu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář