Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zatoulaný pes

20. 9. 2013
Pes přišel do vesnice jedno červnové odpoledne a okamžitě vyvolal značnou pozornost.
Klidným krokem kráčel po krajnici hlavního tahu dělícího ves na horní a dolní polovinu a projíždějících kamiónů, reklamou pomalovaných dodávek i osobáků si pranic nevšímal.
Nejprve z oken a posléze za ploty zahrad lidé sledovali, kdy nějakému autu vkročí do cesty a bude po něm – v případě střetu s náklaďákem. V případě střetu s osobákem byla by možná k vidění zajímavá nehoda.
Pes diváky zklamal. Za hospodou odbočil na asfaltovou cestu do části zvané Rafanda a mezi prvními chalupami se zastavil. Jako by věděl, že tady už bezprostřední nebezpečí nehrozí, sedl si k plotu Vondovicovy chalupy a hleděl na silnici.
Se psem přišel do vsi problém. Pes byl totiž pořádně velký. Pes byla německá
doga.
 
Když se lidé nedočkali karambolu, začali volat starostovi obce.
„Poslouchej starosto, po vsi ti běhá pěkně velikej cizí pes,“ slyšel starosta Poledne už po třetí a bylo mu jasné, že bude muset podniknout nějaké kroky. Neboť lidé zmasírovaní reportážemi tv zpráv, kdy jim reportér v jakékoliv situaci podsune otázku, na níž se nedá odpovědět jinak než kladně, hlásili svému starostovi, že mají strach. O své děti, o své psy, o své kočky (tady ovšem bezdůvodně, neboť kočka do přímého souboje se psem jde jen v případě, že není o moc větší nežli ona), a taky o své životy (i když byli schovaní za ploty předzahrádek chalup a domků).
Starosta své místo zastával 10 let, obyvatele své vsi znal téměř všechny osobně a zhruba věděl, co od koho může čekat.
Ono páteční odpoledne měl po dobrém domácím obědě především žízeň a tak mířil na své pracoviště. Radnice uprostřed rozlehlé návsi s rybníkem byla přirozeným středem i shromaždištěm obce – v prvním patře se radili radní, v útulné hospůdce v přízemí hasila se po mnohdy rušných poradách žízeň, své prostory z druhé strany budovy měli i hasiči, všechno, včetně tanečního sálu, bylo pěkně pod jednou střechou.
Venku třicet na slunci, v lokále příjemný chládek, dej mi jedno točený, přehlédl starosta pár chlapů u stolů a zhluboka se napil.
„O tom psovi asi víš,“ zeptal se spíš pro forma hostinský.
„Jdu se tam podívat,“ odpověděl otráveně Poledne a vyšel do sluníčka. K odbočce na Rafanou nebylo daleko, přesto sedl do letilé Felície a výfukovými plyny starého motoru zasmradil trasu své jízdy. Auto bylo služební, když před léty dosluhovalo coby soukromý starostův vůz, prodal je přes prostředníka obci a používal dál, teď ovšem na náklady úřadu. Doma v garáži hýčkal nablýskanou Fábii. 
Odbočku na Rafandu  dělila lípa u silnice do véčka, vlevo ke kostelu, vpravo k návsi. Starosta zastavil u lípy a zdálky si prohlédl psa, očuchávajícího se s Vondrovicovým jezevčíkem – každý z jedné strany plotu, pochopitelně.
Je opravdu velkej, musel v duchu dát za pravdu telefonátům, zvednul ruku na pozdrav Vondrovicovi, který se ženou koukal na dogu přes plot a odjel na radnici. Jeho hlas se po chvíli ozval z obecního rozhlasu: „Pozor pozor, zvláštní hlášení. Všichni radní, co jsou doma, dostaví se v naléhavé záležitosti urychleně na radnici ke zvláštní poradě. Urychleně!“
 
Vyrušena z plení zahrádky za chalupou zvedla vdova Houdková hlavu a protože hlášení nerozuměla, vyšla před branku. Její obydlí stálo v zatáčce cesty k novým domkům Rafandy, ze zápraží byl krásný výhled na pamoráma šumavských kopců. Dominoval jim Velký a Malý Ostrý, lidově řečený Prsa matky boží.
Houdková byla už několik let v důchodu, jako ostatně všichni obyvatelé této spodní části.
„Co to hlásil?“ vydala se k Vondrovicově chalupě.
Pes se k ní otočil, ale zůstal na místě.
„Dávej pozor, co když kouše?“ varovala Vondrovicová příchozí.
„Tyhle psi nekoušou a když, tak jedině v sebeobraně. A řekla bych, že tady jí nic nehrozí,“ přišla Houdková až k plotu.
Dva kroky od zvířete se zastavila.
„Nemáte kýbl vody?“ zeptala se sousedky.
Houdková věděla, o čem mluví. Celý život byla zootechničkou v družstvu, než se po převratu rozpadlo a hospodařit na jeho polnostech začal soukromý zemědělec. Ten si nechal jen krávy na maso, jež byly k vidění na svažitých pastvinách v okolí a k tomu odborný personál nepotřeboval.
Vondrovic přinesl plechové vědro plné vody a postavil je před plot. Všichni tři pak sledovali, jako doga hltavě chlemtá studenou vodu.
 
Do kanceláře starosty se mezitím dostavili tři radní z jedenácti a k jejich nelibosti také Evička Dlouhá, která kromě kroniky psané zaznamenávala každé šustnutí ve vsi na několikrát týdně aktualizované webové stránky.
„Nebudeme dělat žádný zápis ani oficiality,“ zahájil starosta Poledne improvizované zasedání, „je třeba najít řešení, co hafanem, co nám tady pobíhá po vsi. Evička si mezitím pejska vyfotí, viď,“ nepřímo vybídl mladou ženu k odchodu.
Když se za ní zavřely dveře, sáhl starosta do malé ledničky v rohu a nalil všem velkou vodku, letilý to funkcionářský nápoj.
„Chlapi, toho psa nám tu byl čert dlužnej,“ obrátil do sebe panáka a pochvalně mlaskl. Posadil se nikoliv za svůj psací stůl, ale na jednu z volných židlí pro radní.
„Proč?“ zeptal se plešatý padesátník Karásek, který už několik let marně prosazoval umístění radarového měřiče rychlosti hned na kraj obce. Jeho domek byl druhý od cedule a snižovat rychlost začala většina řidičů až před první zatáčkou o dvě stě metrů dál, „v okresním městě je přece útulek pro takový případy?“
„Jenomže za pobyt takovýho psa se platí!“ zavrtěl hlavou starosta.
Poznámka o placení Karáska vrátila do reality. Na radar k jeho obydlí pořád obec nemohla vyšetřit potřebných několik desítek tisíc.
„Já bych ho tam umístil a hotovo,“ ozval se Petr Adrle, proslulý přímočarým řešením veškerých problémů.
„Jasně,“ zvýšil hlas Karásek, „my ho tam dáme, nikdo se k němu nepřihlásí, bude tam měsíc, dva… víš vůbec kolik se platí denně?“
„Nevím,“ pokrčil rameny Andrle, „kolik?“
„Já taky nevím, ale bude to dost,“ podívali se tázavě na starostu. Kdo jiný by to měl vědět?
„Počkejte,“ řekl starosta, který pochopitelně taky nevěděl, „jak ho tam chcete dostat? Viděli jste ho vůbec? Je to nějaká doga či co a velký je to jako malý tele!“
Nastálé ticho přerušil mladý Sedláček: “Máte starosto přece služební auto, ne?“
Starosta Poledne zvedl oči ke stropu. Sedláček byl v radě do počtu, jenomže mladí ho zvolili už do druhého období.
„Víš co Václave,“ pravil starosta otcovským hlasem, „tady máš stovku, tady džbán a skoč do výčepu. Nebo lekneme žízní,“ a zatímco Sedláček zavíral za sebou dveře zvenčí, nalil další tři panáčky vodky.
„Ten pes není nikoho ze vsi,“ zamyslel se Karásek, „čí tedy je? A kde se tady vzal?“
Starosta Poledne si povzdechl. To přece nemůže myslet vážně!
„Fando,“ řekl stejně otcovským hlasem, jakým vyprovodil mladého Sedláčka dolů pro pivo, „kdybysme věděli komu patří, tak ho prostě seženeme, ať si ho odveze. Jenomže my to nevíme, takže je celkem jedno, odkud přišel.“
„Když nevíme, tak nevíme. Tak ho můžeme střelit jako škodnou,“ napadlo Andrleho, „podle mysliveckého zákona…“
„Péťo, ve vsi přece nemůžeš střílet ani po zatoulaným psovi,“ chytil se za hlavu starosta a uvědomil si zásadní chybu, kterou udělal hned na začátku. V tomhle vedru neměl nalévat tvrdý alkohol.
„Dole v hospodě se lidi ptají, co bude s tím psem,“ pokřikoval od dveří Sedláček. Vypadal poněkud rozjařeně a nebylo divu. Za stovku byly čtyři piva a všechny se do džbánu nevešly, zbytek musel zdolat u výčepního pultu.
„Jestli nepotřebujete poradit,“ dodal s úsměvem a postavil džbán před starostu.
„Jejich starosti na mojí hlavu,“ mávnul rukou Poledne a nalil do skleniček studený zlatavý nápoj se zbytkem pěny. Všichni se s chutí napili.
 
Kronikářka Evička zaběhla domů pro digitální foťáček, hned přijdu, odpověděla na všetečnou otázku dvou malých synků a tchyně, která je hlídala a vyrazila na místo děje v očekávání nějaké akční záležitosti. Při pohledu na manžele Vondrovicovy za plotem, starou Houdkovou před plotem a psa ležícího s předníma packama nataženýma před sebe a zvednutou hlavou pocítila zklamání. Tady žádná akce nebude.
„Dobrý den sousedi,“ zavolala zdálky, postupovala pomalu k psovi a cvakala foťákem.
„Nás nefoť a nikam nedávej,“ promluvila za všechny Houdková.
„Jenomže já musím vyfotit toho psa a tak tam budete i vy,“ smála se Evička, spokojená se svými záběry. Pes jí věnoval krátký pohled a dál pozorně sledoval auta projíždějící dole na silnici.
„Odkud může být,“ vyslovila nahlas otázku, která trojici u plotu vrtala hlavami už delší dobu. Nejbližší vesnice byly vzdáleny víc než 5 kilometrů.
„Těžko říct,“ pátrala Houdková v duchu po okolí, kdo může vlastnit německou dogu, „nikoho neznám.“
„Třeba ho někdo vypustil do lesa, že už ho nechce,“ zauvažovala Vondrovicová. Les začínal pár stovek metrů za humny.
„To se mi nezdá,“ oponoval její muž, „podívej, co má na krku.“ Široký obojek byl pobitý ozdobnými cvočky.
„Kdyby se ho někdo chtěl zbavit, tak mu ten obojek sundá, to je pravda,“ řekla Houdková a podívala se na Evičku.
„Ale do s ním? Tady přece zůstat nemůže,“ pravila kronikářka a tím vznikla druhá skupinka, řešící problém zatoulaného psa.
 
Původní skupinka na radnici byla už tou dobou jinde. Pitím i horkem rozehřáté hlavy řešily otázku radaru před Karáskovou chalupou.
„Já ti říkám, že každej u toho radaru půjde na padesátku. A zvlášť, když tam bude i kamera,“ šermoval rukama Karásek.
„Jenom ten radar stojí skoro sto tisíc,“ oponoval Andrle, „Musel bys dát na druhý konec vesnice ještě jeden…“
„… pročpak, jeden bohatě stačí?“ skočil mu do řeči Karásek.
„Takže kolem tebe budou jezdit padesát a z druhý strany až do půlky obce sedmdesát? Tam taky bydlí lidi!“ nedal se Andrle.
„Radar a kameru, jedině tohle pomůže,“ opakoval Karásek, až ho musel starosta zarazit.
„Nevíš, o čem mluvíš. Ta cedule není žádný radar, ale měřič rychlosti a je to jen orientační. Jestli myslíš kameru co mají v Brančicích, tak to není žádná kamera, ale atrapa. A víš to dobře ty i já a všichni, kdo tam jezdí.“
„Možná,“ připustil Karásek, „ale i když to každej ví, tak aspoň kolem toho měření jede padesát. Trochu tý nejistoty je v každým. Co když tak jednou tu kameru dají opravdu a všechny co jedou víc než padesát pěkně natočí a vyberou. Aha?“ rozhlédl se vítězoslavně kolem sebe a vzápětí se zarazil. Mladý Sedláček podřimoval, což byla první fáze jeho opice, starosta se houpal na židli a s rukama za hlavou hleděl do otevřeného okna, za nímž se krátil takřka letní den a Petr Andrle zachmuřeně zkoumal obsah hnědého džbánu. Na jeho dně zbylo pár kapek zteplalého piva.
„S váma je teda domluva,“ pronesl Karásek do ticha. „Jestli mi něco budete chtít, jsem dole v hospodě,“ dodal a lehce houpavým krokem odešel aniž by vzpomněl, za jakým účelem se na radnici dostavil.
„Jdu taky,“ zvedl se Andrle, jenž si na rozdíl od Karáska pamatoval původní smysl schůzky, „s tím psem nemám ponětí. Do útulku? Ale kdo ho tam odveze? Všichni jsme už pili.“
„Františku vstávej, jdeme domů,“ zatřásl starosta Sedláčkem a zavřel okno zasedačky. Díval se za mladým chlapcem, jak opatrně sestupuje po schodech, nic nevydrží, konstatoval a uzamkl mříž chodby úřadu. Chvíli si pohrával s nápadem zarazit taky dole, ale pak odolal. Jednak by musel poslouchat řeči své ženy a jednak měl pořád na mysli nevyřešenou záležitost zatoulaného psa.
Ani starostův krok cestou k domovu nebyl zrovna z nejjistějších a jestli to lidé u svých domků a chalup nepostřehli, jeho žena samozřejmě ano. Vy jste toho asi vyřídili, zpražila ho hned v předsíni, já ještě musím… pokoušel se Poledne, ty už nemusíš nic, ty si jdi rovnou lehnout, rozkázala Polednová tónem, jemuž nebylo radno odporovat.
Vlastně proč ne, ráno moudřejší večera, pomyslel si starosta spokojeně už v polospánku v zadní ložnici, kde občas po příchodu z podobných zasedání nocoval.
 
Zatímco představitelé obce o psí problém zájem zcela ztratili, sešlost kolem Houdkové se rozrostla o další dva sousedy.
„Víte co, zkusíme jestli za mnou půjde před chalupu,“ navrhla zootechnička, „kdyby šel zpátky na silnici, mohlo by se opravdu něco stát. A takovýho pěknýho psa by byla škoda.“
„Tak pojď,“ poplácala psa z boku jako koně a ten se kupodivu zvedl a šel za ní, což u ostatních vyvolalo obdiv a málem i potlesk.
„A co s ním bude dál?“ zavolala za nimi Evička kronikářka a Houdková se otočila a řekla – neboj, já už jsem na něco přišla. A jestliže tohle řekla, měla už další postup promyšlený.
V první řadě dovedla psa na kraj terasovitě svažité přední zahrádky. Ten chvíli stál a potom si opět lehl na přední packy.
Houdková našla vedle rádia papírek s několika důležitými telefonními čísly a jedno z nich vytočila.
„Dobrý den, tady je Český rozhlas, krajské vysílání. Co pro vás můžeme udělat?“ ozval se ve sluchátku pevné linky příjemný hlas režiséra odpoledního vysílání. Houdková mu popsala psa, který venku se vztyčenýma ušima sledoval projíždějící auta dole na silnici.
„Můžete dát do vysílání, jestli se někomu z okolí neztratil a kam si pro něho může přijet?“
„Samozřejmě paní… Houdková? Ano, ještě váš telefon, kdyby se majitel chtěl s vámi domluvit předem,“ ozval se již moderátor a po písničce šla do kraje zpráva o psovi, jenž si ani na chvilku nepřipustil možnost, že by ho páníček nenašel. A taky že našel. Za necelou hodinu zastavil před domkem Houdkové terénní džíp, z něhož se vysoukal zavalitý chlapík. Doga málem přeskočila plot a muž z auta neskrýval radost nad setkáním se svým psem.
„Ty čokle jeden,“ nadával s úsměvem, „co tě napadlo běhat tak daleko?“
Pes svižně vyskočil do zadního prostoru auta a muž sáhl do kapsy.
„Moc vám děkuju, že jste to dala do rádia,“ přišel blíž k Houdkové, sledující scénu ze zápraží, „celý odpoledne jezdím po okolí a pátrám po něm, až vedle ve vsi mi řekli, že to hlásili. Moc vám děkuji.“
Podal vdově ruku s bankovkou, tady máte za výdaje za telefon a čas, nepřipadá v úvahu, odmítala Houdková, ale muž byl neodbytný, znovu poděkoval, nasedl do auta a odjel i se psem.
Měla bych si nějakýho psíka pořídit, napadlo Houdkovou,strčila pětistovku do kapsy a podívala se do údolí pod šumavskými stráněmi. Stíny stromů se prodlužovaly, byl čas zavřít slepice, usednout uvnitř domku k televizi a dopřát si klidný páteční večer.
 
Nebyl ten večer klidný dopřán všem stejně. Ještě za světla odešel z hostince Karásek, příliš toho nevypil a tak dobře vnímal auta, řítící se kolem jeho chalupy překročenou rychlostí. Petr Andrle pořád chtěl podniknout trestnou výpravu na psa, což mu celý večer kamarádi vymlouvali. Nakonec se pro něho – k obveselení přítomných – do hospůdky na trestnou výpravu vydala jeho žena. Frantík Sedláček nasedl po setmění do svého jetého Renaulta, aby po pětistech metrech stočil volant poněkud ostřeji do zatáčky a povalil sousedovi nový plot z ozdobných panelů. Soused měl pro Sedláčkovo řízení pod vlivem alkoholu pramalé pochopení, takže zavolal polici a František dalšího půl roku jezdil do práce autobusem.
A starosta Poledne? Nesmysl rčení ráno moudřejší večera pochopil hned po probuzení. Co může být moudrého na jazyku přilepeném na vyschlé patro žíznivých úst a kladívcích tisíce permoníčků bušících v prostorách celé hlavy?
Klín se vyráží klínem, zasyčela odzátkovaná láhev piva ze sklepa a při prvním doušku se mu vrátila paměť. Ten zatoulanej pes!
„Kam se hrneš,“ zarazila jeho horečnaté oblékání manželka.
„Musíme něco udělat s tím psem,“ chystal se vyrazit na úřad.
„Buď bez starosti, pane starosto,“ pravila ironicky žena, „už se stalo. A bez přičinění tvého i tvých slavných radních. Nakonec se podívej sám,“ ukázala na blikající monitor počítače.
Na webových stránkách obce byla vyfocená německá doga, pod obrázkem začínal text: „Pes přišel do vesnice jedno červnové odpoledne a okamžitě vyvolal značnou pozornost…“