Jdi na obsah Jdi na menu
 

Jak to žije na toskánské pláži

20. 12. 2013

 Jak to žije na toskánské pláži

Obrázky na webu se otevírají v původní velikosti
v Mozille v novém panelu, v IE v novém okně!
 

 
 
Moře na tomto pobřeží vyniká krásně čistou vodou po celou sezónu!
 
Zkusme si nejprve definovat název modré vodní hladiny, na jejímž břehu se povalujeme a chytáme bronz jižního slunce. Důvod? Podíváme-li se na různé mapy do oblasti jižně od Livorna, překvapí nás nejednotnost v názvu místního moře.
Většina z nich je uvádí jako Tyrhénské – viz výpis z Wikipedie:
„Název moře pochází z řeckého pojmenování Etrusků, kteří se
starořecky nazývali Tyrrhenoi. Etruskové, kteří žili na pobřeží dnešního Toskánska, byli dle řeckého podání princem Tyrrhenem z Lýdie přivedeni do prostor Tyrhénského moře. Římané nazývali moře Mare Tyrrhenicum.
Jméno moře a jeho varianty se ujalo a je používáno všemi pobřežními národy. Kromě italského a francouzského pojmenování (Mar Tirreno případně Mer Tyrrhénienne) existují početná pojmenování moře v jazycích a nářečích regionů a ostrovů na pobřeží. Ligursky se moře nazývá
Mâ Tirren, sardinsky Mare Tirrenicu, sicilsky a v korsičtině Mari Tirrenu.
Některé mapy však uvádějí zdejší moře jako Ligurské – je to snad chyba? Stejná Wiki uvádí hranice obou moří takto:
Tyrhénské moře (italsky Mar Tirreno, francouzsky Mer Tyrrhénienne) je část
Středozemního moře ležící západně od italské pevniny mezi ostrovy Sardinie, Korsika a Sicílie. Severně od něho se nachází Ligurské moře, na jihu otevřené Středozemní moře a na východě spojuje Tyrhénské moře s Jónským mořem Messinská úžina. Název moře vznikl z řeckého pojmenování etruských námořníků: Tyrrhenoi.
Aby to bylo složitější, zde je přeložená verze z italské Wiki: Jihozápadní hranice je ohraničena myšlenou čárou, která spojuje Punta Revellata , na západ od Calvi na Korsice, severní Africe, s Cape Ferrat na východ od Nice, zatímco jihovýchodní hranice, vymezená od Tyrhénského moře, vede mezi Cap Corse a mysem Piombino, prochází kanál na Korsice, ostrov Elba a Piombino kanálu. Nicméně,
Mezinárodní hydrografické organizace v dokumentu z roku 1953, který je stále v platnosti, uvádí, že jihozápadní hranice je myšlená čára, která spojuje Cap Corse na hranici mezi Itálií a Francií (St. Louis Bridge) zatímco jihovýchodní hranice je ohraničená linií z ostrova Cap Corse Tinetto, pak linie spojující ostrov Tino a Palmaria do Punta San Pietro, v blízkosti zálivu La Spezia
.


Tato hranice je v procesu redefinice: stejná organizace zveřejnila návrh závěrečného dokumentu na změnu hranice moře, která dokonale padne mezi jihozápadní hranici Středozemní moře se spojnicí toskánského pobřeží kolem 43 ° paralelně k Cap Corse.
Definice, která je stále v platnosti Mezinárodní organizace Vodopisné, zhruba odpovídá tradiční verzi, která pojmenovává celé toskánské pobřeží (až k ústí řeky Magra) jako Tyrhénské moře. Tato verze tradiční hranice má i několik důsledků: u Pisy bylo ve třicátých letech založeno přímořské letovisko zvané
Tirrenia, v Livornu jsou si můžete přečíst noviny s názvem Il Tirreno a Viareggio, kde se každoročně koná světoznámý karneval a Castiglioncello jsou všeobecně definovány jako Perla Tyrhénského moře.
V novinách z devatenáctého století bylo koupání v Toskánsku někdy jednoduše nazvané jako koupání v toskánském moři.
Hydrografický námořní ústav používá v knize
Portolano (Kniha lodních cest) pro severní pobřeží Toskánska většinou "Ligurské moře" v některých případech ale také "Tyrhénské moře".

Popravdě řečeno jsou tyhle záležitosti většině italských návštěvníků pláží šuma fuk, o cizincích nemluvě.
Pro našince je poněkud zarážející bezprostřední blízkost továren. Z pláže u kempu Molino jsme koukali na komíny a chladicí věž chemičky v
Rosignano Solvay
, což je průmyslová část města Rosignano Marittimo. Žije tady 16 tisíc obyvatel a pokud by si někdo představoval začouzenou Ostravu nebo Plzeň před dvaceti lety, hodně by se mýlil.
Na obrázku jsou široké pláže u městečka Vada, v pozadí chemička Rosignano Solvay.

Belgická firma Solvay, která chemičku vlastní,  vybudovala město v minulém století původně jako rezidenční zahradní městečko pro své zaměstnance. Najdeme tady moderní přístav určený pro menší lodě, na severu k městu přiléhají další menší města či vesnice jako třeba Castiglioncello, což je dnes letovisko pro movitější návštěvníky. Směrem na jih se táhnou sněhobílé písčité pláže jako v Karibiku, na rozdíl od tamních vznikly místní pláže působením odpadového vápence a jeho derivátů právě z chemičky v Solvay, která vyrábí hydroxid sodný, chlór, plasty a pod. Nedávno k tomu navíc přibyla plynová elektrárna.

a7.jpg


Prohřáté pláže s azurově modrým mořem jsou oblíbeným výletním a relaxačním místem Italů z blízkého i vzdálenějšího okolí, kteří nějakou chemickou výrobu, v současné době ošetřenou tak, aby neškodila životnímu prostředí, naprosto neřeší. A netýká se to pouze středních vrstev, například nově zbudovaná loděnice v Solvay kousek od supermarketu COOP umožňuje kotvit 650 jachtám v délce 6 až 36 metrů a tak velkou si těžko pořídí třeba zrovna pokladní ve zmíněném supermarketu.
3.jpg
Pláže se táhnou kolem pobřeží všude kromě míst, kde jsou skalnaté srázy – třeba pod silnicí SP 39 z Vady do Livorna. V opačném směru začínají pláže široké několik desítek metrů, jež se s přibývajícími pásy piniového lesa směrem k Cecině zužují do několika metrů, jako třeba u našeho kempu.
Některé pláže jsou soukromé, ale to neznamená, že tam je vstup zakázaný. Podél moře lze volně procházet, což se všeobecně respektuje a tak jsou první lehátka pod stejnobarevnými slunečníky vždycky pár metrů od vody. Ve stánku, často spojeném s občerstvením, si lze zakoupit místo na lehátku se stínítkem hlavy nebo bez něho, volně nebo pod slunečníkem – na italské poměry za celkem rozumnou cenu. Často bývá u takové pláže i restaurant, možnost vypůjčit si šlapadlo se skluzavkou, případně lodičku, zahrát si plážový volejbal… Povinností provozovatele takové pláže – a jsou hojně využívané – je ráno uvláčet jejich písek a přes den se starat o pořádek. Samozřejmostí je plavčík. a1.jpg
Na stejném principu fungují i pláže u hotelů. Některé kempy nabízí totéž svým klientům, pochopitelně za příplatek. Molino měl žluté slunečníky a jednoduchá skládací lehátka a plátěné židličky ještě v roce 2009, letos už na břehu nebylo nic – pan majitel staví na pozemku vedle kempu hotel
a tak jdou zřejmě všechny investice tam.
Ostatní pláže jsou obecní, o jejich údržbu se stará město či vesnice, do jejíhož katastru spadají. A nedá se říct, že by péči zanedbávali. Při vědomí, že hlavním zdrojem obživy místních je turismus, je to nabíledni.


Nahoru
Konečně jsme se dostali k meritu věci – jak to tedy na plážích žije?
Dovolenkáři  ubytovaní v apartmánech, soukromých rezidencích nebo v hotelích vzdálených od pláže poněkud dál, než co by kamenem dohodil a zbytek došel, mají dvě možnosti – buď využít placenou pláž a její služby, nebo si propriety pro pohodlný pobyt u vody nějakým způsobem dopravoval sami.
Těžko odhadovat, v jakém poměru jsou k sobě obě tyto skupiny, podle množství bicyklů s různě vyvedenými přívěsnými vozíky na převážení slunečníků, lehátek, skládacích židliček různého druhu a velikostí, tašek s proviantem, pitím, osušek a ručníků na rozšířeném prostoru pláže kousek od našeho místa by se dalo usuzovat tak padesát na padesát.

6.jpg I z našeho kempu jezdili lidé na pláž na kole (viz obrázek vlevo), byť vzdálenost od branky k místu, kde se dalo rozložit lehátko, přestavovala 300 metrů chůze cestou vystlanou piniovým jehličím pod korunami těchto stromů, takže se dalo chodit jen v tričku a v plavkách.
Kromě soboty 27. srpna jsme se koupali a slunili denně celé tři neděle našeho pobytu. Zmíněnou sobotu zadul trochu silnější západní vítr a rozvlnil moře. To pro nás nebylo nic překvapujícího, na druhé straně u Jadranu byly takové vlny celý týden a lidi si to užívali, i když plavčíci měli vyvěšené červené vlaječky na znamení zákazu koupání. Tady jsme byli ke svému údivu hned po obědě na pláži skoro sami.
Ačkoliv byl den volna, nebyly v dohledu ani žádné lodě, alespoň ty menší -  ty nekonec nevypluly ani tehdy u Jaderského moře. Vítr sám o sobě nebyl nijak příjemný, nedal se ani postavit slunečník a tak jsme to zabalili, poskládali svoje saky paky na pojízdné lehátko, vrátili se do kempu a jeli na výlet do Livorna (o tom další kapitola).

Naše plážová výbava sestávala se z lehátko na kolečkách, jehož podpěra se dala polohovat od sezení až po ležení. Další lehátko má zajímavé skládání a dá se na něm ležet taky v několika polohách, ba dokonce s hlavou níž než nohy.
Slunečník fasovaný od Algidy z doby provozu stánku na Babyloně. Ten se upevňuje do podstavce, který je třeba zašroubovat do písku na pláži (v místech, kde jsme většinou leželi to šlo ztuha, protože pod vrstvou písku byly kořeny stromů a keřů nad pláží. Pláž sama o sobě byla široká pět, šest metrů, což pohodlně stačilo pro všechny, kdo tam pobýval – a byli to v podstatě skoro jedni a ti samí lidé, i když se pochopitelně střídali. Prostě kdo se prvně uvelebil na jednom místě, chodil tam už pořád. Ani v době vrcholící sezóny v posledních dvou týdnech srpna, nebyla tady hlava na hlavě, malý kousek svého soukromí si mohl dopřát každý.
9.jpg
Cesta k moři měla dva tři zákruty, za posledním se v průzoru pinií a nízkého křoví objevila jeho hladina. Měla pokaždé jinou barvu, zkoumal jsem ji každý den a bylo to skutečně tak.
Někdy odrážela modrou oblohu, jindy byla nazelenalá. Blízko břehu průzračná v barvě světlého písku na dně, kus dál zase zelená v několika odstínech a když se člověk podíval z vody na břeh, odrážela svěží zeleň piniových korun…
Moře mělo i své nálady a vyjadřovalo je řečí vln. V klidném poledním čase byla (několikrát) hladina rovná jako mlat a připomínala spíš hladinu tuzemských rybníků a v tu chvíli lákala – pojď človíčku poležet na mém protepleném povrchu, nic ti neudělám, jen malinko tě pohoupu…
Většinu času chřestily vlnky drobnými barevnými kamínky u břehu, těch kamínků omývaných vodu je pás široký patnáct, dvacet čísel a každý oblázek je lesklý a jinak barevný. To bylo ono klasické, vlídné moře.
Jindy vlny – stále ve snesitelné výšce deseti, dvaceti centimetrů – na břeh dorážely rozčileně, šplouch, šplouch, na břeh a rychle zpátky, jako by při
pomínaly člověku jeho pomíjivost a nicotnost, dávej si na mě bacha, jsi tady na chvíli a já celou věčnost, když se mi zachce a spojím se s větrem a mraky, můžu nadělat z poklidného dne pěknou paseku!
Tohle varování patrně nevyslyšel kdosi v již zmíněnou sobotu. Když jsme se vraceli z Livorna, poletovala nad hřmící hladinou a vlnami rozbíjejícími se o skaliska pod silnicí za Castiglioncellem záchranná helikoptéra, ve výřezu u silnice stála dvě hasičská auta a dvě záchranky, v místech s výhledem na hladinu se tísnili Italové (a pak že za čumily podobných katastrof jsme jenom my Češi)… co se tam přihodilo nemůžu sloužit, jednak jsme neměli kde zastavit, abychom se podívali (a možná by to byly zajímavé fotografické úlovky) a druhak se mi ani zastavovat nechtělo, moc tyhle situace nemusím…

a9.jpg

Celý pás pláží od Vady k Cecině (Čečíně) má pozvolný přístup do vody, po dvou desítkách metrů zvedá se dno malým valem a voda je tady do půl lýtek, od břehu k tomuto valu je prohřátá jako ve vaně a teprve potom začíná – opět velmi pozvolna – větší hloubka. Moře je tady je čisté, stojí-li v něm člověk po ramena, zřetelně vidí všechny prsty svých nohou. Na břehu žádné vyplavené škebličky, jako u Jaderského moře, jen občas odkudsi vlny přinesou dvaceticentimetrové úzké zelené listy, které se místy vrší na břehu. A jeden den měly se v místech našeho koupání vyskytovat medúzy žahavky. Alespoň to říkal mladý italský pár, který je ve vodě zkoušel najít. Pravda je, že malý žahanec jako od kopřivy jsem dostal taky a v tom místě mi trochu zčervenala kůže, za pár hodin jsem ale o ničem nevěděl.
Aby nám kůže nezčervenala hned po prvních dnech pobytu až na puchýře jsme si bedlivě hlídali a nebyli jsme sami. Jen málokdo neseděl na sluníčku pod slunečníkem a navíc přes poledne, v době největšího horka a nejpalčivějších paprsků zůstávalo na pláži jen pár těch největších vytrvalců. Italové jsou zvyklí na siestu, takže obyvatelé kempu nejspíš podřimovali ve stínu svých pojízdných obydlí, smůlu měli ti, co přijeli už ráno autem na soukromé pláže. Ve stínu slunečníků se nicméně dalo vydržet i polední horko, navíc pokaždé od moře foukal osvěžující vánek .
 
Dny na dovolené lze podle činnosti rozdělit do několika kategorií.
Pokud nepočítáme den příjezdu a odjezdu, které jsou zcela vyjímečné (příjezd je dnem očekávání a nadějí, odjezd zase nostalgií nad ukončením něčeho pěkného a příjemného, případně nasranosti nad nepovedenou celou dovolenou), je možno den trávit:
  • a) celodenním pobytem na pláži;
  • b) dopoledním výletem a odpoledním pobytem na pláži;
  • c) celodenním výletem (např. na Elbu) spojeným s pobytem na pláži;
  • d) celodenním výletem bez pobytu na pláži;
  • e) dopoledním a odpoledním pobytem na pláži a večerním výletem;
  • f) celodenním pobytem v karavanu bez koupání a jakékoliv činnosti v případě přepísknutí juchání na večerním výletu.
 
Rozeberme si jednotlivé kategorie jednu po druhé: a16.jpg
a) Kdo necítí potřebu kamkoliv courat, vyráží na pláž většinou po snídani. Chodili kolem nás (na cestičku k zadní brance jsme pohodlně viděli od našeho stolku) s plážovými potřebami nadšenci už před devátou hodinou. Bylo jich pravda málo, ale vyskytli se.
My, co si na dovolené rádi přispíme, jsme nejprve v klidu posnídali a k moři se vydali po desáté hodině. To je čas, kdy bylo možno vybrat si místo téměř kdekoliv – využívali jsme toho dostat se dál od cesty z kempu, protože z každé její strany bylo pokaždé nevím proč nejvíc lidí. Je to taky doba, kdy je moře nejklidnější a sluníčko hřeje s citem.
a17.jpgZapíchl jsem slunečník, rozložil lehátka, vyzkoušeli jsme vodu – po ránu zatím chladnější – a věnovali se koukání na lodě, čtení, sledování cvrkotu kolem sebe, prostě činnosti na dovolené u moře obvyklé. Většinou po dvanácté
jsme se zvedli, nechali všechno kromě tašky na místě a šli do kempu na oběd. Opustit na dvě tři hodiny věci, jejichž pořízení nějakou tu korunu přece jen stálo, bylo pro našince zpočátku přinejmenším nezvyklé, po dvou třech dnech už to nepřišlo – tyhle věci tam nechávali všichni, pochopitelně nikoliv přes noc. Po obědě jsem dal kávu a kolem druhé jsme se vrátili na pláž. To už byla voda příjemně teplá a v odpoledním horku pěkně osvěžující, takže hodinka na břehu, půl hodinka ve vodě… prostě leháro.
Písčité pláže mají obrovskou výhodu – povrch se uhladí rukou, rozprostře se osuška a je možno ležet přímo na písku jako v postýlce. A to byla moje takřka každodenní siesta, při níž tvrdě usnout nebylo neobvyklé… 
Co se dalo dělat jěště? Dalekohledem jsem pozoroval čluny na moři a pokud nebylo příliš zamlženo, objevil se občas i velký trajekt na cestě z Livorna na jih, který plul za majákem v moři přímo před námi.
Někdy byl vidět i ostrov
Gorgona, jenž patří do Národního parku Toskánská souostroví. Na ostrově, který je pouhé 3 kilometry dlouhý a široký necelé 2, bydlí 64 obyvatel. V roce 1869 tam byla vybudována trestanecká kolonie a jako vězení slouží ostrov dodnes. Od pobřeží je vzdálený kolem 30 kilometrů a zřetelně je vidět na obrázku zapadajícího slunce…

Do souostroví patří také další malý ostrůvek
Pianosa, kam americký spisovatel Joseph Heller v románu Hlava 22 umístil základnu bombardovací perutě Spojených států a zároveň tak děj své knihy. A byla to snad souhra náhod, že jsem před odjezdem po této knize sáhnul na dovolenou. Že se odehrává i Itálii jsem věděl už předem, knihu jsme kdysi dávno samozřejmě četl. Její děj je nicméně trochu složitý a pobyt poblíž mi snad umožní pochopit příběh Yasoriana trochu víc, něž před lety (myslel jsem si) a taky ano. Teoreticky vzato by se tam člověk mohl vypravit, jenomže ostrov je celoročně neobydlený a fotky na Google Earth ukazují zbytky hradeb z trestanecké kolonie (taky), která tam byla do roku 1998…
Dalekohledem jsem také zpozoroval lesní požár nad Rosignano Solvay a nevypadal vůbec pěkně, na vzdálenost několika kilometrů od našeho místa šlehaly plameny v porostech nad čtveřicí třípatrových bytovek ve stráni!
Podal jsem dalekohled mladému Italovi, který se svojí ženou nebo přítelkyní ležel vedle nás (taky několik dní), ten se chvíli díval
a potom zavolal mobilem zřejmě hasičům. Víceméně gestikulací mi pak vysvětlil, že už tam hasiči jsou. A ještě po třech hodinách nalétával nad oheň vrtulník s vakem na vodu a vypouštěl ji na oheň. Měli hoši zřejmě honičku, tohle se odehrálo ještě před deštěm a rozšířit se požár dál, mohlo to mít nedozírné následky. Ještě další dny byl v tom místě vidět tmavý flek…

b) Nejvhodnější doba na kratší výlet anebo do města nakoupit, případně na trh bylo dopoledne. Pokud jde o návštěvu většího trhu, bylo nejvhodnější časné dopoledne, nejlépe hned po osmé hodině. V deset už tam byla (hlavně v Cecině) hlava na hlavě – o tom v samostatné kapitolce. Po návratu oběd a odpolední koupačka, oproti celodennímu pobytu s pozdějším odchodem z pláže, třeba až v šest hodin. Nic neobvyklého, poležet na písku anebo si zaplavat chodili lidi třeba i v pět večer!

c) Na delší výlet bylo lepší vyhradit si celý den – jako třeba náš výlet na Elbu. Bude mu věnována zvláštní kapitola, možná i celý jeden díl.
Problémem bylo najít ten vhodný den v týdnu – pokud se člověk nechystal přímo na konkrétní, třeba víkendovou akci. Koncem srpna bylo v poledne třicet ve stínu a jestliže u moře vzduch trochu ochlazoval již zmíněný vánek, ve městě horko sálalo ze zdí baráků s okny zabedněnými okenicemi, i pochodu někde v přírodě raději nemluvit. Na recepci sice byla předpověď počasí na tři dny, jenže znáte to – kromě vyloženého deště z mraků padesát kilometrů vzdálených, které rosničkáři vidí na svých meteoradarech, jsou jejich předpovědi přesné v daný den ráno a k tomu jeden předpověď nepotřebuje, že.
Při cestě na Elbu jsme počasí trefili, nebylo horko a přesto se dalo koupat, o počasí při cestě do přístavu v Livornu už jsem psal.

d) Celodenní výlet bez pobytu na pláži – v přiměřeném počasí, viz bod c) – neabsolvovali jsme.
e) Podle tohoto bodu jsme se řídili v den, kdy jsme navštívili večerní Cecinu. Přijeli jsme tam v době západu slunce, odjeli jsme kolem desáté večer a teprve v té době tam začal noční život. Nezúčastnili jsme se, už jsme byli trochu unavení, přece je věk dělá svoje.
A bod f)? Odpověď viz v předchozím odstavci. Navíc – jezdit tisíc kilometrů k moři, tam si nalít do hlavy plno alkoholu a potom celý druhý den hekat nemá význam – totéž lze udělat doma a vyjde to levněji. Stejný názor měli i mladí manželé, o nichž jsem se zmínil ve druhém díle, kapitole Karavan versus obytné auto.
Jak je vidno, i dovolená jede v jakémsi režimu a někdy jsem si při cestě na pláž připadal, jako bych šel na odpolední šichtu do práce -:)!
 
 
Na všech italských plážích, tedy u moře Adriatického i Tyrhénského a řekl bych že to bude a na dalších plážích v jiných zemích, se čile obchoduje.
Zatímco u Jadranu měli obchodníci většinou černé pleti nastavěné plastové stolky hned u plážové cesty (to je mokrý písek v místech, kam dosahují vlny a tudíž oproti písku suchému kousek dál pevnější a pro chůzi pohodlnější) a své zboží - no, spíš tretky - vystavené jako ve stánku, tady stolky nebyly žádné a ochodníci všemožných národností nosili své zboží v  různých pytlích, batozích a na všelijakých udělátkách a podnikali denně mnohakilometrové pěší túry, aby něco prodali.
Bydleli v jednom starém domě ve Vadě na výpadovce na Cecinu, přes poledne drželi siestu a podřimovali ve stínu pinií na kraji cesty, kterou jsme chodili na pláž.

 Letos jsem koupil od Senegalce sluneční polarizační brýle (zaručeně od 23.jpgArmaniho!), které pořád slouží hlavně při jízdě autem. Na hprním snímku je prodavač létajících draků, o ty měly zájem hlavně děti. Moc záběrů plážových prodavačů nemám a pokud jsou, tak často zezadu. Focení nemají hoši moc rádi, bůhví kolik jich je v Itálii načerno a ztěžovat jim už tak nelehký život není nutné...
Krámek na desce s rukojetí...
 

22.jpg

Brýle proti slunci prodával letos skoro každý. Všechny od Armaniho...
 
K čemu jsou tyhle proutěné nádoby dobré jsem moc nepochopil. Odklopí se víko a něco
se do nich ukládá? V každém případě takových prodavačů chodilo po pláži taky dost.
Malý pásák plný nanuků a zmrzliny. V útrobách měl prodavač i chlazené nápoje.
Poháněl to benzinový motůrek, dost to smrdělo, z reprobeden se linula hlasitá muzika, takže to člověka stoprocentně probralo z dřímoty, do níž ho ukolébalo šplouchání mořských vln... kšeftů měl ale zmrzlinář docela dost.
Chasník na fotce byl Ital, v ošatce měl koblihy, italsky bomboloni. Chodili tam
dva, tenhle se zavázaným kolenem byl aktivnější, chodil i počátkem září.
Nic nevykřikoval, jenom troubil na klaksonek, jaký je na kole. Ten druhý taky troubil,
navíc vykřikoval cosi jako "mambele bomboloni". Oba člověka spolehlivě probudili taky...



Co ještě se děje anebo dělá na pláži?
Tak třeba telefonuje, pochopitelně mobilně...
 
...nebo taky zívááááá!
Soukromá pláž nedaleko od našeho místa. Pronajatý kus břehu, lehátka, slunečníky, lodičky včetně nafukovacích kajaků a ví bůh co všecho ještě se dalo půjčit. Vlevo na snímku stanoviště plavčíka. Sem jsme chodili na kapučíno.
Ve stánku prodávala starší paní, manželka padreho čili hlavy rodiny. Kolem lehátek a slunečníků se motali tři chasníci, kteří zřejmě patřili do rodiny. Zastávali též funkci plavčíků.
Poslední tři dny jsme odpoledne kolem čtvrté na cappuccino. Od místa, kde jsme
měli slunečník to byl necelý kilometr, takže se člověk trochu prošel. Kávu presso
měli ve stánku za 1€ a cappuccino za euro dvacet, tedy za velmi přijatelné ceny.
Celkovým pohledem na bílý písek směrem k Vadě se můžeme s pláží rozloučit. Celou dobu našeho pobytu bylo moře krásně čisté, voda teplá a písek prohřátý. Naposled jsme se koupali 12. září a pořád bylo teplo, i když blížící se konec sezóny byl trochu znát...

V dalším díle vyrazíme na trhy a řekneme si něco o nákupech!

Nahoru

 

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář