Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak to žije v italském kempu

19. 12. 2013

 

Jak to žije v italském kempu

 

Obrázky se po kliknutí otevírají v původní velikosti
v Mozille v novém panelu, v IE v novém okně! 
 

 


Kapitola 1 - Výchovná lekce malým Italům

Kapitola 2 - Legrační Švýcar a další figurky v kempu 

Kapitola 3 - Karavan versus obytné auto


Autocamping Molino a Fuoco jsem našel na internetu před dvěma roky, když jsme se poprvé chystali na západní pobřeží do Toskánska. Oblast pod Livornem nám svou vzdáleností od domova celkem vyhovovala, tisíc kilometrů courání devadesátkou s karavanem za zadkem a tudíž nutnou přestávkou na spaní je přiměřených.

Po pravé straně silnice z Vady do Ceciny jsou kempy v pořadí: Tri Pesce, Camping Rada Etrusca, Molino a Fuoco, Campeggio Mareblu, Delle Gorette a Camping Bocca di Cecina. Všechny tyto kempy mají přímý, byť různě vzdálený přístup na pláž a k moři. Tím není řečeno, že kempy na druhé straně – jmenujme alespoň dva největší Campeggio Campo dei Fiori a Camping village Baia del Marinaio – zejí prázdnotou! Ceny ve všech kempech se liší jen málo, ty za silnicí snad mají i lepší vybavení – třeba bazén, tenisové kurty, ale co naplat - vzdálenost na pláž hraje při jejich výběru, alespoň pro nás, svojí podstatnou roli. Protože co si budeme povídat, k moře se jezdí především koupat a opalovat…
Volba kempu Molino a Fuoco (volně přeloženo jako požár mlýna nebo hořící mlýn) měla prozaický důvod. Byl to jeden z mála kempů, kde směli pobývat psi celou sezónu.


Kemp má průměrnou úroveň, je tady malá restaurace, krámek se základními potravinami, k
Kemp Molino a Fuocorámek s dovolenkovými potřebami a suvenýry, restaurační posezení venku v zahrádce, připojení na internet v prostoru recepce za 4 € na hodinu, čisté záchody a umývárny – pro nenáročného turistu dostačující. V roce 2012 zde otevřeli velký a pěkný bazén.
Při minulém pobytu jsme si vybrali místo nedaleko sociálního zařízení u zadního plotu (další je kousek od recepce), takže jsme měli blízko na záchod, do sprchy a do umývárny nádobí. Podobné místo jsme si vyhlédli i na letošní rok.
Postup je prostý, ve všech kempech řekl bych že stejný. Po zaparkování před recepcí, jejíž personál mluví kromě rodného jazyka také anglicky a německy, dostane zájemce o pobyt jednoduchou mapku, na níž mu recepční podle počítače označí volná místa. Ta si člověk prohlédne, v recepci nahlásí vybrané, vyplní jednoduchý formulář (pakliže už v kempu někdy byl, najde si jeho údaje počítač a vyplňovat nemusí nic) a může jet dovnitř.

6.jpg Ze tří možností, kdy jedno stání (piazzola) bylo obsazené (chybička se vloudí i v době moderní techniky) jsme si vybrali předposlední místo vlevo na konci uličky k záchodům a umývárnám. Obdélníková stání o rozměru přibližně 10 x 15 metrů jsou od sebe oddělena metr vysokým živým plůtkem, všude je hodně stromů, takže i stínu se dostane, někde je dokonce nad stáním natažená zelená síť… nevypadá to zrovna špatně.

Kromě stání na karavany, obytná auta a stany má každý kemp bungalovy nebo casamobile – mobilní domky a také, což u nás moc neznáme, prostory obsazené celé léto jednou rodinou. A ty byli naši sousedi vpravo i za námi. Základem takového ležení je karavan, který v podstatě neopouští areál kempu (a myslím, že jeho technický stav už by to ani neumožnil).
Kemp Molino a FuocoV něm je ložnice pro seniorského seniory rodiny, kteří zde přebývají od června a někdy i května do poloviny září.
Karavan je obestavěný stany a všelijakými přístřešky, takže se tam najde místo na další ložnice, kuchyňku s lednicí a sporákem, ba i koutek na umývání nádobí tam naši sousedi měli (na rozhraní jednotlivých stání je vyvedený kohoutek s pitnou vodou), zapomenout nesmíme ani na otevřenou část, kde je velký jídelní stůl. Samozřejmostí je televize.
V době letní dovolené se tady vystřídá celá rodina, děti zde bývají celé prázdniny. Alespoň tak to bylo u našich sousedů. Padre byl menší šedovlasý chlapík s vážnou tváří. Na pozdrav odpovídal pokynem ruky, třetí týden našeho pobytu už občas pozdravil první.
Babka byla trochu nepřístupné vizáže, tvářila se tak nicméně i v kruhu rodinném. Rodiče tří dětí ve věku přibližně 9 – 13 let už poslední týden v srpnu byli v práci a přijížděli jen na víkendy. Další část rodiny měla své ležení kus dál a všichni se pak houfovali na pláži.
Děda s kárkou naloženou potřebami k pobytu u vody přijel první, vyhloubil v písku tři jamky, zapíchl do nich slunečníky – pěkně šikmo, aby dávaly stín i později odpoledne, kdy se sluníčko klonilo k západu, rozložil
lehátka a potom si spokojeně četl noviny. Zbytek rodiny se trousil později. 9.jpg
Tihle dlouhodobí obyvatelé se vesměs znali, paní na snímku po krátkém dešti bydlí ve Florencii a s mužem tráví v kempu celé léto. Paní je švadlena, její muž dělal ve Florencii ve fabrice na hračky. Ona by se ráda bavila, já se svými několika slovy italštiny jsem se zmohl pouze na otázku, kde bydlí a zápornou odpověď na její otázku, jestli mluvím anglicky… Oni bydleli v jednom karavanu, naproti přes uličku měla příbytek její dcera se dvama malými rošťáky, které ale vychovávala (dcera) tvrdou rukou.
Nahoru Náš malý karavan je vybavený tím nejnutnějším. Uvnitř je stabilně rozložené dvojlůžko, vedle je zabudovaný plynový dvouvařič a umývadlo. Obojí nepoužíváme, vařit nebo ohřívat jídlo uvnitř karavanu při třiceti stupních venku je o zdraví. Pro tyhle účely máme pod stanovým přístřeškem plastový stůl na vařič a pár přihrádek nad sebou pro další kuchyňské potřeby, konev s vodou a lavor. Jako bonus tam letos stála stodvacítka lednička s mrazákem, zmiňovaná v úvodu. Lednička uvnitř karavanu – snad čtyřicítka – byla zapojená taky, takže o skladovací prostory pro zakonzervované jídlo připravené doma nebyla nouze, o vychlazeném pití nemluvě. Před stanovým přístřeškem máme další plastový stůl se slunečníkem a skládací židle, tady jsme jedli, seděli a pozorovali cvrkot kolem sebe. A že bylo na co koukat!
Život v kempu, to je jako by člověk sledoval jeho obyvatele v jejich domácím prostředí a někdy to byla docela zábava!
První týden měli v boxu naproti nám postavené stany tři rodiny středního věku se třemi kluky tak kolem deseti let.
V jednom stanu (velkém, přesto by se tam člověk nepostavil) bydlela štíhlá Italka, díky svému vzezření nazvaná Manažerka. Jednou či dvakrát za ní přijel manžel, jednou také rodiče – u těch byl trochu problém přiřadit je k ní a manželovi.
Vedle Manažerky měli stany patrně příbuzní.
Manželský pár, ona s dlouhými vlasy do ohonu, on s malou vadou chůze jakoby od plochých nohou. Podle stejné vady bych za jeho sestru považoval paní, která byla ve stanu sama, jen se synem. A tihle dva byli Italové jak se patří. Kluk se jmenoval Andreas – to se nám nepředstavil, ale takhle na něho pokřikovala jeho matka, protože Andreas byl z celé trojice nejdivočejší. Matka z něho byla občas docela na nervy, párkrát se při večeři neudržela a seřvala ho před všemi, jednou po něm dokonce hodila naběračku.
5.jpg Režim jejich dne byl prostý. Vstávalo se mezi devátou, desátou hodinou, jako první vylezli kluci. Motali se kolem stanů, za chvíli měli v ruce elektronické hry a věnovali se své zábavě. Po nich vstávali dospělí, s roličkou toaletního papíru rozespale nakráčeli na záchod a do umývárny (vše v jednom vchodu), aby se už poněkud upravenější (dámy) vraceli ke stanu. Následovala snídaně u skládacího stolku a plátěných židliček, po úklidu se všichni odebrali na pláž. Tam bylo dobře najít si místo kousek dál, protože kluci, což dá rozum, při dovádění ve vodě docela řvali.

Pozoroval jsem jednoho rána rošťáka Andrease. Buď nemohl dospat, nebo se nepodíval na hodiny, prostě vymotal se hned po osmé. Chvíli hledal vietnamky na nohy (například Manažerka a její syn je měli pečlivě složené před stanem), potom šel na záchod a po návratu řešil dilema, co dál. Nikdo z kámošů se ke vstávání neměl, hry po roce taky neměl a tak si sedl na židličku. Vydržel pár minut a šel naslouchat, jestli někdo nevstává. Nedočkal se a tak si znovu sednul, tentokrát na jinou židličku. Poseděl o pár minut déle než minule, rozhlížel se rozmrzele kolem a potom zkusil zvednout plachtu stanu na jeho boku zvenku. To nemohlo mít šanci na úspěch, protože tyhle stany mají podlážky a tak šel zkusit druhý stan. Vydržel čekat skoro půl hodiny, než jeho kámoši vylezli taky…
Z pláže se většina lidí vracela po páté hodině a většina také šla vzápětí na to s mýdlem a ručníkem pod teplou sprchu, kterých je v pánské i dámské sekci tuším osm. Při takovéto frekvenci se před vchodem dělaly fronty pěti, šesti lidí. Čekání netrvalo dlouho, pět, deset minut a člověk mohl jít do kabinky.
 
Jednoho dne jsem si vyčkal frontu a než jsem šel dovnitř, vraceli se kluci z pláže. Po osprchování jdu ven a ve dveřích jsem se srazil s celou trojicí. Nevěřícně jsem kroutil hlavou, fronta se nemohla ani náhodou vyměnit tak rychle! Znamenalo to jediné – panáčkové předběhli!
Druhý den jsme shodou náhod dorazili z pláže ve stejný čas, kluci a jejich mámy o poznání později. Postavil jsem se s ručníkem kolem krku do fronty a byl jsem už druhý na řadě, když od svých stanů vyrazili a ručníky malí taliáni. Sledoval jsem, jak to bude probíhat a moje domněnka se potvrdila. Hoši kráčeli v pohodě rovnou dovnitř. Zastoupil jsem jim cestu a když se zastavili a koukli na mně, ukázal jsem na konec fronty. A koukejte mazat, dodal jsem česky.
Kluci se beze slova otočili, postavili se na konec fronty a zaraženě si prohlíželi člověka, který mluví jinou řečí než oni a dovolil si odkázat je dozadu. Údiv je neopustil ještě vy chvíli, kdy jsem osprchovaný šel kolem nich k našemu karavanu. Ještě několikrát se manažerky syn, který vypadal nejinteligentněji, podíval ke stolku, odkud jsem sledoval jejich večeři. Protože její přípravě i následné konzumaci věnovali hodně času. Co jsem stačil postřehnout, měli každý večer různé druhy špaget a nudlí, k tomu různé omáčky a něco masa…
Nevím, jak hodně velký je v Itálii kult dětí, které si v některých zemích dělají, co se jim zamane. Tady mi připadalo, jako by se hoši s nutností dodržovat určitá pravidla setkali úplně prvně.
Nahoru


Kluci a jejich mámy ze stanů naproti odjeli v neděli dopoledne a nám se tak otevřel výhled na zadní část kempu. Tam převažovaly stany. V jednom větším bydlela i mladá rodina z Kařezu u Rokycan – k tomu později.

V polovině dalšího týdne zaparkoval na druhou stranu stání před námi lehce obtloustlý, obrýlený a plešatý Švýcar mikrobus Peugeot provizorně přestavěný na kempování.
11.jpgA když říkám provizorně, tak velmi provizorně. V prostoru pro zadní sedadla měl z prken stlučenou palandu pro dva, na níž spal spolu s paní, která jako legální paní – anebo jako dlouholetá paní – moc nevypadala. Oba ve věku mezi padesátkou a šedesátkou. Z auta vytáhl dvě skládací židličky, stolek, skládací trojnožku, vařič. V jednom či dvou kastrolech během týdne jejich pobytu (tomu jsem se podivil, s podobným vybavením bych čekal, že v kempu budou jednu, dvě noci a pocestují dál) připravoval nějaké jídlo – a počínal si při tom značně neobratně. Když dal vařit brambory, přetekla mu voda a uhasila plynový vařič. Když nasadil vařič elektrický, vyhazoval mu jistič, protože jeho příkon byl
o dost vyšší než byly kempové jističe nastavené (tuhle zkušenost ostatně získalo víc lidí, především cizinců, nás před lety nevyjímaje). Když vařil špagety, cedil
je přes pokličku, takže dobrou třetinu měl na trávě. Ta jeho panička v podstatě nedělala nic, nechala se obskakovat, večer si lehla na palandu a četla si knížku. Jeden večer jí dokonce i předčítal… Mimochodem – oba spali pod peřinami
(v tom horku!), ráno nestlal nikdo. Někdo může namítnout, že se pan Švýcar choval galantně a svoji ženušku či přítelkyni během dovolené opečovával,
jak se jen dalo – nic proti tomu. To jeho poskakování vypadalo nicméně trochu jinak, než galantnost….

Poslední srpnové ráno jsme zažili pořádnou dešťovou přeháňku. Někdy kolem osmé jsem v polospánku zaslechl jakési pravidelné klapání na střechu. Probral jsem se, co to… odhrnul jsem záclonku a vidím – dešťové kapky! Nemáme tenhle zvuk příliš zažitý, při našich ital
8.jpgských dovolených téměř nikdy nepršelo! Nejdřív padal drobný deštík, za chvíli přestal a pak se spustil pořádný liják. 
Židle jsem uklidil hned zpočátku, stolek jsem nechal venku a tak jsem mohl z pod plachty přístřešku sledovat, jak se velké kapky rozbíjejí o jeho plastovou plochu. Na cestě se objevily louže, po chvíli déšť zeslábl a určitě nejen my jsme doufali, že brzy přestane – a taky přestalo, v deset bylo po všem. Přeháňka byla zapotřebí, voda spláchla nánosy jemného plážového písečku ze stromů, stanových přístřešků i zaparkovaných aut, vzduch se pročistil a hned se dalo lépe dýchat. Švýcar začal v tričku a trenýrkách odstraňovat škody napáchané přeháňkou, ždímal ručníky pověšené na šňůře, z trojnožky vylil vodu a zkoušel znovu uvést do provozu elektrický vařič. K elektrice měl vůbec kladný vztah, kabel od sloupku k autu měl několik dílů, jejichž spoje se po dešti povalovaly v louži a tak jsem jenom sledoval, kdy od kabelů začnou sršet jiskry.

10.jpgVedle Švýcara, oddělena nízkým živým plotem, měla postavený stan mladá německá dvojice. Také oni – hlavně tedy ona – působili komicky. Na svoji zakulacenou figuru si navlékala světlé, nejraději bílé šatečky plné volánků, hlavu pak zdobil stejnobarevný šáteček uvázaný vzadu pod culíkem černých vlasů. Na šátečku nechyběly sluneční brýle v roli čelenky, přes rameno pak měla za každých okolností malinkou taštičku ví bůh na co, protože se do ní nemohlo skoro nic vejít… Jako každá ženská byla i ona přesvědčena o své neodolatelnosti…

Na další parcele se to střídalo snad po třech dnech, jednu chvíli tak kempovali manželé z Berlína ve vypůjčeném malém obytném autě. Jak se pozná vypůjčené auto či karavan? Velice snadno. V první řadě svítí novotou, protože půjčovny po několika sezónách svoje auta prodávají. Jejich uživatelé kolem nich chodí po špičkách, aby něco nepoškodili, případně neodřeli kastli. Svého vybavení tam mají minimálně, proč by nakonec obstarávali nějaké kempové nádobí nebo židličky, když to všechno v obytňáku je. Co všechno jim auto nabízí mnohdy zjišťují až na místě, používají to obezřetně, protože v případě poškození čehokoliv by to museli zaplatit. K tomu ostatně slouží poměrně vysoká kauce, kterou musí složit při vypůjčení. Berlíňané pouze vytáhli markýzu, rozložili stolek a židle a každý večer se zvenčí dívali na televizi, umístěnou uvnitř.
Karavan vedle nich obývali starší manželé s vnoučaty – klukem tak sedmi, osmiletým, holčičkou o dva, tři roky mladší. Malá si to rázovala od karavanu do dětské umývárny a zpátky, její pohyb sledoval zpovzdálí děda – vytáhlý, dlouhý a hubený chlapík. Jeho žena s chůzí baletky byla jen o málo menší, šedivé vlasy střižené na krátko… ani oni (stejně tak paní z Florencie) nevypadali na to, že by stáli ve fabrice u pásu. Přijeli s dlouhým, snad sedmimetrovým karavanem, který měl kromě klasické plachtové předsíně ještě menší stan se stříškou, sloužící jako kuchyně. A paní se činila – snídaně, oběd i večeře byly prostírány na velkém stole s množstvím mističek, skleniček a talířků… prostě jak byli zvyklí doma. Po skončení jídla šla paní svojí graciézní chůzí se škopkem nádobí do umývárny a sympatické bylo, že se vždycky obešla bez pomoci manžela, byť vypadala velice emancipovaně. Sympaticky ostatně působili všichni čtyři, manžel by si možná i rád popovídal ve své rodné řeči, což byla italština, takže to bylo jasné. Přitom by mně docela zajímalo, co tihle lidé dělají a pokud už byli v důchodu (což bylo víc než pravděpodobné), co dělali v aktivním věku.

3.jpgNa rohové parcele u cesty od recepce k plotu si svojí dovolenou užívali další Němci. Pár kolem padesátky, paní o něco mladší a dvě – náctileté puberťačky.
A když puberťačky, tak se vším všudy. Když chodily umývat nádobí, padaly jim z přeplněného škopky naběračky, když chodily do sprchy, tak s pořádnou taškou na toaletní a jiné přikrášlovací prostředky, které vůbec neměly zapotřebí používat – vykládejte to však mladým holkám, které si sledují každý pupínek nebo pihu! Občas byl zdálky slyšet jejich smích, občas, většinou po výletě na kolech, předstíraly hroznou únavu a když se večer vypravovaly někam na dovolenkový flám, čišela z nich natěšenost a očekávání věcí příštích.
Jejich máma (pokud byla jejich, protože chvílemi působila poněkud odtaživě) měla zase zálibu v převlékání a pro zásobu šatů, které byla schopna měnit i 3x denně, museli mít v karavanu určitě jeden šatník navíc!

Dvojice vedle nás byla, pokud jsem dobře vyluštil znak spolkové země na registrační značce obytného auta, z Bavorska. Starší manželé, kteří už si v životě všechno řekli, měli jednoduché rituály. On ráno zajel na kole do obchůdku pro pečivo, ona připravila snídani ven pod markýzu. Po snídani si on pustil počítač (notebook), na němž měl satelitní připojení internetu (což jsem mu trochu záviděl), ona uvnitř televizi. Totéž se opakovalo každý večer kromě jednoho, kdy měli návštěvu mladého páru – snad syna nebo dcery. Tehdy pán – jiné dny poněkud zachmuřený – jen zářil, telefonovali ze skajpu, popíjeli a bylo veselo. Během dne chodili na pláž, tam rozložili lehátka se stínítkem, mezi lehátka píchli slunečník, na hlavy nasadili stejné kšiltovky proti úpalu a četli knížky (každý svoji). Občas se i vykoupali. Občas taky vyjeli na kole do města – buď do Vady či do Ceciny (Čečíny). Po jednom návratu v poledním vedru byla paní na pokraji zhroucení a když jsem ji pozdravil, odpověděla s očima obrácenýma v sloup.

Nahoru


Je to pro lid cestovatelský, jenž si své obydlí nejraději vozí sebou, věčné dilema. Investovat peníze do karavanu či do obytného auta? Obojí má své výhody i nevýhody.
Předpokládejme stejné vybavení těchto prostředků, tedy lůžka, wc, sprchový kout, sporáček, dřez na mytí nádobí, ledničku a stejné prostory na uložení kempových potřeb. Čím cestovat raději?

1.jpg Klíčové budiž pro nás slovo cestovat. Kdo chce raději poznávat Evropu, památky jednotlivých zemí a nemá trpělivost trčet týden nebo dokonce dva na jednom místě, bude pro něho obytné auto správnou volbou. Předpokladem je také věk – takovéto ježdění vyhovuje více mladým lidem, než kategorii blížící se – pokud už nenastal – věku seniorskému.

Mám kamaráda, ženatého třicátníka s dvouletou dcerkou. Většinu víkendů má on i jeho žena volných, někdy i pátek či pondělí. Oba mají dostatečně velký příjem na to, aby mohli na cesty vyrazit nejen v létě o dovolené, ale i na jaře či na podzim.

Než se jim narodila malá, cestovali tak mikrobusem. Přespali na parkovišti na kraji města, sedli na místní dopravu, prošli centrum, pokochali se památkami, vrátili se do svého provizorního obydlí a jeli kousek dál. Nedávno si koupili starší obytňák a občas zajedou i k moři do kempu.
3.jpg Pro poznávací cestování se lépe hodí obytné auto.
Pro delší pobyt na jednom místě jednou, dvakrát v roce je lepší karavan, přičemž možnost poznávat okolí do přiměřené vzdálenosti dejme tomu sta kilometrů tady je taky, protože karavan přece táhne osobní auto! Karavan postavíme na nožičky, vytáhneme markýzu či stanovou předsíň, rozložíme nádobí a všechny potřeby pro pobyt a hned druhý den můžem
e vyrazit na výlet! Dilema je vyřešené, zvláště když pozoruje člověk majitele obytňáků, jakým způsobem si obstarávají nákupy. Prodejny v kempech jsou zásobeny přece jen tím nejnutnějším, pro další je třeba zajet do supermarketu – konec konců i kvůli cenám.

Jak to řešili naši sousedé v kempu, o tom je následující text.
Italští manželé se dvěma psíky na parcele vedle Švýcara jezdili na skútru. Velkého psa nechali v autě, malého šoupli do nákupní tašky (kam potom dali nákup jsem nějak nestačil postřehnout), on sedl za řídítka, ona v pozici vosy na bonbonu za něho na miniaturní sedátko a už jeli – obávám se, protože oběma už padesátka přešla, že z motorky slezla paní poněkud rozlámaná

Poslední týden pobývaly kousek od nás dvě starší Švýcarky, taky s obytným autem, či spíš minibusem. Nejprve jsem myslel, že jsou to lesby, těch se letos v kempu i na pláži vyrojilo povícero, důsledným studiem jejich chování jsem došel k poznání, že to bude spíš bohatá paní se svojí služkou, nebo jak se dnes říká pomocnicí v domácnosti. Ačkoliv obě už kolem šedesátky, přepravovaly se na bicyklech – do Vady nebo Ceciny na nejnutnější nákup nebylo konec konců daleko, večer jezdily do Mazanty na večeři.
Hned po příjezdu mě jejich podoba nápadně připomněla dva lidi z naší vsi – paní jednoho souseda, pomocnice zase sousedku. Bylo to srandovní, právě tito dva sousedé mají jeden druhého rádi jako… osinu kdesi! Pomocnice byla štíhlá a veskrze sympatická, v moři plavala podél břehu docela dlouhé štreky, když chodila mýt nádobí, usmívala se a vždycky pozdravila. Její paní podle nálady – někdy jo, někdy ne a když odjížděly, posadila se za volant jako chlap, obratně vymanévrovala mezi stromy na cestu a odjely do svého Švýcarska. A teď jsem na vážkách jako ve chvíli, kdy přijely – že by to byly přece jenom lesby?

O našich sousedech hned vedle už jsem se zmínil, ti nejezdili nikam – nebo skoro nikam. To Pražáci taky kolem šedesátky, kteří byli na konci naší uličky jen dva, tři dny, měli vedle svého honosného autobusu – o poznání většího, než měly Švýcarky – postavenou motorku. Autobus byl jejich vlastnictvím, když jsem se jednou, dvakrát bavil s majitelem, vypočetl jejich cesty za poslední léta a bylo jich dost. Podnikáme v hotelnictví, odpověděl mi na všetečnou otázku na jeho povolání.
Pražáci byla druhá česká rodina, s níž jsme se v kempu Molino a Fuoco setkali.
První byli mladí manželé, o nichž byla řeč na počátku kapitoly. Nevědomky jsem se s nimi setkal toho dne, kdy jsem jel na kole na hrad Bolgheri (bude mu – hradu i výletu – věnována jedna kapitola) a čekal před brankou na parkoviště, protože zrovna procházel dovnitř vysoký třicátník s třemi dětmi. Honem honem, pobízel je a já si až za chvíli uvědomil, že to mohli být Češi z modrého minivanu s plzeňskou registrační značkou, který jsem zahlédli na parkovišti. Během výletu jsem to pustil z hlavy – kdyby měli zájem o setkání, příležitost by se určitě našla – skoro polovinu pobytu v kempu jsem nosil žluté tričko s nápisem Babylonské kulturní léto vpředu a vzadu s nápisem mistrovství republiky ve zvedání kamene, takže pro Čechy jsem byl snadno identifikovatelný. Až v pátek, Laděna šla do umýt naše dva talíře a jeden hrnec – víc jsme na vaření nepotřebovali – a když se dlouho nevracela, šel jsem se podívat, co se přihodilo.
Nepřihodilo se nic, klábosila tam s manželkou třicátníka. Ona byla letuška, on profesionální hasič, bydlí v Kařezu (kousek od Berouna poblíž dálnice D5), spali se dvěma menšími dětmi svými a o něco starším synem známého vzadu ve stanu a Itálii měli coby bezdětní procestovanou až dolů na Sicílii. Nakonec jsme společně strávili jedno odpoledne na pláži, přijali jsme jejich pozvání na lahvinku červeného večer před jejich odjezdem a slíbili si, že se možná za rok setkáme, protože tento kemp se jim velice zamlouval. Než odjeli, nechala nám paní letuška několik starších časopisů, které mají na palubě letadel – na zbytek dovolené se hodily. Kromě dalších Pražáků na trajektu na Elbu (s nimiž jsme nemluvili) to byli jediní Češi v této oblasti – což je k její turistické atraktivitě s podivem…
 

12.jpg


V povídání o karavanech, obytňácích i kempu nesmím opomenout poslední obyvatele dvouparcely před námi. Ještě před odjezdem Švýcara (těmi se to tady letos jenom hemží!) se svojí lenivou přítelkyní zajel na přední část parcely šedovlasý italský strejček s manželkou, hubenou černovlasou (zajisté obarvenou) říznou babkou. Jejich obytňák značky Fiat už měl svá nejlepší léta za sebou, dvojici nicméně sloužil k naprosté spokojenosti. Měli jej dokonale zabydlený, babka uvnitř vařila, stolovali venku pod markýzou, dovnitř se přezouvali.
Hned první večer přišli jejich známí nebo spíš přátelé. Přinesli si skládací židličky, poklábosili a za chvíli už mastili karty.
Tohle se opakovalo ještě jeden večer, další den dopoledne Švýcar odjel a buď to měli vypozorované, nebo se domluvili, na volné místo se postavila babka a vartovala do té doby, než za nimi zaparkovali jejich kamarádi od karet.
Tahle manželská dvojice byla patrně movitější, obytné auto bylo možná o dvě desítky let novější, ale nic to neměnilo na skutečnosti, že teprve teď pro všechny čtyři začala ta pravá dovolená. Společně chodili na pláž, večeře připravovaly babky na střídačku, jedli a poté mastili karty taky na střídačku před svými ložnicemi na kolech.

011.09.12.-dovolena_2011-334.jpg


Takže čím na dovolenou – obytňák nebo karavan? Tohle dilema vyřešil elegantně majitel obytného auta, který zajížděl do vedlejšího kempu. Na přívěsném vozíku měl naložené malé terénní autíčko pro dva, s nejnutnějším zavazadlovým prostorem!

Pro cestovatele, kteří chtějí poznat pobřeží Tyrhénského moře v popisované oblasti je tady seznam kempů po pravé straně silnice z Vady do Ceciny, ale pozor, není to přímá SP 39 (strada provinciale), ale silnice s několika různými jmény.
V každém kempu možnost domluvy nejen italsky, ale také německy nebo anglicky. A všude vás rádi přivítají!

Camping Tri pesce:
 
Příště: Obchody, trhy a tržnice

 

Nahoru