Jdi na obsah Jdi na menu
 


Naše cesty po okolí

22. 1. 2014

 

O letošní dovolené jsme podnikli pár výletů - kratších i delších a najezdili jsme 700 kilometrů, což není zrovna málo.
 
                                                        
 
       
           
Cesta do Pappasole
 
Když jsme plánovali pobyt v Toskánsku, uvažovali jsme o přesunu do jiného kempu poněkud jižněji od Vady. Abychom měli blíž do přístavu v Piombinu při cestě na Elbu, případně k výletům do oblasti kolem Grosseta a potažmo k Římu. Před odjezdem jsem trochu pohledal a našel celkem pěkný a cenově dostupný kemp jménemPappasole.
V úterý 30. srpna jsme hned po osmé hodině vyrazili nejprve do
Ceciny na trhy. Tam už jsme byli před dvěma lety a kvantum stánků je rozloženo v několika ulicích po obou stranách.
Trh v Cecině patří mezi ty větší, město má téměř 30 tisíc obyvatel a tahle cifra se v letní sezóně přinejmeším zdvojnásobí, takže kupní síla tady určitě je. A nabídka taky. Vlevo nahoře solené ryby a množství tvrdých sírů, vpravo pak delikátní pochoutky - sušená rajčata. U nás jsou k mání taky, ale namočená v kořeněném nálevu, patrně aby vydržela co nejdéle. Vlevo dole olivy a všeliké druhy sušených plodů - krásně barevné! Vpravo ulička trhu. Hlava na hlavě, tlačenice. Před dvěma roky jsem to zvládal bez problémů, letos jsme trh prošli naštěstí hned po osmé hodině (v jiný den, než o kterém je zde řeč) a když jsem začínal dostávat klaustrofobii, odešli jsme. Na těch trzích je konec konců všude jedno a totéž...
Poněvadž je trh prakticky uprostřed města, je problém najít místo na parkování. Jakési malé parkoviště a dokonce zadarmo je na rohu dvou ulic hned kousek pod trhem (přesnou adresou nemohu sloužit, stejně tak jako ulicemi, které jsou obsazeny stánky), ale bylo to docela blízko. Našli jsme jej při naší další návštěvě, v úterý jsem objel pár přilehlých ulic a protože nikde se místečko nenašlo a navíc se začalo dělat teplo, rozhodli jsme se pokračovat do Piombina a najít kemp Pappasole. obr_8.jpg
 

Díky navigaci, do níž jsem souřadnice zadal už doma to nebyl problém, za Cecinou jsme najeli na Superstrade SS 1 (E 80), takto neplacenou dálnici ve velmi průměrném stavu – stodesítkou se po ní nicméně jet dalo a že to bylo zadarmo, tak člověk nějakou tu díru v asfaltu prostě vzal na vědomí a vyhnul se.
Z dálnice po místní silnici k autocampingu to už bylo pár kilometrů.

Trochu jsme se porozhlédli, nechali auto na parkovišti před bránou a v první řadě se šli podívat, jak vypadá pláž. obr_7.jpg
 
Od brány kempu přes minimálně frekventovanu silnici pokračuje široká cesta kolem parkoviště k pásu piniového háje, jímž se projde několik desítek metrů kolem pěkného stánku občerstvením a záchodky opodál (klíče zadarmo ve stánku), jenomže… po příchodu k vodě člověka udeří do očí řady oranžových slunečníků, stolků a lehátek… za peníze, samozřejmě.

Cena za jedno místo začínala někde na 9 € na den za lehátko, na další ceny jsme už ani nekoukali.
obr_5.jpgVolná pláž široká možná deset metrů, dlouhá ale pouze metrů necelých 200, z pravé strany při pohledu na hladinu klasicky v těchto končinách čistého moře zakončená vyústěním plavebního kanálu do přístavu opodál, ze strany druhé zastavěná slunečníky pláže soukromé…
 Představa, jak se tam natěsnají obyvatelé kempu, kteří na placenou pláž prostě nemají anebo ty peníze dát nechtějí byla skličující – namísto klidu, kdy nejbližší soused je od nás alespoň dva metry a všichni jsme v jedné řadě jako je tomu na plážích u kempu Molino, čekalo by nás patrně dost rušno.
 
 obr_3.jpg
Další otázkou je, jestli tam funguje systém, na jaký jsme si zvykli – kolem poledne nechat lehátka a slunečníky na pláži a vrátit se až odpoledne.
Přijít až po obědě by patrně byl problém, volná pláž musela být v horkém počasí dost našlapaná!

Vrátili jsme se k autu, vyptal jsem si v recepci prospekty kempu, který vypadal opravdu dobře. Hned za plotem byl velký bazén, plakáty inzerovaly animátorské programy pro děti, byl o jednu nebo dvě třídy výš než náš kemp domácí. Rozhled po okolí taky pěkný, kousek ve vnitrozemí začínaly typické toskánské kopečky, komíny fabrik v Piombinu, z pláže byla na dohled Elba a když se koukám na mapu, leží pláž vlastně v zálivu mezi Piombinem a výběžkem Punta Ala, takže všude kolem jsou nějaké břehy a to si člověk vůbec nepřipadá jako u moře, nýbrž jako třeba… na Lipně!
Když jsme ten den večer u našeho karavanu studovali plánek kempu Pappasole, zjistili jsme další nemilou věc – pro karavany byl vyhrazený prostor úplně na druhé straně od brány, což cestu k moři prodlužovalo zase o další kus. Stěhování jsme zamítli a zůstali až do konce našeho pobytu v kempu Molino a Fuoco.
 
Cesta do Bolgheri, na kole i autem
 
Poprvé v roce 2009, letos opět – jsem si na oji karavanu vezl připevněné kolo. O jeho využití není sporu, kam se člověk pěšky plouží půl hodiny, tam na kole dojede za pár minut. Kolem moře je to samá rovinka, takže s fotobatohem na zádech jsem pár výletů udělal.
Nebylo jich tolik jako před dvěma roky, to jsem okolí v nafotil hodně obrázků, letos jsem víc jezdil jen čumy.
 
Jeden větší výlet jsem podnikl v pátek 2. září a vypravil jsem se šestikilometrovou cypřišovou alejí k hradu a stejnojmenné vesničce Bolgheri.
Alej jsem objevil v průvodci Toskánskem, doplněném cédéčkem – průvodce jsem dostal coby dárek při závěru dvouleté činnosti fotokroužku u nás na vsi.
Vyzbrojen papírovou italskou mapou s názvem Costa degli Etruschi (pobřežím Etrusků) vystartoval jsem něco před půl desátou a ukázalo se, že to chtělo vyjet o hodinku a možná i víc dříve.
Cecinou jsem projel popaměti podél pobřeží a pěší zóny, na konci města kolem kempu Le Tamerici jsem chtěl pokračovat jižním směrem a najednou silnice končila.
Definitivně, ani cestička dál nevedla (naštěstí, protože bych se po ní určitě vydal a bůhví, kam bych dojel), takže jsem se kousek vrátil, našel první polní cestu kolmo, podjel trať Genova (Janov), Pisa, Cecina, Crosseto, Řím) a kolem zahrádek s fíkovníky, olivovníky a jabloněmi jsem najel na plánovanou SP 39 (strada provinciale, která kopíruje neplacenou SS 1 nebo taky E 80).

Ve vesničce La California jsem zkontroloval směr své cesty a hlavně vzdálenost do cíle a do cíle – začátku cypřišové aleje – to byl jen kousek. Silnice byla průměrně frekventovaná, řidiči aut se nicméně chovají ohleduplně, cyklistu objíždějí dostatečným odstupem a tak ruší snad jen rámus a smrad všudypřítomných skútrů.

 Po silnici se dalo při troše pozornosti uhánět kolem dvacítky v hodině. Pozornost je nutná, povrch je dost v mizerném stavu. Díry tam sice nejsou, zato záplaty na každém metru. V porovnání s českými okreskami nebe a dudy.
Místy se dají využít cyklostezky, které jsou podivně budované – kilometr na jedné straně silnice, 2 kilometry na straně druhé… většina místních cyklistů – těch co jezdí delší štreky – je nevyužívá. -9.jpg
A jak poznat místní cyklisty? Velice snadno. Jejich pestrobarevné dresy i kalhoty jsou popsané reklamními nápisy, kola mají vesměs závodní, přilbu na hlavě jen někteří a hodně z nich má šedivé vlasy. Tihle starší jezdí většinou osamoceně, mladí v houfech (ti se chystají na závodní kariéru, pokud už rovnou nezávodí) a poměrně často se zdraví – zdravili i tak málo vyzdobeného kolaře, jako jsem já, který si zapomněl doma svoje černé, bez reklam popsané cyklistické kalhoty a jezdil tudíž v kraťasech s nevyztuženým zadkem.
 
S těmi jeden zážitek – o několik dní později jsem uháněl poměrně skoro třicítkou po cyklostezce, když tu za sebou slyším štěkot psa. Kruci, že by čokl utíkal tak rychle a ještě přitom štěkal? napadlo mě zděšeně a než jsem se stačil ohlédnout, prosvištěla kolem mne na skútru Italka s vlající sukní, pod řídítky zavěšenou tašku ze které koukala štěkající hlava středně velkého psa – ráci jsem nestačil postřehnout.
-1.jpgNejkrásnější, nejdelší a nejznámější cypřišová alej v Itálii, tak velebí průvodce alej, u jejíchž prvních jehlanovitých stromů jsem zastavil. Pokud má někdo představu silničky sevřené stejně velkými jehličnatými kmeny, táhnoucími se k horizontu, bude poněkud překvapen. Evropsky i světově proslulí italští stavitelé pojali alej velkoryse a vy se díváte na širokou asfaltovou silnici, od jejíž krajnice k prvním kmenům jsou ještě další dva metry!
Pro zájemce historie vzniku aleje je zde pár čísel: Výsadba cypřišů byla zahájena na jaře v roce 1832, dokončena byla v roce 1911, letos je tedy stoletá!

Ke dni 16.3.1999, kdy byly stromy přesně spočítány, jich tady rostlo 2374! Odkaz na zdroj informací je
  zde.
Na křižovatce jsem zastavil, udělal fotku té slavné aleje a zároveň udělal jednu chybu – téměř bez povšimnutí jsem nechal vinařství San Quido. Vyfotím si je cestou zpátky, řekl jsem si a nakonec k tomu nedošlo ani v pátek, ani o den později, kdy jsme tam byli autem. A přitom tohle vinařství má zajímavou historii – zde je něco málo údajů nejen o San Quido, ale i víně v této oblasti vůbec. Cestovní kanceláře nabízí možnost výletu – za pouhé tři stovky (eur, pochopitelně) z Florencie.
Tady je
pár údajů o přírodě v okolí a o práci Světového fondu na ochranu přírody (WWF)  a zde je pár údajů – poměrně uceleně zpracovaných – o
vesnici i hradu. Všechny webové stránky jsou přeloženy Googlem, zaplať mu pánbůh za to!
Rovinka kolem moře se při jízdě cypřišovou alejí změnila v mírné stoupání, proti kopcům kolem Loučimi zanedbatelném, přesto jsem po průjezdu bránou hradu vzal za vděk vodovodním kohoutkem zabudovaném do cihlového sloupku – krátce po mém příjezdu tam zastavil další cyklista, možná i o něco starší než já… Porozhlédl jsem se kolem, udělal pár snímků a vydal se kousek nad vesnici – z jednoho místa byl výhled naším směrem (Vada), fotit to nicméně nemělo cenu, viditelná výseč byla příliš malá.
Hrad tady postavili v osmém století, (jen pro zajímavost, o sto let dříve se rozpadla Sámova říše, o sto let později na území Čech a Moravy vznikala Velkomoravská říše), takže energie vložená do jeho zdí generacemi místních obyvatel zde přímo sálá. To ale nic nemění na skutečnosti, že ochoz hlavní věže nebyl v době mé (ani druhý den) návštěvy přístupný a to je škoda, protože odtud musí být nádherný výhled na vinice i olivové háje.

-4.jpgDo jedné z vinic jsem nahlédl, jen kousek za bránu, do níž mířil traktor s valníkem plným modrých hroznů a udělal si pár fotek.
To už jsem byl na cestě zpátky, bylo před dvanáctou hodinou, začalo docela připalovat sluníčko a mě čekalo 25 kilometrů svižné jízdy. Cestu jsem zvládl v pohodě, dohromady to dalo 50 km a tak jsem si odpolední povalování na pláži tentokrát zasloužil.

Na „místo činu“ jsme se Laďkou vrátili hned druhý den autem. Vypadá to poněkud nelogicky, takže pár slov vysvětlení.
V sobotu 3. září jsme se vydali znovu do Piombina na výlet na Elbu. Mohlo nás napadnout, že zrovna tak jako my se na ostrov vydá víc lidí a tak nám chasník v prodejně lodních lístků (biglietterie) oznámil první možné odplutí – ve 14.10! Mohli jsme si pravda obstarat lístky v některé z mnoha předprodejích v okolí a možná i v Cecině, ale jsou údajně o 20 až 40 eur dražší, tady stál zpáteční pro 2 osoby a auto 110.40 € a být vázaní na přesný odjezd se nám taky nechtělo. A tak jsme se vrátili zpátky a cestou jsme se ještě jednou zastavili v Bolgheri.
Parkovat lze nějakých dvě stě metrů před bránou hradu na čtvercovém a placeném plácku, další parkoviště je vpravo od brány (padesát metrů) taky placené a pak je možno zaparkovat zdarma vlevo od vjezdu na placené parkoviště – čehož jsme samozřejmě (a nejen my) využili.
Samotnou bránou lze projet pouze při cestě z vesnice, dostat se do ní  autem se dá nějakou objížďkou, kterou jsem nezkoumal.
-5.jpg
Tentokrát jsme prošli kolem bloku letitých domků, restaurací a obchůdků uprostřed vsi v poklidu, pořádně jsme si prohlédli olivovník zasazený v roce 1720 (cedule u něj uvádí circa, ale možné to je), prohlédli si interiér stylového ristorante, podívali se do neméně stylové prodejny těch
 drahých vín,  o  nichž je řeč v úvodu povídání a v jakémsi krámku se suvenýry a všemi možnými drobnostmi jsme si koupili barevný nástěnný kalendář na příští rok – takové fotky jako v něm jsou bych stejně nenafotil.
 A jako předchozí den jsme kolem poledne sedli do auta a frčeli do svého kempu.

Jak se dostat k odbočce do cypřišové aleje? Po ujetí zhruba deseti kilometrů jižně od Ceciny po silnici SP 39, jinak též zvané Via Aurelia. Jeli jsme po ní na
 
druhou stranu při výletu do Livorna, vede kolem moře a je to víceméně jízda ve výletním tempu, protože spojuje všechny vesničky, nasázené podél pobřeží.

O silnicích v oblasti už jsem se zmínil, trochu podrobněji si zasluhuje popsat trasu z Florencie do Vady. Ve značení se Italové vyřádili a nadělali v něm trochu zmatek, nebo alespoň mně se ta tak jevilo.
Po placené dálnici A1 jsme přijeli bez problému k Florencii (Firenze), za použití placené dálnice od Breneru až sem  jsme zaplatili necelých 43 €.
Pokračovali jsme rychlostní silnicí SS 67, která se jmenuje Strada Grande Comunicazione Firenze Pisa - Livorno, je bezplatná a značená malými bílými cedulkami Fi-Pi-Li. Pokud někde uvidíte jiné pořadí zkratek, neděste se, je to pořád stejná silnice. Vede kolem města Empoli, Pontedera, až se dostaneme na křižovatku dálnice A12, která je opět placená. Vyzvedneme si lístek a upalujeme až k městu Rosignano Marittimo, kde v mýtné bráně zaplatíme 5.30 a dostaneme se na pokračování této dálnice s názvem SS1, teď už zadarmo.
Tomu také odpovídá kvalita povrchu, připomínajícího spíš valchu než silnici. Tahle dálnice míjí Cecinu končí za městem Crosseto.
Pokud se chceme dostat do Bolgheri, opustíme dálnici na výjezdu La California a pokračujeme po obyčejné silnici (rychlost 90, v některých úsecích 70 km/h) SP 39 s názvem Via Aurelia Sud. Na cypřišovou alej odbočíme vlevo, silnice je označená jako SP 16 San Quido. A tohle San Quido je vstup do proslulé vinařské oblasti.
 
-18.jpg
Co dodat na závěr této kapitoly? Vesnička je to pěkná a chtělo by zevrubněji prozkoumat její okolí, aby se člověk dozvěděl o Toskánsku poněkud více. Takhle jsme viděli jen to, co ostatní turisté, z nichž byla určitě polovina Němci. Nebo alespoň ti, kteří nakupovali drahá vína v obchůdcích. Některým z to ale nebránilo parkovat (stejně jako my) na naplaceném parkovišti... Moc jsem taky nepochopil, proč nebyla přístupná věž vpavo na snímku, rozhled až na moře by určitě stál za to, o fotografiích nemluvě.
Není všem dnům konec a doufám, že sem ještě jednou zabrousíme, ne-li autem, tak alespoň já s foťákem na kole!    
 
Večerní promenáda v Cecina Mare
Večer ve středu 31. srpna jsme se vydali podívat na večerní korzo do Cecina Mare. To je vlastně čvtrť Ceciny, která leží přímo na břehu moře. Hlavní promenáda a pěší zóna se jmenuje Viale della Vittoria, po pravé straně ve směru na jih jsou hotely, ristrorante a  podobné podniky, po straně levé jsou patrové domy, sloužící většinou k ubytování letních hostů a dovolenkářůobr_c2.jpg
Auto jsme zaparkovali hned za mostem přes ústí řeky Cecina (z mostu je krásně přehledné kotviště malých lodí), prošli jsme kolem kasáren na náměstíčko svatého apoštola Andrea před stejnojmenným kostelem  a po pár desítkách metrů jsme byli na břehu moře. Vpravo za řekou se táhnou pláže nahoru k Livornu, vlevo vyrovnané řady slunečníků a lehátek pláží hotelových a soukromých - jsme na začátku ulice Viale della Vittoria.
 
Na snímku vlevo je vyhlídková věžička, kam večer chodí lidé koukat na západ slunce, ten je vidět samozřejmě i z břehu a pěkně, o čemž svědčí plno fotek na Panoramiu - což je fotoserver, pomocí kterého lze umístit obrázky (fotografie) přesně na místo, odkud byly pořízeny anebo co zobrazují.
Je půl deváté, sluníčko za námi už zapadlo (ten den bylo večer v osm 26°C), prostory restaurací jsou zatím prázdné a na kolonádě se prochází jenom pár lidí.
 
obr_c5.jpg
 
Zato stánkaři mají plné ruce práce s vybalováním svého zboží. Stánky jsou pod těmi bílými plachtami a mají to zde dobře ošetřené - mezi podsvícenými palmami se střídají stánky a předzahrádky podniků, nikdo žádné auto...
Pokračovali jsme dál, promenáda je dlouhá více než kilometr a stíny, které vidíte na snímcích jsou duchové dávných Estrusků... pochopitelně nikoliv, jsou to lidé, kteří chodili okolo. K efektu dojde snadno. Tyhle noční snímky se fotí ze stativu na delší čas, konkrétně tahle fotka má clonu 10 a čas 8 sekund, za tu dobu pochopitelně lidi ujdou pár kroků a na snímku se rozmažou.
obr_c6.jpgOdstranit se to dá použitím delšího času a většího clonového čísla - dosáhne se tím oněch paprsků rozbíhajcích se od světel (použito kousek dál).
Ve stáncích měli všelijaké zboží, povětšinou samé suvenýry, korálky a další bižuterii, tady  jsou k vidění krásně svítící lampiony. Postupovali jsme ke druhý konec kolonády a když jsem fotil možná ještě kousek dál, kde stánky  už byly bez stříšky, vystartovala na mě černoška - a nebyla to žádná houžvička, jen o pár centimetrů menší než já a že si nepřeje, abych jí fotil. Po zkušenosti z parkoviště, kde jsme nocovali cestou do Itálie a kde na mě přiběhla tamní ostraha už mě to nepřekvapilo a nijak jsem  se s ní nehodlal vybavovat, konec konců jaképak vybavování já česky a ona buď italsky (měli by umět, pokud tam chtějí podnikat čili obchodovat legálně, což ona dáma nejspíš nesplňovala) anebo její domorodou hatmatickou, ukázal jsem jí, že jsem fotil na druhou stranu a ona odešla. Moc spokojená asi nebyla, od svého stánku spolu se svou kolegyní dost nepříjemně koukala celou dobu, kdy jsem měl stativ rozložený.
obr_c12.jpg
Clona 22 (tahle clona už dokáže udělat kolem světla ty zajímavé paprsky), čas 13 sekund. Odborníci říkají, že nejlepší fotky jsou v hodině mezi psem a vlkem, tedy než nastane úplná tma. Jenomže taková chvíle trvá možná půl hodiny a to se všechno vyfotit prostě nedá...

 

obr_c4.jpg

 

Zvědavý objektiv nakoukl též do ristorante, kde lidé večeřeli a čekali na pizzu, která se pekla v opravdové peci v pozadí (pokud to nebyla brána do pekla, aby hříšníci viděli co je čeká), my jsme si dali v této krásně osvícené gelaterii dobrou zmrzlinu a vydali se zpátky tam, kde jsme naši večerní procházku začali.
Obrázek dole jsem vyfotil v půl desáté a malinké vodotrysky jsou kousek od místa, kde promenáda začíná, na pozadí je vidět zeď kasáren, kolem kterých jsme přišli. Za celý den jsme toho měli skoro dost, takže ten pravý cvrkot, jenž nastává po desáté hodině večerní jsme nezažili. Inu, člověk nemůže chtít všechno. I tak se nám večerní procházka líbila!
 

obr_c11.jpg

Nahoru