Jdi na obsah Jdi na menu
 


Obchody, trhy a tržnice

21. 12. 2013

 

Obchody, trhy a tržnice
 
 
Příběh skládacího sedátka
Obchodování v jakékoliv formě se člověk na dovolené prostě nevyhne. Počínaje tankováním po cestě i v místě pobytu (i od čerpací stanice můžu posloužit neotřelými zážitky) přes nákup tretek a zbytečností od pěších prodejců na pláži (viz obrázky z předchozího dílu), drobností v prodejničkách v kempech nebo ve větších prodejnách ve městech až po nákupy na trhu.
Trhy jsou patrně nejoblíbenějším způsobem, jak nakoupit celkem levně celkem solidní zboží a ještě při tom do sebe natáhnout onu neopakovatelnou atmosféru, která na každém trhu vládne.

V následujícím textu předkládám několik nakupovacích příběhů, zde je první s názvem – Jak dědeček měnil až vyměnil. 
Název parafrázuje známou pohádku, v tomto případě není řeč o výměně, ale o několikerém nákupu jednoho samého zboží – skládací sedačky na pláž.6.jpg
V kapitole o našem vybavení na pláž jsem zmínil polohovací lehátko na kolečkách, které jsem úspěšně
používal několik sezón nejen jako lehátko, ale též jako přepravní vozík plážových potřeb - na obrázku vlevo.
Letos jako lehátko dosloužilo. Systém ozubených koleček a jakýchsi zarážek (nejsem vyloženě technický antitalent, jak to nicméně funguje jsem nepochopil ani po bližším ohledání)
přestal fungovat a opěrátko prostě nešlo nastavit. Na přepravu slunečníku, dalšího lehátka atd. se používat dalo, horní trubka opěrátka se gumovým napínákem přichytla za držák a bylo vystaráno, ležet se na něm bohužel nedalo.
Zkusil jsem podložit opěrátko kamenem, ale nebylo to jaksi ono, navíc to vypadalo blbě a tak padlo rozhodnutí zakoupit něco jiného.

V pátek ráno jsme jeli omrknout trh ve Vadě, nic moc, pár stánků s ovocem a zeleninou, nějaké oblečení vietnamských trhovců, stánek s levnými klumpy, které se rozpadnou při prvním použití… Trh funguje každý pátek od 15. června do 15.září a najdete ho hned za první křižovatkou vpravo po příjezdu do města po silnici Via La Mazzanta od kempů.
23.jpg
Trh ve Vadě - dvě dodávky jsou zčásti vidět vlevo. Po zvětšení obrázku možno prostudovat rozcestník.
Dohromady jsme nic nenakoupili, podívali se u náměstí do dvou obchůdků s plážovým a sportovním vybavením na ceny sedátek a lehátek a po SP 39 jsme pak vyrazili do supermarketu Eurospar v Cecině, kde jsme předtím nějaká lehátka viděli.
Ani Eurospar netřeba dlouho hledat, je na okraji města kousek od silnice z Vady a je zajímavé, jaké rozdíly jsou mezi stejnými obchody v různých oblastech.
Tentýž supermarket u Jaderského moře na kraji městečka Porto Garibaldi nabízel grilované kuře za necelá 3 € (v roce 2009), v obchodě bylo čisto, pořádek a příjemné nálada. V Cecině po kuřatech ani vidu ani slechu, v regálech zboží poskládané hala bala, u zeleniny i nepořádek… prostě žádná sláva.
Mezi několika skládacími sedačkami jsem vybral jednu, měla stát 42 €, u pokladny jsme zaplatili sice o jedno éčko víc, ale byl jsem spokojený, že nemusím podložku pod hlavu podkládat kamenem. I tohle sezení mělo polohovací opěrátko a když už jsem si chtěl na pláži začít lebedit, jak krásně sedím, pravá područka povolila a opěrátko se naklonilo do strany. A to byl signál, že něco není v pořádku. Obrátil jsem sedátko vzhůru nohama, nasadil brýle, prohlídl si aretaci polohování z druhé strany područky a bylo to jasné. Hřebínek, kterým se aretoval stupeň naklopení zaháknutím o kovovou zarážku, byl stejně jako celá područka plastový a jeho hrany nebyly dostatečně ostré, aby držely.
Vyhodit pomalu tisícovku za zmetek je pro nás bohužel luxus, jenž si nemůžeme dovolit a tak jsme ještě tentýž den večer vyrazili do Eurosparu znovu.
Lidé naši generace mají s reklamováním vadného zboží neblahé zkušenosti, ve většině případech se člověk musel hodně hádat, aby mu vadný výrobek nechali alespoň opravit, o nějaké výměně nebo dokonce vrácení peněz si mohl nechat jenom zdát.
Ta doba je naštěstí pryč, v supermarketu mi pokladní zavolala mladého vedoucího, ten se zeptal, jestli chci sedátko vyměnit nebo vrátit peníze, zvolil jsem druhou možnost, vyplnil jsem papír s adresou, opsal číslo občanky, u pokladny jsme dostali zpátky 43 euro a cestou zpátky jsme se zastavili v Mazzantě, kde vlevo u silnice má krámek u svého domu obchodník nejen s plážovým vybavením, ale taky s ovocem a základními potravinami. Koupili jsme podobnou, jen trochu bytelnější sedačku o devět eur levnější a v té se sedělo i leželo docela dobře.

1.jpg


Ale i tady se vyskytl zádrhel – po několika dnech síťovina z umělé hmoty na sedátku začala praskat. Váhu se snažím držet pod metrákem, takže o přetížení nemůže být řeč, prostě se objevily trhlinky. Mezitím jsme  objevili u Lidla skládací lehátko se stínítkem, jaké půjčovali na soukromé pláži za denní poplatek téměř 10 €. Tady stálo pouhých 45 €! Naše úvaha byla prostá – kdyby nám soukromník vrátil 34 éček, stačilo by 11 přidat a bylo by parádní ležení!
Snad proto, že to byl soukromník a navíc dosti nepříjemný, uvolil se k pouhé výměně stejné rozkládací sedačky, která však do konce pobytu držela a bude držet ještě pár sezón, které chceme u moře stávit!

Nahoru
Smlouvání na pláži

 Čile se obchodovalo taky na pláži, viz předchozí díl. I odtud dva konkrétní zážitky.
Ne všechno, co plážoví prodejci nabízeli byl nekvalitní šunt. Zrovna pletené koše všech velikostí vypadaly pěkně, zajímavé byly i kožené kabelky nebo malé batohy a několik řádek musím věnovat prodavačům slunečních brýlí.

Není patrně člověka, který by si do zavazadla na cestu k moři (nebo spíš do kapsičky nebo kabelky) nepřibalil brýle proti slunci. Ty jsou při slunečním svitu nutností ve všech podnebních pásmech, na jihu obzvlášť.
V posledních letech se staly módním doplňkem i jako čelenka do vlasů – vzbuzuje to rozporuplné pocity v případě žen a dívek, pokud si takhle nasadí brýle chlap a nejlépe na holou lebku, vypadá to přímo děsivě, nechme ale na hlavě, jeho i mojí.
Že lidi na pláži sluneční brýle mají ví dobře i jejich prodejci, mají nicméně vyzkoušeno, že si dost lidí koupí ještě jedny a zrovna ty jejich.
Většina obchodníků měla brýle jako součást dalšího zboží a jen dva byli specialisté, co neprodávali nic jiného. 4.jpgVysoký mladík měl na čele nasazeno sedmero brýlí, další na desce dřevěné desce a zbytek v batohu. Podle nálady se někdy zastavil a nabízel, jindy procházel okolo zdánlivě bez zájmu – jen do chvíle, kdy na jeho zboží někdo koukal o malinko delší dobu, než jaké je běžná. Jak dlouhý časový úsek by to měl být? To ví zřejmě jen onen mladík (a myslím že nejen on) a ten nahoře, který nás všechny sleduje – a tím nemyslím Velkého Bratra, ale toho co nás stvořil. V tu chvíli zarazil u potenciálního zákazníka a nechal mu vybrat. Jaké měl procento úspěšnosti? Jestli ho to zajímalo, měl by to vědět zase on, ale vzhledem k jeho věku ho určitě zajímala konečný poměr zbylých okulárů v batohu a peněz v kešeni… V každém případě když neprodal, nevnucoval se a šel v poklidu dál, což se o všech prodavačích říct nedá.

Někteří žili v domnění, že každý zájemce musí koupit a byli neodbytní – jako třeba Senegalec s otlučenými hodinkami. Byl to starší chlapík s rozpláclým nosem a hned v prvních dnech jsem si u něho koupil již zmíněné sluneční brýle. Z patnácti eur slevil na deset, konečných dvě stě padesát korun v přepočtu na koruny byla slušná cena – podobné prodávali na Hobby v Budějovicích za stejné peníze, možná i pár desetikorun levněji. Jenomže ty nebyly od Armaniho, jak tvrdil Senegalec!
Pochopitelně, s brýlemi od místního rodáka Giorgio Armaniho měly společný snad pouze název – jen pro zajímavost, ceny těchto značkových brýlí začínají na třech tisících – ale zdálky možná vypadají jako pravé… Ani já jsem nové nutně nepotřeboval, navíc jsem vždycky měl skla do hněda a tyhle jsou tónované do modra, takže zvyknout si chvilku trvalo… kdo by odolal dovézt si z dovolené alespoň něco (i když zrovna tyto brýle budou mít patrně původ v nejlidnatější zemi světa).
Borec na snímku není z toskánského pobřeží, ale z druhé strany, od Jaderského moře.
Bylo to v kempu Falconera v Caorle, byl taky neodbytný a předvědčoval mě, že si musíme koupit jeho osušku, protože jsem kapitalista. Předvědčit ho, že jsem chudý proletář se mi napodařilo...
 
Další obchod na pláži jsme uzavřeli v posledních dnech našeho pobytu. To už bylo zákazníků pomálu, přesto obchodníci – alespoň ti nejvytrvalejší – chodili se svým zbožím pořád.Byl mezi taky Ital, kluk kolem dvacítky a prodával osušky a s ním jsme si užili klasické smlouvání se vším všudy. Celý proces je pro našince a obzvlášť naší starší generaci poněkud nezvyklou záležitostí. Kdy by si kdy – a vlastně ještě dneska – představil, že obchodník je ochoten z předem stanovené ceny slevit?
Prodavač osušek ukázal pár motivů a protože nebyly až tak kýčovité, padlo rozhodnutí koupit a hned dvě. Nikoliv ovšem za dvacku (obchodujeme samosebou v eurech) jednu, ale poněkud méně.
Takže když oznámil cenu „venti“ a dvacítku pro jistotu nakreslil prstem do písku, kývl jsem hlavou a zeptal se – due neboli dvě?
Due? vykulil oči mladík a zavrtěl hlavou.
Quindici uno, čili patnáct za jednu, oznámil a měl radost, že může alespoň z části komunikovat svojí rodnou řečí. Čísla do dvaceti jsem ovládal.
No, zamítl jsem jeho nabídku a sledoval, jestli hodí osušky na rameno a zabalí to. Zůstal, což byl pro mne signál, že z patnácti eur je ochoten ještě něco slevit.
Stejně tak sledoval on mne, jestli budeme dál smlouvat anebo jsem ztratit zájem úplně. A mají to – alespoň ti s průměrným IQ – vysledované dobře.
Vzal do ruky jednu osušku a z patnácti sundal na třináct.
To jsem zase zavrtěl hlavou já a kontroval částkou otto, čili osm eur.
Otto? zvolal zděšeně a málem upadl do písku. Mamma mia, chytal se za hlavu a drmolil něco ve smyslu že on sám pořizuje osušky za víc než osm, což jsem mu věřit mohl a nemusel.
Faktem je, že jsou to osušky froté, velké a vypadají pěkně. V další fázi mi vysvětlil, že jeho zboží se nevyrábí v Číně, nýbrž v Egyptě a hned to dokladoval nášivkou v rohu, což jsem mu zase, poučen z tuzemských vietnamských tržnic, nemusel věřit.
Když slevil na dvanáct za jednu, oznámil jsem mu konečnou cifru – deset nebo nic. A sedl jsem si na židličku a koukal se na moře. Bylo ten den obzvlášť modré.
Začal sbírat osušky, položené v písku na jedné rozprostřené, potom se obrátil na Laděnu a nechal jí vybral dvě. Tu zajímalo, kolik za ně vlastně chce.
Dám dvacku, víc ani ránu, řekl jsem a podával bankovku mladíkovi. Tvářil se, jako kdyby udělal nejhorší kšeft sezóny, ale když odcházel, otočil se a přátelsky zavolal – arrivederci!
Mám dojem, že byl spokojený, zrovna tak jako my.

16.jpg


Nahoru

Na rozdíl od plážových prodejců byly u stánků na trhu ceny stanovené pevně – anebo jsem alespoň nikoho smlouvat neviděl. Ovoce, zelenina i další produkty měly velké cenovky, nákup šel na elektronickou váhu, která vydala lísteček s cenou a bylo domluveno.
V místech, která jsme navštívili buď u Adriatického či Tyrhénského (Středozemního) moře, jsou trhy naprosto rovnocennou součástí obchodu a v případě ovoce a zeleniny jsou určitě před těmi kamennými.
Stánky s ovocem a zeleninou jsou vidět často taky u silnice, prodává se tam od rána do večerních hodin a pulty – hlavně pak na trhu – se prohýbají po množstvím pomerančů, hroznového vína, jablek všech barev a druhů, krásně červené melouny jsou rozkrájené, takže člověk nekupuje zajíce v pytli a nemusí taky skladovat meloun celý, hruš
ky žluťoučké, jen se do nich zakusnout a nechat jejich šťávu stékat po bradě, 15.jpgšvestky, ryngle, meruňky, broskve, banány, kiwi, medové melouny, papriky zelené, červené a proužkované, salát ledový i kadeřavý, patisony, okurky, květáky, fazolové lusky, samozřejmě cibule a česnek, rajčata čili pomodori několika druhů, celer a další zelenina, kterou potřebuje každá kuchyňka… co hrdlo ráčí za solidní ceny! Speciální nabídka - to jsou sušená rajčata, olivy různých druhů v různém nálevu, různé druhy ořechů…

Člověk by předpokládal, že na italském trhu bude plno rámusu a trhovci se budou předhánět ve svých nabídkách, ale nic takového, převládá běžný ruch.
Výjimkou byl veliký stánek (auto, které má nahoře zabudovanou automaticky rozkládací plátěnou stříšku), kde měli možná polovinu zboží za jedno euro a chlapík středních let a druhý mladší hulákali lidem do ucha – unóóóóó a to opravdu hlasitě.
Samostatný odstavec musím věnovat nikoliv stánkům, ale pojízdným prodejnám občerstvení a potravin.
Rozdíl mezi italskými a českými, které známe z tuzemských trhu a poutí včetně těch velkých je nebetyčný. Zasazené mezi stánky se zeleninou svítí jejich nerezové vybavení čistotou, stejně jako jejich obsluha.
17.jpg A sortiment? Pod nápisem rosticcerie najdeme gril a na jeho špízech nejen voňavá, do zlatova ugrilovaná kuřátka, ale také uzená kolena anebo jenom špalíky masa. Na pultě samozřejmě pečivo anebo preclíky (ty jsou zdá se dost v oblibě, italští penzisté naproti nám z kapitoly o kempu je přikusovali skoro ke každé večeři), nechybí však ani koblihy. V podobném stánku v Cecině si dokonce pekli vlastní chleba!
V další pojízdné prodejně se v proskleném pultu před zákazníkem chladilo neskutečné množství bochníků sýra a další byly vyskládány v regálech ve stěně za prodavačem, i když tady byly ceny poněkud vyšší – kilo většinou přes 11 €…
12.jpg
V dalším malém autíčku nechyběla ani pizza nebo hamburger a v Cecině na trhu jsem si dal maso na způsob kebabu v housce – nebylo to špatné, jen poněkud přesolené…
 
Ostatní stánky nabízejí ve všech městech přibližně stejný sortiment, který se příliš neliší od nabídky trhovců u nás, takže oblečení všeho druhu, boty, látky, tisíce naprosto z
bytečných serepetiček nejnižší ceny a ještě nižší kvality… prostě trh je fenomén, který si jen málo místních nechá ujít, o turistech nemluvě.

18.jpgTrhovci putují jako dávní obchodníci od města k městu, někde najdete pár stánků jako třeba ve Vadě, poměrně velký trh je v Rosignano Solvay, kde má dokonce své náměstí s příznačným názvem Piazza dell Mercato neboli tržní, trhové náměstí. Obrázky jsou odtud, pár jsem jich nafotil ve Vadě.
Byli jsme se podívat i na trhu v Cecině, tady jsem ani nevytáhl foťák z tašky. Trh je tam ohromný, stánky jsou z obou stran ulice a kolem desáté by jeden z množství lidí v uličce dostal klaustrofobii. Zboží se navíc od trhu v Rosignanu příliš neliší…
Zde je týdenní přehled trhů v oblasti od Forte dei Marni dolů na jih přes Pisu, Livorno až po Foloniku (Folonica) – kromě Voltery jsou všechna města na pobřeží:
  • pondělí (lunedi):      Rosignano Solvay
  • úterý (martedi):       Cecina
  • středa (marcoledi):  Pisa Forte dei Marni Piombino Marina di Bibona (tady jen od 15.6. do 15.9.)
  • čtvrtek (giovedi):      Donoratio Castiglioncello (též jen od 15.6. do 15.9.)
  • pátek (venerdi):       Livorno Vada (od 15.6. do 15.9.) Folonica
  • sobota (sabato):       San Vincenzo, Voltera
  • neděle (domenica): Cecina Mare (opět jen od 15.6. do 15.9.) 

V příští kapitole se podívámě do největšího italského přístavu Livorno!

Nahoru