Plavba na Elbu
25. 2. 2014
Známý ostrov Elba jsme měli z pláže v dohledu - pokud nebyl obzor zamlžený a protože jsme měli cestovatelskou náladu (a benzín nestál téměř hříšnou padesátku jako o rok později), vypravili jsme se jen tak lehce nahlédnout, jak to tam chodí - a taky se svézt trajektem.
Kapitola 1: První pokus – průzkum terénu před naloděním
Kapitola 2: Druhý pokus – nepodařený
Kapitola 3: Třetí pokus - konečně nalodění
Kapitola 2: Druhý pokus – nepodařený
Kapitola 3: Třetí pokus - konečně nalodění
Kapitola 4: Elba - Portoferraio a zátoka L´Enfola
Nalodění na trajekt a plavbě na proslulý ostrov Elba předcházely všelijaké příhody. První se udála ve středu 30. srpna, když jsme byli prozkoumat kemp Pappasole.
Cestou zpátky jsme zajeli do Piombina k přístavu zjistit, jak to vlastně chodí při cestě trajektem. Něco jsem pravda prostudoval na webu v různých diskusích, ale jak známo – šedivá je teorie a zelený je strom života. Není nad vlastní zkušenost.
Zastavili jsme na téměř prázdném parkovišti nad přístavem u „Agenzia turistica il traghetto“, což je cestovní trajektová kancelář a taky biglietterie neboli prodejna lístků. Přístav Piombino je nejblíže ostrovu Elba, cesta na ostrov je odtud nejkratší a nejlevnější. Trajekty společnosti Moby a Toremar plují každou hodinu v sezóně (nevím jak Toremar, Moby vyplouvá v období od 1. dubna do 29. května a potom od 4. září do 26. září ráno v šest, v období od 30.5. do 3.9. ještě o hodinu dříve), mimo sezónu jsou časové prodlevy o necelou hodinku delší.
Když už jsme u přístavu, podíváme se na lodě zblízka, rozhodl jsem se. Od parkoviště se sjíždí dolů, pod kopečkem je brána podobná mýtné bráně na dálnici, jen o něco menší. Z několika vjezdů byly dva otevřené, hlídané ovšem jakousi ochrankou. Jeden z hlídačů dokonce strkal pod auto v bráně stojící zrcátko, jestli třeba nemá na spodku připevněnou bombu!
Pochopil jsem, že bez lístku nemám nárok a rozhodl se otočit to a odjet. Při otáčecím manévru jsem si ale všiml, že všechny tři pruhy jsou jednosměrné – do přístavu!
Bleskurychle jsem vyhodnotil situaci, za mnou jelo dolů jen jedno auto, místa pro otočení byl dostatek a ten kousek nahoru zvládnu i v protisměru, řekl jsem si, když tu se
Pochopil jsem, že bez lístku nemám nárok a rozhodl se otočit to a odjet. Při otáčecím manévru jsem si ale všiml, že všechny tři pruhy jsou jednosměrné – do přístavu!
Bleskurychle jsem vyhodnotil situaci, za mnou jelo dolů jen jedno auto, místa pro otočení byl dostatek a ten kousek nahoru zvládnu i v protisměru, řekl jsem si, když tu se
přihodily dvě věci.
Auto za mnou zastavilo a řidič sledoval, co to tam nacvičuju a současně začal hlídač od brány cosi pokřikovat. Situace se začala podobat scéně z akčního filmu, když budu ujíždět, bůhví co se přihodí, jsme přece jenom v Itálii a Sicílie je blízko, takže jsem pro jistotu zastavil.
Obavy z možných problémů se rychle rozplynuly, hlídač přišel k našemu autu, s úsměvem ukázal na bránu a pohybem ruky naznačil, že musím bránou projet a hned za ní to obrátit zpátky ven z přístavu. Poděkoval jsem, projel bránou (bez kontroly), hodil levý rejd, vyjel zpátky na kopec a pak už jsme pokračovali podél moře do Ceciny.
Obavy z možných problémů se rychle rozplynuly, hlídač přišel k našemu autu, s úsměvem ukázal na bránu a pohybem ruky naznačil, že musím bránou projet a hned za ní to obrátit zpátky ven z přístavu. Poděkoval jsem, projel bránou (bez kontroly), hodil levý rejd, vyjel zpátky na kopec a pak už jsme pokračovali podél moře do Ceciny.
Podruhé jsme se na výlet na Elbu vydali v sobotu 3. září. Do chladicí tašky jsme dali pití a svačinu na celý den, do kufru plavky, osušky a slunečník (a taky židličku, na níž čekala výměna) a po deváté vyrazili do Piombina. Dojeli jsme na místo, do přístavu nás opět bez problémů zavedla Hermína a došlo ke zjištění, že podobný nápad s výletem mělo víc lidí. První volný trajekt společnosti Moby odplouval až odpoledne v 16.10, zatímco
teď bylo deset dopoledne.
Takovou prodlevu jsme samozřejmě zamítli, chlapík v prodeji lodních lístků (stejný jako minule) nás tedy nasměroval do pokladny konkurenční společnosti Toremar, která má sídlo ve stejném bloku přízemní budovy (pokladna, nikoliv společnost). Tam se mladá blonďatá u počítače na rozdíl od něho odmítala bavit německy (pouze italsky nebo anglicky, zavrčela – už jste viděli vrčet blondýnu? tak v prodejně lodních lístků Toremar každý den v pracovní době) a nabídla nám odjezd po dvanácté hodině, ovšem bez rezervace zpáteční cesty a to jsme možná zbytečně odmítli.
Proč? Původně jsme se domnívali, že bychom třeba museli na ostrově strávit noc v autě a zpátky se dostali v neděli ráno, až se bude vracet poloprázdný dopolední trajekt, jenže skutečnost není tak dramatická. Kdyby si člověk cestu zpátky nezabukoval předem, určitě by se na nějaké lodi místo pro jedno auto našlo (možná i v sobotu)… jenomže lepší je jistota a tak jsme obrátili auto a vydali se zpátky (se zastávkou v Bolgheri) s poučením: sobotu a neděli návštěvu ostrova Elba bez předem zajištěných lístků nebrat!
Proč? Původně jsme se domnívali, že bychom třeba museli na ostrově strávit noc v autě a zpátky se dostali v neděli ráno, až se bude vracet poloprázdný dopolední trajekt, jenže skutečnost není tak dramatická. Kdyby si člověk cestu zpátky nezabukoval předem, určitě by se na nějaké lodi místo pro jedno auto našlo (možná i v sobotu)… jenomže lepší je jistota a tak jsme obrátili auto a vydali se zpátky (se zastávkou v Bolgheri) s poučením: sobotu a neděli návštěvu ostrova Elba bez předem zajištěných lístků nebrat!
Výlet se konečně uskutečnil ve středu 7. září.
Ráno jsme si přivstali, takže na parkovišti u prodejny lodních lístků jsme byli krátce po deváté dopolední. Chasník za pultíkem (pořád tentýž - dělá tam vůbec ještě někdo jiný?) nám na jízdním řádu zaškrtnul desátou hodinu jako odjezd, čas zpáteční cesty jsme si vybrali v 17.40, zaplatili jsme 110,40 € (auto + 2lidi, zpáteční), vrátili jsme se do auta a zamířili k bráně přístavu, tentokrát s platným lodním lístkem.
Do odjezdu lodi byl chvíli čas a tak jsem zjistil, že na prohlídku přístavu je nutno zvolit ulici vlevo vedle vjezdu
k odbavení, odkud se dal přístav obhlédnou pěkně z výšky a určitě tam někdy byly schody, po nichž by se dalo sejít dolů a pofotit si lodě pěkně zblízka. To už pro nás nemělo význam, protože na pořadu bylo nalodění.
Z průběhu naloďování na trajekt jsem měl, upřímně řečeno, poněkud obavy. Znáte to, když člověk jde do něčeho úplně poprvé, alespoň malá obava z neznámého je vždycky. Jak se posléze ukázalo, bylo nalodění úplně jednoduché.
Po příjezdu do přístavu je nutno najít sektor označený číslicí, z něhož loď odplouvá, což může být lehce problematické. Na lodním lístku jsem žádné číslo nenašel, ale docela dobře to mohlo být napsané na části, kterou si zřízenec při naloďování odtrhl a nechal.
Stáli jsme dobře, z podpalubí trajektu vedle na šestce sice vyjížděla auta, ale byla to AETHALIA společnosti Toremar.
Naše loď jménem Moby Lally (délka 119 metrů, šířka 19, pojme 1150 pasažérů a 300 aut a vybavená je i na delší plavbu než plula nyní) mezitím připlula k přístavu, obloukem se otočila a zacouvala k našemu molu. Zadní rampa se vyklopila, vyjely osobáky, za nimi náklaďáky a pak jsme se začali naloďovat my. Nejprve tři autobusy, jejichž cestující nastoupili pěšky na loď z boku, potom jedna řada aut a pak my. Celé to dirigoval námořník v bílém a jak tady, tak i cestou zpět sledoval hodinky, aby trajekt vyplul včas.
Naše loď jménem Moby Lally (délka 119 metrů, šířka 19, pojme 1150 pasažérů a 300 aut a vybavená je i na delší plavbu než plula nyní) mezitím připlula k přístavu, obloukem se otočila a zacouvala k našemu molu. Zadní rampa se vyklopila, vyjely osobáky, za nimi náklaďáky a pak jsme se začali naloďovat my. Nejprve tři autobusy, jejichž cestující nastoupili pěšky na loď z boku, potom jedna řada aut a pak my. Celé to dirigoval námořník v bílém a jak tady, tak i cestou zpět sledoval hodinky, aby trajekt vyplul včas.
Zajeli jsme do podpalubí, kde to bylo jako v nevětrané garáži, auta na sebe docela těsně – jak z boku, tak vpředu i vzadu – napasovaná, vzal jsem tašku s foťákem a kamerou a kovovými schůdky jsme vystoupali na horní palubu. A to bylo všechno, jednu nebo dvě minuty po desáté loď odrazila od břehu a vydala se s námi na palubě na hodinovou plavbu na Elbu!
Dychtiví zážitků (já i Laděna) a natěšený na kvanta fotek (já) jsme prošli podpalubím a zaujali místo u zábradlí na levoboku, které si mi pro focení zdálo nejvýhodnější. Celou cestu jsme do sebe strkali s paní, která taky občas něco nafotila a nechtěla se hnout z místa.
I tak byla plavba zážitek.
Moře bylo klidné, takže loď se vůbec nehoupala, všechno bylo pěkně natřené, nad hlavou nám visely záchranné čluny, jejichž velikost mě docela překvapila a hloubku pod lodí si člověk ani nestačil uvědomit. V případě nějakých potíží byly břehy ostrova na dohled a doplava tam vlastními silami by se mohli i podařit - i když v při ztroskotání lodi Costa Consordia byly břehy ještě blíž a její náraz do útesu nepřežilo 32 lidí… jenže nad tím nemá smysl uvažovat, to by člověk nesměl vytáhnout paty z domova. Hodiny uplynula jako voda za naší lodí a na dohled bylo Portoferraio a jeho přístav.
Moře bylo klidné, takže loď se vůbec nehoupala, všechno bylo pěkně natřené, nad hlavou nám visely záchranné čluny, jejichž velikost mě docela překvapila a hloubku pod lodí si člověk ani nestačil uvědomit. V případě nějakých potíží byly břehy ostrova na dohled a doplava tam vlastními silami by se mohli i podařit - i když v při ztroskotání lodi Costa Consordia byly břehy ještě blíž a její náraz do útesu nepřežilo 32 lidí… jenže nad tím nemá smysl uvažovat, to by člověk nesměl vytáhnout paty z domova. Hodiny uplynula jako voda za naší lodí a na dohled bylo Portoferraio a jeho přístav.
Moby Lally k molu tentokrát najela přídí, jejíž část se vyklopila a mohli jsme vyjet na břeh. Podpalubí je de facto průjezdné.
Zde něco málo údajů o Elbě – další jsou v odkazech!
Elba je součástí Toskánského souostroví, které je jedním z největších národních parků v Evropě a leží (Elba) cca 10 km západně od pobřeží Itálie. Z geologického hlediska je ostrov složený zejména z granitu a porfyru, má velice členité pobřeží se spoustou malých písečných pláží.
Jeho délka je 27 kilometrů, šířka 18 kilometrů a přestože měří jen něco málo přes 220 km2, je to třetí největší ostrov Itálie. Žije na něm okolo 300 000 obyvatel.
Díky své výhodné strategické poloze a obrovskému nerostnému bohatství Elbu po staletí plundrovaly nájezdy nejrůznějších dobyvatelů.
První zmínky o osídlení Elby se objevují už v antice, ale přesnou dobu nelze určit, neboť historické a mytologické prameny se ve vyprávění antických autorů navzájem proplétají. První známý název ostrova Aethalia pochází od Řeků, kteří zde těžili železnou rudu (aethalos znamená řecky „jiskra“). Římané pojmenovali ostrov Ilva a zahájili tu těžbu mramoru a žuly. Dnešní podoba jména Elba se poprvé objevila v 6. století.
V průběhu staletí patřil ostrov střídavě Pise, Janovu, Appianiům z Piombina, Toskánskému velkovévodství, Španělsku, zájem o něj měly i další mocnosti. Mírovou smlouvou z Amiensu připadla Elba v roce 1802 Francii (proto tam byl Napoleon ve vyhnanství). Po skončení napoleonských válek ji Vídeňský kongres vrátil Toskánskému velkovévodství a v roce 1860 byla připojena k Italskému království…
Nejvyšším vrcholem ostrova je hora Monte Campanne, s výškou 1018 m. n. m.
Zdroj: Země světa 11/2006
Portoferraio je hlavním městem Elby. Jeho dominantou jsou dvě mohutné pevnosti, žije zde 12 tisíc lidí. Leží v nejlidnatější části ostrova, proto zde najdeme spoustu obchodů, restaurací a barů.
Je to přístavní město, takže pokud připlujeme lodí, Portoferrario je prvním městem, na kterém staneme.
Mezi pamětihodnostmi stojí za zmínku kostel Chiesa della Misericordia, ve kterém se pravidelně každý rok pořádá mše na den, kdy Napoleon zemřel.
Najdeme zde také zajímavosti, jako je odlitek bronzové ruky Napoleona nebo jeho posmrtnou masku.
Další památkou města je pevnost Forte Stella, která má půdorys pěticípé hvězdy.
Při příjezdu trajektem můžete obdivovat impozantní opevnění Medici a pevnost Forte Falcone (rozeznatelný maják) a Linguella Tower (u vchodu do přístavu), vše postaveno v 15. století na obranu před útoky pirátů.
Za jeden rok, 1548 - 1549, spojil Giovanni Battista Bellucci, všechny tři pevnosti (Falcone, Stella, Linguella) v jednu obrovskou.
Informace o ostrově - velice podrobné - jsou na tomto webu - přeloženo googlem.
Výlet na Elbu jsme si naplánovali už doma a nevím, co jsem měl důležitého na práci (na počítači), že jsem si na intern
etu o tomhle ostrově nic nenastudoval. Jinak bysme těch zhruba šest hodin využili trochu jinak.
Když jsme opustili trajekt, zaparkovali jsme auto v jedné z ulic kousek od přístavu a šli hledat infocentrum. V každém městě je sice na viditelném místě šipka s nápisem informazioni turistice, postupuje-li však turista v jejím směru, povětšinou žádné informační centrum nenajde (nebo alespoň já). Tak špatně jsou kanceláře se vstupem přímo z chodníku označené. Nezbylo než se poptat italských strejčků, z podloubí sledujících líný cvrkot kolem osobního přístavu a ejhle, v podstatě jsme se motali kolem.
Nafasovali jsme nějaké prospekty, jednoduchou mapku zadara, trochu do ní nakoukli a vydali se tím nejblbějším, severovýchodním směrem. Jako bych už z domova nevěděl, že tam odtud nic kloudného nekouká, protože když u nás odtamtud vane vítr, je pěkně studený a nepříjemný.
Předtím jsme ještě zajeli k věži Forte Stella, kde jsme si podívali na pěkné panoráma domů nad přístavištěm, nakoukl jsem do prostor dnes už bývalé pevnosti, pořídil pár fotek a pak jsme vyjeli.
Po klikaté silničce s názvem (v mapě) „provinciale L´Enfola“ jsme dojeli do stejnojmenné zátoky, odkud silnice vede ještě pár kilometrů a pak končí a končí i ostrov. Tady jsme zastavili a zaparkovali.
Modré moře, zelené kopce, modrá obloha, bílé kamení na pláži, ve stráni autokamping, dole bar a ristrorante, hezké to tam bylo, o tom žádná.
Kemp hodnotili na jeho stránkách různí návštěvníci, například Němec napsal: „Kemp se pyšní krásnou polohou ve svahu. Má nádherný výhled na oceán a zátoku. Přímý přístup k moři (kamínková pláž), místo je ideální pro milovníky vodních sportů, především potápění. Záchody byly vždy velmi čisté. Je nutné vzít v úvahu špatnou možnost parkování, protože uličky jsou buď z kopce nebo do kopce. V této souvislosti nejsou všechna místa vhodná pro starší lidi či osoby se zdravotním postižením.
Mezi pamětihodnostmi stojí za zmínku kostel Chiesa della Misericordia, ve kterém se pravidelně každý rok pořádá mše na den, kdy Napoleon zemřel.
Najdeme zde také zajímavosti, jako je odlitek bronzové ruky Napoleona nebo jeho posmrtnou masku.
Další památkou města je pevnost Forte Stella, která má půdorys pěticípé hvězdy.
Při příjezdu trajektem můžete obdivovat impozantní opevnění Medici a pevnost Forte Falcone (rozeznatelný maják) a Linguella Tower (u vchodu do přístavu), vše postaveno v 15. století na obranu před útoky pirátů.
Za jeden rok, 1548 - 1549, spojil Giovanni Battista Bellucci, všechny tři pevnosti (Falcone, Stella, Linguella) v jednu obrovskou.
Informace o ostrově - velice podrobné - jsou na tomto webu - přeloženo googlem.
Výlet na Elbu jsme si naplánovali už doma a nevím, co jsem měl důležitého na práci (na počítači), že jsem si na intern
etu o tomhle ostrově nic nenastudoval. Jinak bysme těch zhruba šest hodin využili trochu jinak. Když jsme opustili trajekt, zaparkovali jsme auto v jedné z ulic kousek od přístavu a šli hledat infocentrum. V každém městě je sice na viditelném místě šipka s nápisem informazioni turistice, postupuje-li však turista v jejím směru, povětšinou žádné informační centrum nenajde (nebo alespoň já). Tak špatně jsou kanceláře se vstupem přímo z chodníku označené. Nezbylo než se poptat italských strejčků, z podloubí sledujících líný cvrkot kolem osobního přístavu a ejhle, v podstatě jsme se motali kolem.
Nafasovali jsme nějaké prospekty, jednoduchou mapku zadara, trochu do ní nakoukli a vydali se tím nejblbějším, severovýchodním směrem. Jako bych už z domova nevěděl, že tam odtud nic kloudného nekouká, protože když u nás odtamtud vane vítr, je pěkně studený a nepříjemný.
Předtím jsme ještě zajeli k věži Forte Stella, kde jsme si podívali na pěkné panoráma domů nad přístavištěm, nakoukl jsem do prostor dnes už bývalé pevnosti, pořídil pár fotek a pak jsme vyjeli.
Po klikaté silničce s názvem (v mapě) „provinciale L´Enfola“ jsme dojeli do stejnojmenné zátoky, odkud silnice vede ještě pár kilometrů a pak končí a končí i ostrov. Tady jsme zastavili a zaparkovali.
Modré moře, zelené kopce, modrá obloha, bílé kamení na pláži, ve stráni autokamping, dole bar a ristrorante, hezké to tam bylo, o tom žádná.
Kemp hodnotili na jeho stránkách různí návštěvníci, například Němec napsal: „Kemp se pyšní krásnou polohou ve svahu. Má nádherný výhled na oceán a zátoku. Přímý přístup k moři (kamínková pláž), místo je ideální pro milovníky vodních sportů, především potápění. Záchody byly vždy velmi čisté. Je nutné vzít v úvahu špatnou možnost parkování, protože uličky jsou buď z kopce nebo do kopce. V této souvislosti nejsou všechna místa vhodná pro starší lidi či osoby se zdravotním postižením.
Nevýhody: Nelíbil se špatně zásobený obchůdek s nevlídnou obsluhou, stejně tak restaurace – nevlídná obsluha a drahá jídla."
Kemp je navíc velmi drahý, v srpnu platili Němci za 2 osoby a velký stan + auto kolem 54 €! Závěr hodnocení – pokud nepotřebujete být blízko možnosti potápění, je lepší si najít levnější kemp s lepšími službami.
Ještě jedno hodnocení – kemp není příliš vhodný pro karavany a obytná auta, protože většina míst je pouze pro stany a přístupná pouze pěšky.
Ještě jedno hodnocení – kemp není příliš vhodný pro karavany a obytná auta, protože většina míst je pouze pro stany a přístupná pouze pěšky. Z některých míst je velmi pěkný pohled na moře a pláže. Malá oblázková pláž je velmi čistá a není přeplněná, voda čistá a vhodná pro plavání a šnorchlování. Přijetí bylo přátelské a užitečné. Výhody: dobré potápění, velmi příjemný personál… inu co člověk, to jiný názor a pokaždé víceméně podle toho, jestli se naše představy splní či nikoli.
Trochu jsme se porozhlédli, vyfotili se, já něco taky nafilmoval, vrátili jsme se o pár kilometrů zpátky a po neméně klikaté silničce v lesnatých stráních jsme zamířili k městečku Procchio.
Nad ním jsme při první příležitosti zastavili, zdálky si prohlídli další zátoku a vrátili jsme se do Portoferraia. Místo abychom jeli na prohlídku Napoleonovy vily a podívali se na to nejvýznamnější, co město nabízí, zajeli na druhou stranu zálivu, úzkou uličkou došli k vodě a pokochali se krásným panoramatickým pohledem tentokrát na celé město.
Břeh byl posetý oblázky všech velikostí, ty velké vypadaly jako flekaté brambory a mezi kameny – světe div se, česká stopa! Krabička od Sedlčanského hermelínu!
Za normálních okolností by člověka přítomnost krajana potěšila, v tyhle končiny Češi ke své škodě příliš nenavštěvují, ale zrovna odpadky… no.
Blížila se třetí hodina a přestože obloha byla poněkud pošmourná, bylo pořád krásné letní teplo a tak jsme přejeli na druhou stranu a našli pláž, k níž se dá dojít z přístavu pěšky. Tuhle informaci nám dali mladí manželé z Kařezu, s nimiž jsme poklábosili v kempu, zaparkovali jsme auto u parčíku s dětským hřištěm a veřejnými záchodky, převlékli se do plavek, vytáhli skládací židličku a šli se koupat na oblázkovou pláž.
Čas návratu z Elby jsme si určili na 17.40 a nalodění na trajekt proběhlo naprosto bez problémů – nebyli jsme konec konců žádní nováčci v plavbě na tomto typu lodě! Udělal jsem pár snímků z přístavu, podle pokynů námořníka jsme zajeli do podpalubí a vydali se po úzkých železných schůdcích nahoru. Pluli jsme lodí Moby Ale, která byla vyrobená jako dánský Mikkel trajekt Mols v roce 1969 a od roku 1996 pluje vesele pomalovaná ve flotile Moby Lines. Proti Moby Lally, kterou jsme připluli je menší, dlouhá je 93 a široká 16 metrů, sveze 800 pasažérů a 160 vozidel.
Vystoupali jsme na horní palubu, odkud byl krásný výhled do na obě strany a dozadu, na rozdíl od dopoledne jsme tady byli skoro sami, plno lidí sedělo pod námi na lavičkách na zádi a tak jsem mohl nerušeně fotit i natočit pár minut videa. Nakonec jsem použil fotky pouze z této zpáteční cesty, sluníčko se přibližovalo k západu a jeho šikmé paprsky dávají fotkám zajímavé barvy.
Když s odstupem času shrnu náš výlet na zelený hornatý ostrov zvaný Elba, nemám důvod být nespokojený. Prvně v životě jsem se svezl na tak velké lodi, jako byly oba trajekty a vzhledem k tomu, že někdy v deseti, jedenácti letech jsem snil o povolání námořníka, splnila se mi alespoň malinká část tehdejší touhy. Vyzkoušel jsem si, jak se na trajekt nalodit – až potud dobrý.
Co se nepovedlo a už jsem to v předchozím textu zmínil, byl pobyt na ostrově. Přestože jsme tam byli jen pár hodin, mohli jsme toho vidět daleko víc a vykoupat se na písčité pláži na jihu ostrova.
Kolem místa pobytu Napoleona (Napoleon rezidence: Villa dei Mullino) jsme dvakrát jeli a nezastavili a nešli se podívat!
Pokud člověk jede s cestovní kanceláří, nemusí se – chce-li vědět, kde to vůbec byl – o nic zajímat, od toho tam je průvodce. Pokud cestuje individuálně, je potřeba si buď nakoupit průvodce tištěného anebo předem poshánět na internetu informace o místech, která chce navštívit, vytisknout si je a nezapomenout doma! Mám alespoň ponaučení pro příště!
A jak to vlastně bylo s tím jeho vyhnanstvím na ostrově? Podrobné informace, převzaté z Wikipedie jsou zde: Ostrov byl znám už nejstarším civilizacím díky svým nalezištím železné rudy. První doly vznikly v době osídlení Etrusky, další vybudovali po roce 480 př. n. l. staří Římané.
Staří Řekové Elbu nazývali Aethalia (plamen) podle plamenů nad pecemi kde se vyrábělo železo. Po zániku římské říše byla Elba pustošena nájezdy barbarů a Saracénů. Na počátku 11. století se stal vlastnictvím Pisy. Když Pisu roku 1398 koupil milánský rod Viscontů, Elba přešla do vlastnictví pánů z rodu Appiani z města Piombino, kde zůstala po dvě století.
Roku 1546 získal část ostrova Cosimo I de Medici; ten opevnil přístav Portoferraio a přejmenoval jej na „Cosmopoli“.
Zbývající část Elby se stala roku 1577 opět vlastnictvím Appianiů.
Roku 1603 se zmocnil přístavu Porto Azzurro Filip II. Španělský a vystavěl zde dvě pevnosti.
V roce 1802 se stala Elba francouzským územím a nastal její hospodářský rozkvět.
Elba se 3. května 1814 stala prvním ostrovem, na nějž se uchýlil do nuceného exilu Napoleon Bonaparte po vynucené abdikaci a podepsání Smlouvy z Fontainebleau. Byl jmenován císařem ostrova a měl k dispozici osobní gardu čítající 700 mužů.
Vládcem ostrova však byl pouze formálně, neboť v okolních vodách hlídkovaly britské lodě. Během svého pobytu provedl Napoleon na ostrově řadu ekonomických a sociálních reforem které vedly ke zlepšení životních podmínek obyvatel.
Napoleon pobýval na Elbě 9 měsíců a 21 dnů; 26. února 1815 uprchl zpět do Francie (období stodenního císařství).
Po porážce v bitvě u Waterloo byl internován podruhé, na odlehlém ostrově Svatá Helena v Atlantickém oceánu.
Po Vídeňském kongresu připadla Elba Toskánskému velkoknížectví. V roce 1860 se pak stala součástí sjednoceného Italského království.
Ne že by tady nebylo pěkně. Pokud někdo má rád kopce, tak Elba je pro něho ráj.
Trochu jsme se porozhlédli, vyfotili se, já něco taky nafilmoval, vrátili jsme se o pár kilometrů zpátky a po neméně klikaté silničce v lesnatých stráních jsme zamířili k městečku Procchio.
Nad ním jsme při první příležitosti zastavili, zdálky si prohlídli další zátoku a vrátili jsme se do Portoferraia. Místo abychom jeli na prohlídku Napoleonovy vily a podívali se na to nejvýznamnější, co město nabízí, zajeli na druhou stranu zálivu, úzkou uličkou došli k vodě a pokochali se krásným panoramatickým pohledem tentokrát na celé město.
Břeh byl posetý oblázky všech velikostí, ty velké vypadaly jako flekaté brambory a mezi kameny – světe div se, česká stopa! Krabička od Sedlčanského hermelínu!
Za normálních okolností by člověka přítomnost krajana potěšila, v tyhle končiny Češi ke své škodě příliš nenavštěvují, ale zrovna odpadky… no.
Blížila se třetí hodina a přestože obloha byla poněkud pošmourná, bylo pořád krásné letní teplo a tak jsme přejeli na druhou stranu a našli pláž, k níž se dá dojít z přístavu pěšky. Tuhle informaci nám dali mladí manželé z Kařezu, s nimiž jsme poklábosili v kempu, zaparkovali jsme auto u parčíku s dětským hřištěm a veřejnými záchodky, převlékli se do plavek, vytáhli skládací židličku a šli se koupat na oblázkovou pláž.
Čas návratu z Elby jsme si určili na 17.40 a nalodění na trajekt proběhlo naprosto bez problémů – nebyli jsme konec konců žádní nováčci v plavbě na tomto typu lodě! Udělal jsem pár snímků z přístavu, podle pokynů námořníka jsme zajeli do podpalubí a vydali se po úzkých železných schůdcích nahoru. Pluli jsme lodí Moby Ale, která byla vyrobená jako dánský Mikkel trajekt Mols v roce 1969 a od roku 1996 pluje vesele pomalovaná ve flotile Moby Lines. Proti Moby Lally, kterou jsme připluli je menší, dlouhá je 93 a široká 16 metrů, sveze 800 pasažérů a 160 vozidel.
Vystoupali jsme na horní palubu, odkud byl krásný výhled do na obě strany a dozadu, na rozdíl od dopoledne jsme tady byli skoro sami, plno lidí sedělo pod námi na lavičkách na zádi a tak jsem mohl nerušeně fotit i natočit pár minut videa. Nakonec jsem použil fotky pouze z této zpáteční cesty, sluníčko se přibližovalo k západu a jeho šikmé paprsky dávají fotkám zajímavé barvy.
Když s odstupem času shrnu náš výlet na zelený hornatý ostrov zvaný Elba, nemám důvod být nespokojený. Prvně v životě jsem se svezl na tak velké lodi, jako byly oba trajekty a vzhledem k tomu, že někdy v deseti, jedenácti letech jsem snil o povolání námořníka, splnila se mi alespoň malinká část tehdejší touhy. Vyzkoušel jsem si, jak se na trajekt nalodit – až potud dobrý.
Co se nepovedlo a už jsem to v předchozím textu zmínil, byl pobyt na ostrově. Přestože jsme tam byli jen pár hodin, mohli jsme toho vidět daleko víc a vykoupat se na písčité pláži na jihu ostrova.
Kolem místa pobytu Napoleona (Napoleon rezidence: Villa dei Mullino) jsme dvakrát jeli a nezastavili a nešli se podívat!
Pokud člověk jede s cestovní kanceláří, nemusí se – chce-li vědět, kde to vůbec byl – o nic zajímat, od toho tam je průvodce. Pokud cestuje individuálně, je potřeba si buď nakoupit průvodce tištěného anebo předem poshánět na internetu informace o místech, která chce navštívit, vytisknout si je a nezapomenout doma! Mám alespoň ponaučení pro příště!
A jak to vlastně bylo s tím jeho vyhnanstvím na ostrově? Podrobné informace, převzaté z Wikipedie jsou zde: Ostrov byl znám už nejstarším civilizacím díky svým nalezištím železné rudy. První doly vznikly v době osídlení Etrusky, další vybudovali po roce 480 př. n. l. staří Římané.
Staří Řekové Elbu nazývali Aethalia (plamen) podle plamenů nad pecemi kde se vyrábělo železo. Po zániku římské říše byla Elba pustošena nájezdy barbarů a Saracénů. Na počátku 11. století se stal vlastnictvím Pisy. Když Pisu roku 1398 koupil milánský rod Viscontů, Elba přešla do vlastnictví pánů z rodu Appiani z města Piombino, kde zůstala po dvě století.
Roku 1546 získal část ostrova Cosimo I de Medici; ten opevnil přístav Portoferraio a přejmenoval jej na „Cosmopoli“.
Zbývající část Elby se stala roku 1577 opět vlastnictvím Appianiů.
Roku 1603 se zmocnil přístavu Porto Azzurro Filip II. Španělský a vystavěl zde dvě pevnosti.
V roce 1802 se stala Elba francouzským územím a nastal její hospodářský rozkvět.
Elba se 3. května 1814 stala prvním ostrovem, na nějž se uchýlil do nuceného exilu Napoleon Bonaparte po vynucené abdikaci a podepsání Smlouvy z Fontainebleau. Byl jmenován císařem ostrova a měl k dispozici osobní gardu čítající 700 mužů.
Vládcem ostrova však byl pouze formálně, neboť v okolních vodách hlídkovaly britské lodě. Během svého pobytu provedl Napoleon na ostrově řadu ekonomických a sociálních reforem které vedly ke zlepšení životních podmínek obyvatel.
Napoleon pobýval na Elbě 9 měsíců a 21 dnů; 26. února 1815 uprchl zpět do Francie (období stodenního císařství).
Po porážce v bitvě u Waterloo byl internován podruhé, na odlehlém ostrově Svatá Helena v Atlantickém oceánu.
Po Vídeňském kongresu připadla Elba Toskánskému velkoknížectví. V roce 1860 se pak stala součástí sjednoceného Italského království.
Ne že by tady nebylo pěkně. Pokud někdo má rád kopce, tak Elba je pro něho ráj.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
