Jdi na obsah Jdi na menu
 

Do zatáčky rovně

16. 1. 2007


Je to tam u nás docela pěkný úsek silnice. Rovný, široký, v polovině mírná zatáčka. Při dobré vůli se tři auta vedle sebe vejdou... Chodská dálnice se mu říká. Bez větších problémů tam i slabší kubatura sto dvacet na tachometru natočí... a jenom málokdo odolá. Jenomže jako každá rovina má i tento čtyřkilometrový kousek svoji první a poslední zatáčku. A právě tady jsou pomníčky. Kříže a křížky, náhrobní kameny. Téměř v každou roční dobu obložené čerstvými květinami. Když člověk před těmi zatáčkami sundá nohu z plynu, tak si toho minihřbitova všimne. Není však radno příliš se zamýšlet a přestat vnímat, co se děje kolem auta. Protože další kandidáti na pomníček se řítí kolem. Mladí borci předvádějí kamarádům anebo slečnám své umění za volantem. Rychlost sto dvacet? I víc se z motoru dá vyždímat! Předjíždění? Žádný problém! Pedál plynu na podlahu a elegantní myšku před protijedoucím strejčkem, který na nás bliká, nejspíš na pozdrav! A že rovný úsek končí prudší zatáčkou? Při ojetých gumách a špatné geometrii nám kola zahvízdají jako v akčním filmu! Občas to dopadne dobře. A když se štěstí zrovna otočí zády, ozve se po zahvízdání rána. Rachot plechů a řinkot skla. Někdo přežije. Ten co měl smůlu, má u silnice pomníček.

Chtělo by v toto chvíli zvednout prst a varovně jím zahrozit. Každá takováto smrt je zbytečná. Jenomže… když si člověk pustí filmový pás svého života nazpět a zastaví jej na několika místech, spatří věci, o nichž raději nemluvit.

Naše mládí odehrávalo se v šedesátých letech a rychlost jsme měli stejně rádi, jako ti dnešní blázni. Jezdila tehdy hranatá, dýchavičná auta, až na malé výjimky těch západních rychlostí nejvíc osmdesát, na kole se dalo jezdit po silnici pohodlně, i když katalyzátor byla věc neznámá. A protože jsme na kolech jezdili závodně, museli jsme jezdit rychle. Jinak se ani závodit nedá. Autobus s vlekem jsme stíhali celkem pohodlně a pokud se člověk dostal do vzduchového vaku těsně za vlek, dalo se i šedesát po rovině ušlápnout. Při cestě z práce seděl občas vzadu u okénka pan Hůda, táta naší spolužačky, který nosil uniformu s bílou brigadýrkou dopraváka. Když jsme se potkali, varovně hrozil: Zdeňku, nejezdi tak blízko za tím autobusem! Sliboval jsem a příště pozorně sledoval, jestli pan Hůda náhodou nejede domů…

V osmnácti jsem s pomocí rodičů dal dohromady peníze na pionýra (malý motocykl Jawa 50, blahé paměti) a z této rádoby motorky jsem ždímal, co se dalo. Cestou na rande jsem frajersky střihnul zatáčku a protože bylo po dešti, dostal jsem smyk a už jsem jel po asfaltu. Nestalo se nic, jen jsem si umazal texasky, které jsme potom ve dvou čistili na břehu řeky Ohře.

Za další dva roky to bylo horší. Na vypůjčené třistapadesátce jawě, a to už bylo brko, které jelo dobře přes sto, vjel jsem do zatáčky rovně. Otřes mozku, bezvědomí, tržné rány, dva měsíce marodění… a byl na dlouhou dobu pokoj. Potom přišla auta, párkrát jsem taky bouchnul, ale už jenom plechy to odnesly.

Obrazek

 

Rychlost k mládí patří, s tím těžko co naděláš. Záleží patrně na štěstí, jestli ten nahoře drží nad námi ochrannou ruku…

Nazval bych to přežít své mládí. Nám se to povedlo a tak snad budeme mít náhrobek nebo pomníček na normálním hřbitově. A pokud ho tam chtějí mít i současní divočáci za volanty svých auťáků, měli by občas sundat nohu z plynu. Aby nejezdili do zatáček rovně.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář