Jak měníme krajinu
26. 2. 2007
Fejeton na Českém rozhlasu Plzeň ve středu 28.2. po desáté dopoledne
Když se před šestistypadesáti lety naši předkové rozhodli založit naší vesničku, počínali si v duchu doby. Na kopci postavili kostelík, pod ním pár roubených chaloupek, posléze nějaký ten selský dvůr a to všechno kolem cesty mezi královskými městy Klatovy a Domažlice. Osadu prozíravě umístili do údolí, před západními větry chráněném stráněmi kdyňské vrchoviny, z jihu pak s výhledem na kopce západní Šumavy. Utěšený pohled na vesničku, jejíž roubené chaloupky časem nahradily chalupy cihlové s použitím kamene přetrval až do druhé poloviny minulého století, kdy se také v duchu doby začalo budovat podle sovětského vzoru. Všechno velké. Kravíny, prasečáky, teletníky, ohromná betonová sila, trčící k obloze v blízkosti historické zástavby mnohých – dříve královských – měst. Namísto klasické dřevěné stodoly, kde sedlák uskladnil slámu a seno pro svůj dobytek, postavila se kovová monstra, zářící do okolí svým pozinkovaným plechem.
K tomu jímky na hnůj a další stavby, jejichž účel zná zřejmě jen odborník. Rozestavění objektů má patrně svůj řád, na laika působí však poněkud chaoticky a neladně.
Pamětník té doby se nutně ohradí. A jak se to mělo dělat? Bylo nutno produkovat, pěstovat, chovat, dojit, zásobovat, dohnat a předehnat! To poslední se nepovedlo a povést nemohlo. To předchozí možná, ale nechápu, proč všechny ty zemědělské stavby nezasadili do krajiny s daleko větším citem, něž se stalo. Protože i dneska jsou drůbežárny, kravíny, vepříny. Pokud nejsou v těch dříve postavených, jsou do krajiny situovány tak, aby příliš netrčely. Osadit jejich okolí stromky nebo keři, zbudovat cestičky a pravidelně sekat trávu sice stojí námahu i peníze, vypovídá to nicméně o našem vztahu ke svému okolí.
Když se před šestistypadesáti lety naši předkové rozhodli založit naší vesničku, počínali si v duchu doby. Na kopci postavili kostelík, pod ním pár roubených chaloupek, posléze nějaký ten selský dvůr a to všechno kolem cesty mezi královskými městy Klatovy a Domažlice. Osadu prozíravě umístili do údolí, před západními větry chráněném stráněmi kdyňské vrchoviny, z jihu pak s výhledem na kopce západní Šumavy. Utěšený pohled na vesničku, jejíž roubené chaloupky časem nahradily chalupy cihlové s použitím kamene přetrval až do druhé poloviny minulého století, kdy se také v duchu doby začalo budovat podle sovětského vzoru. Všechno velké. Kravíny, prasečáky, teletníky, ohromná betonová sila, trčící k obloze v blízkosti historické zástavby mnohých – dříve královských – měst. Namísto klasické dřevěné stodoly, kde sedlák uskladnil slámu a seno pro svůj dobytek, postavila se kovová monstra, zářící do okolí svým pozinkovaným plechem.
Jedna taková stavba skvěla se donedávna na okraji naší vesničky. Seděla tam jako pěst na oko, název ocelokolna musel vzniknout přímo v ústavu pro jazyk český.
Tím naštěstí zemědělská architektura období jednotného hospodaření u nás končila. Drůbežárnu zbourali už dávno předtím a velkokapacitní kravíny zbudovali ve vedlejší vesnici. Tam se ovšem vydováděli bez zábran. Vesnička je taky pěkná, v mírné stráni natažená do kopce, náves, rybníček, domky a chalupy, no ano, ani tři panelové bytovky nechybí... a při vjezdu do vsi dlouhé stavby teletníků a kravínů.
K tomu jímky na hnůj a další stavby, jejichž účel zná zřejmě jen odborník. Rozestavění objektů má patrně svůj řád, na laika působí však poněkud chaoticky a neladně.
Pamětník té doby se nutně ohradí. A jak se to mělo dělat? Bylo nutno produkovat, pěstovat, chovat, dojit, zásobovat, dohnat a předehnat! To poslední se nepovedlo a povést nemohlo. To předchozí možná, ale nechápu, proč všechny ty zemědělské stavby nezasadili do krajiny s daleko větším citem, něž se stalo. Protože i dneska jsou drůbežárny, kravíny, vepříny. Pokud nejsou v těch dříve postavených, jsou do krajiny situovány tak, aby příliš netrčely. Osadit jejich okolí stromky nebo keři, zbudovat cestičky a pravidelně sekat trávu sice stojí námahu i peníze, vypovídá to nicméně o našem vztahu ke svému okolí.
Když se podíváme dál za humna, hodně se krajina za poslední době změnila k lepšímu. Rekultivace povrchové těžby, zahlazování stop po budování lepších zítřků, to všechno postupuje pomalu, ale jistě. Časem bude okolí měst opět oku lahodit...
Ale moc si nefanděme, jak to všechno děláme dobře. Skoro jako naši předkové v minulých staletích. Stačí se podívat právě do okolí velkých měst. Nenápadně, o to však rychleji vznikla tam satelitní městečka. Název, který musel vzniknout... víte kde.
Podnikatelské baroko se tomu říká. Osvícení architekti lomí rukama. Projekty domků, posbírané v okolních zemích, kde oblouková okna, lomené zdi, přízemní bungalovy a patrové paláce možná charakterizují tamní krajinu, k nám se však hodí jako... proč to neříct? Jako pěst na oko. Nad způsobem života v těchto městských přílepcích už sociologové píší varovné studie...
Až budou naši potomci hodnotit vzhled krajiny počátku jednadvacátého století, příliš nás chválit nebudou. Například ocelokolna z okraje naší vesničky už zmizela a pohled na chalupy a domky je opět libý. Vydrží do doby, než přijdou novodobí zbohatlíci a na jejím místě si postaví barokní domečky.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
