Rostou, rostou?
Letošní léto bylo vskutku podivné. Červen a červenec tropická vedra, srpen dal možnost využít jarní nebo podzimní oblečení a snad jen září je tradičně teplé a hlavně barevné. A to je šance pro nás, houbaře.
i hříbky. A lišky, kterých tehdy rostly houfy. Směrem na Cheb nacházel se několikokilometrový, možná dvacet metrů široký pás břízek, kde Němci za války chtěli stavět dálnici. Nestihli to a místo ní v porostu rostly parádní křemenáče a kozáci. A když bylo hub málo, tak stoprocentně byly za rybníkem Amerika. Tam už byl les členitější, vlhčí a muselo se na kole, zato tam byly houby všeho druhu.
Kupodivu nenačichlé produkty Vřesovského kombinátu rostly houby i na Sokolovsku. Když bylo v šichtě trochu času, přelezli jsme plot nad vlečkou směrem k haldám, kam se vyvážela skrývka povrchových dolů a podle kolejí, opět pod břízkami, jukaly na nás červené hlavičky křemenáčů. Kolem Tatrovické přehrady, na zavezených lomech bývalé vesnice Stará Chodovská, tam všude byl houbařský ráj.
V Habartově už to bylo složitější. Les byl sice hned za paneláky, jenomže tady platilo: mnoho povolaných, málo vyvolených. Do lesa blízko, lidí hodně. Ideální místo – přehrada na pitnou vodu Horka, kolem níž nestála jediná chata – bylo poněkud z ruky, ale po absolvování zhruba tří kilometrů stačilo obejít jednu stranu přehrady a košík byl plný. Tam jsme chodívali s kamarádem Tondou Kratochvílem, pokud jsme se domluvili. Občas jsme šli taky oba, ale každý v jinou hodinu a podle vysbíraných míst bylo jasné, že ten druhý vstal poněkud časněji.Kolem Plzně – ačkoliv je to místo hodně lidnaté – stačilo někdy projít les pod Krkavcem a bylo na smaženici, nebo aspoň do omáčky. Do takové Obory ke Kaznějovu se už muselo na kole a nejlépe s větším košíkem. Vydali jsme se tam s kamarádem Honzou Hajšmanem, kola jsme před případnými zloději schovali do trávy na dobře zapamatovatelném místě u trati a plnili košíky v nejbližším okolí úkrytu. Jak jsme se alespoň domnívali. V houbařském zaujetí jsme došli taky ke trati, ale někde úplně jinde. Další hodinu jsme místo hříbků hledali kola.
V mém současném bydlišti, nebo přesněji řečeno v jeho okolí, rostou houby taky. Jen terén je poněkud náročnější. Když jsem ukázal fotky vesničky a jejího kopcovitého okolí své známé, okomentovala to:
Vzpomněl jsem si na ta slova v okamžiku, kdy jsem vyšplhal do poloviny nejbližšího zalesněného kopce a v propoceném tričku a oroseným čelem pustil se v předklonu do smrkového porostu. Veliká hnědá hlava pravého hřiba signalizovala jeho mladší brášky. A taky jo, jeden, druhý, támhle další kousek, bílá baculatá nožička, lesklý hnědý kloubouček, jako by čekali, až skončí v mém košíku! Ten jsem přinesl nakonec plný a tak se tradiční pokrmy měsíce září – smaženice, flíčky s houbami, hovězí na hříbcích – objevily na stole i letos. A nejenom u nás. Protože les je veliký a dobrých hub pořád víc, než nás houbařů!
