Jdi na obsah Jdi na menu
 

Vůně čoudu a páry

27. 8. 2013

-obr_3.jpgJe to už nějaký pátek, co si skupina fanoušků železnic  parní trakce zaplatila jízdu nákladního vlaku na trati Domažlice – Klatovy – Horažďovice, aby svými fotoaparáty zachytili jízdu dvanácti nákladních vagónů tažených lokomotivou 556.0506 neboli štokrem zasněženým Pošumavím.
Tuhle událost jsem si nemohl nechat ujít, zvláště když tahle nádhera projížděla naší vesničkou Loučim a v okamžiku, kdy jsem natáhl do nosu tu zvláštní směs čoudu a páry, ocitl jsem se zpátky v dětství. Protože tam někde utvářel se můj pozdější vztah ke kolejím a mašinám.

Dvoukolejná trať z Františkových Lázní do Aše a Vojtanova vedla pár stovek metrů od našeho domku a když jsme si jako kluci hráli na louce pod tratí na indiány, pozorovali jsme mohutné parní mašiny hodně zblízka. Bylo v těch místech docela stoupání, vlaky jezdily pomalu a když v polovině padesátých let vymyslel nějaký průkopník takzvané těžkotonážní hnutí, měli jsme o zábavu postaráno. Principem hnutí bylo sestavit pokud možno co nejdelší vlak pro jednu mašinu a kdo udělal rekord, byl hrdina. Z nákladního nádraží v Chebu tak vyjelo možná padesát ložených vagónů, vlak projel stanicí a za poslední výhybkou nastávala etapa pravdy. Když byl strojvedoucí šikovný a pěkně to rozjel hned, měl vyhráno. V opačném případě odehrálo se nad loukou malé drama. Vlak zpomaloval až k zastavení. Než se tak stalo, snažil se fíra systémem zpomalit a vzápětí zrychlit udržet šňůru vozů v pohybu. Někdy mašina na kolejích přímo poskakovala, z komína se valila oblaka čoudu, všude kolem syčela pára a potom všechno ztichlo, protože fyzické zákony jsou neúprosné v jakémkoliv režimu.
Ještě před zasžtavením uzavírali jsme sázky – jestli vyjede nebo ne a za jak dlouho vypraví z Chebu postrk, aby se vlak dal opět do pohybu a uvolnil tak závory, u kterých se i v tehdejším nepatrném silničním provozu stačila nashromáždit docela solidní fronta aut. Jak bylo čekajícím řidičům i neúspěšnému fírovi si dneska umím živě představit... ale pro nás to bylo veliké dobrodružství.

Trochu jiným dobrodružstvím bylo cestování vlakem za babičkou do Plzně. Na vlak jsme museli už ráno za tmy a po cestě kolem trati jsem už z dálky viděl světla nádraží, závory, hradlo, kde se pákami přestavovaly výhybky a mašiny, které u návěstidel čekaly na odjezd. Odfukování páry, bouchání kompresorů, pach kouře a páry... to všechno předznamenávalo dalekou (pro malého kluka) cestu.
Jiskry z komínů mašin doprovázely mě i později, při cestách na internát do Českých Velenic i dalších cestách na dvouletém zeleném vandru... ale to už jsem byl na výplatní pásce ČSD.
Poslední páru v takzvané činné službě jsem zažil v devětasedmdesátém v Plzni na seřaďovacím nádraží. Přetlačovala vozy přes svážný pahrbek, než skončila na odstavném kolejišti poblíž lokomotivního depa.

 

lok.-310-cela.jpgOnen den jsem se díval ve Kdyni, jak parní mašina s vagóny za sebou opouští stanici. Výpravčí zvedl plácačku, mašina vyfoukla od předních válců dva ohromné vousy bílé páry, z komína se vyvalila černá oblaka kouře, naleštěné ojnice rozpohybovaly červeně natřená loukoťová kola, strojvedoucí zapískal a zamával fotografům a potom zmizel poslední vagón v ohybu trati. A my tam stáli, dívali se na pusté koleje a jenom zvolna se loudali pryč. A jeden člověk s šedivými vlasy poznamenal – teď jsou z toho všichni u vytržení, a když jsme s tím jezdili pravidelně, tak každej nadával, jak to smrdí a čoudí... A druhý s šedivými vousy mu odpověděl – jo, a když se člověk chvíli díval z okna, měl oči pln sazí... ale stejně to bylo krásný.

A oba mysleli na svoje mládí.