Vlastní tvorba: foto, povídky, fejetony, blog

Že letošní podzim nebude  krásně barevnou přírodou oplývat bylo jasné už v září. Díky nedostatku vláhy zůstávaly stromy pořád zelené a jak je vidět, příliš se to nezměnilo ani v říjnu. Jak to bude s podzimníma fotkama? Počkat ještě týden, dva, než nastane to pravé ořechové? A co když celou dobu bude pod mrakem, mlhy, mrholení nebo dokonce déšť?

Než čekat na zázrak, využil jsem v neděli 11. října slunečného, i když chladnějšího počasí (pouhých 9°C a východní větřík), hodil do brašničky na řídítkách foťák a vyrazil si objet Nýrskou přehradu.

Z Loučimi jsem projel Pocinovicemi a pokračoval na Bystřici. Odtud na hlavní silnici 191 z Klatov do Železné Rudy jsem pokračoval přes Milence až k Zelené Lhotě. Přehradu jsem měl po pravé straně dole, jenže kolem silnice je plno všelijakého křoví a porostu, takže na focení jen pár omezených výhledů. Ještě než jsem sjel na křižovatku u Lhoty, odbočil jsem vlevo nahoru k nádraží. Tam jsem před 30ti lety v zimě vystupoval z vlaku Plzeň – Železná Ruda s běžkami, vyšplhal jsem se nahoru na Prenet a pokračoval přes Můstek na Pancíř a Špičák, odtud vlakem zpátky do Plzně. Pěkná trasa, vyzkoušejte!

Tentokrát jsem si Prenet odpustil, podle mapy to musí být pěkný stoupák, z lyží už si to nepamatuju. Teď v říjnu vlaky z Janovic do Rudy nejezdí, na trati probíhá výměna kolejí a když jsem na nádraží ve Lhotě viděl jeřáb na pokládání kolejí, docela mě to vzalo. Dva roky vojny jsem strávil u železničního vojska a tuhle práci jsme od března do října dělali na různých místech Čech. Konstrukci jeřábu táhne nákladní Tatra 138, která kromě normálních kol má přídavný podvozek s malými koly k pohybu po kolejnici. Když se pokládají nová kolejová pole na urovnaný holý povrch, jede tatrovka po zemi a táhne za sebou konstrukci jeřábu. Za ní jede už po nových kolejích souprava s kolejovými poli a tzv. rolíkových podvozcích. Obsluha jeřábu jedno pole zvedne, auto popojede o vzdálenost pole (za nás to bylo 25 metrů), zastaví a pole usadí na zem. Chasníci spojí pole s předchozím, rolíky popojedou pod jeřáb, ten uchopí další pole… a tak až do vyprodání zásob. Potom se nasype štěrk a na koleje vyrazí strojní podbíječky a vozík, který vysune packy, chytne kolej a usadí pole přesně tam, kde má být.
V neděli pochopitelně byl všude klid, nádraží mělo nejen nové koleje, ale i perón se zámkovou dlažbou… pěkně to vypadalo.
Od rodinného (a docela velkého, s kapacitou 51 lůžek) hotelu Zach jsem pořídil panorámko šumavských kopců, přímo naproti je nejvyšší vrcholek Velký Ostrý na česko-bavorské hranici, sjel jsem k silnici a ještě zajel ke kostelíku sv. Wolfganga, který svojí okrově bílou fasádou prosvítá mezi vzrostlými stromy. Nakoukl jsem na malý hřbitov, kde je 90 % hrobů německých, pochopitelně s datem do konce války, pak bylo místní obyvatelstvo odsunuto zpátky do Říše, kam ostatně chtěli už v osmatřicátém roce. Na dveřích cedulka, že bohoslužby se konají v Nýrsku, moc věřících v nejbližším okolí patrně nebude. Místo se žlutě zbarvenými lípami působí nostalgicky a tak jsem si vyfotil lavičku zapadanou listím, sedl na kolo a z mírného kopečka jsem sjel na křižovatku s vedlejší silnicí k Hamrům. Tady začínají první domky celkem bezvýznamné vesnice Zelená Lhota.

Nějak jsem si vsugeroval, že z křižovatky hlavní silnice je to na křižovatku u Hamerského Dvora kousek, ale dá to necelé tři kilometry kolem lesa, za nímž je místy vidět konec vodní nádrže. Jel jsem tudy letos už potřetí a tuhle část jihozápadní Šumavy, celkem bez problému dosažitelnou z Loučimi, budu muset příští rok prozkoumat zevrubněji – začíná se mi tam líbit. Namísto do Hamrů vlevo odbočil jsem vpravo a už popsanou cestou (cyklovýlet na rozhlednu Špičák) jsem dojel na hráz přehrady.
 

Jak jsem zmínil v úvodu, barevná paleta okolních kopců není příliš bohatá, mám odtud lepší fotky z minulých let, ale člověk nemůže chtít všechno. Na konci hráze seděla na jejím betonovém zábradlí dlouhovlasá dívka a hrála si s mobilem, na skok do nádrže to nevypadalo, jednak hráz pokračuje do vody šikmou betonovou stěnou, takže by se musela do vody skutálet a druhak v případě úmyslu odchodu z tohoto slzavého údolí by patrně mobil nechala v klidu – ačkoliv kdo ví, co se v hlavách dnešních mladých odehrává?

Tak jsem si ji vyfotil, nasedl a přes Starou Lhotu, Nýrsko a Hadravu jsem dojel bez zastávky domů. Na teploměru bylo tolik, co při odjezdu, vítr foukal buď z boku nebo přímo do zad, nakonec to byla příjemná projížďka i s fotkama.

Dalo to 48 kilometrů a dosáhl jsem tak v letošním roce nejvíc najetých kilometrů za 6 let, co mám kolo - 1715. A doufám, že ještě pár jich letos ujedu. Na fotky z cesty se můžete podívat tady.