Vlastní tvorba: foto, povídky, fejetony, blog

Den volna (pro pracující, my penzisti máme volno pořád) koncem října (pondělí 28.) jsem se vydal na druhou stranu, než obvykle jezdím – z Loučimi do Libkova, za obcí vlevo okreskou na Slavíkovice, Vílov, Mlýnec a Poleň. Kromě poetických jmen vesnic má tahle trasa jedno specifikum – je nutno překonat val východního cípu tzv. Korábské vrchoviny, která je součástí poněkud většího celku s názvem Švihovská vrchovina, táhnoucí se od Rokycan až ke Kdyni – zhruba řečeno, což znamená zdolat převýšení cirka 140 metrů a bohužel nejen hned po startu, ale hlavně při zpáteční cestě… a jakkoliv je na druhé straně poměrně dost rovinek, dalším kopcům se jeden nevyhne. Ale budiž, dřina do kopce je vynahrazena parádními sjezdy a hned jeden jsem absolvoval dolů do Slavíkovic. Je tady pár serpentin, povrch silnice taky nic moc, ale rychlosti přes padesát lze dosáhnout bez problému.

Dolany mě nijak nezaujaly, vyfotil jsem kostel i jakousi japonskou zahradu na dvoře domku na křižovatce do Chudenic a když jsem se tam rozhlížel, podíval jsem se ještě jednou na tři cyklisty sedící před hospodou na druhé straně ulice. Když jsem jel od kostela, pozdravil jsem, ale moc pozornosti jsem jim nevěnoval, až teď se mi zdály jejich dresy jaksi povědomé – byli to členové teamu Jabkoty ze Kdyně, včetně jejich náčelníka Radka Čejky. Zajel jsem k nim, prohodili jsme pár slov, dvakrát jsem cvaknul spouští (nefotit, nejmenovat, nepublikovat, zatvářil se náčelník přísně) a pak už jsem pokračoval do Chudenic, vzdálených odtud už jen 7 kilometrů.

Někde v polovině cesty jsem předjel chlapíka v kraťasech, což se mi stává málokdy, většinou všichni předjíždějí mě… vyjel jsem na malý kopec, z něhož pouštěli chasníci kolem třicítky draka ve tvaru paraglidingového křídla, tady možná rarita, na pláži v Toskánsku je černí prodavači nosili zcela běžně, vyfotil jsem památnou lípu nad Chudenicemi a spustil se dolů do městečka (městyse). Dám si jedno v místním pivovaru a pojedu dál, byli tady už naši sokolové a taky na kolech, jenomže bylo pondělí – byť sváteční – a tudíž zavírací den… tak nic. Vydal jsem se k Bolfánku a protože to byl den zajížděk, místo hned první cestou vpravo za posledními domky jsem jel po silnici, potom parkem a nakonec pěšky do kopce a otevřela se přede mnou vyhlídka na nový výletní hostinec.

na další dvě, jenomže po nich by se špatně šlapalo a taky už začalo být dost hodin – blížila se čtvrtá a dva dny předtím se posunul čas o hodinu zpátky, takže se stmívalo dřív – což jsem jaksi nevzal v úvahu.