Vyfotil jsem si špionážní věže v Bavorsku
Pro další výlet na kole jsem si z dominant okolních kopců vybral Hogen Bogen (1079 m), jehož dvě věže včetně dvou pruhů sjezdovek jsou také vidět zdálky. V tomto případě jsem nejel tak úplně do neznáma, v říjnu 2013 jsme se tam byli podívat s několika dalšími obyvateli Loučimi, když nám starostka Jana Dirriglová zprostředkovala návštěvu jedné z věží tajné odposlouchávací základny NATO (moc nechápu proč tomu říkali tajná základna, když byla vidět ze všech stran) a hlavně její interiér, dodnes veřejnosti nepřístupný.
Na cestu jsem vyrazil v poledne v sobotu 22. srpna, opět za slunečného a teplého počasí až do Rittsteigu stejnou cestou jako na Ostrý. Tady jsem na hlavní křižovatce odbočil vpravo na Neukirchen beim Heiligen Blut (Nové Kostely u svaté krve), kde jsem pořídil fotku vstupní cedule čtvrt hodiny po druhé. Celkem dobrého času jsem dosáhl snadno, nikde jsem nezastavoval na focení. Neukirchen je městys, i když bychom jej směle mohli nazvat malým městečkem a vypadá… no zkrátka bavorsky upraveně. Loučim s nimi má nadstandardní vztahy díky Loučimské Madoně, umístěné v tamním poutním kostele.
Takže jsem lehce pofotil střed města a neprodleně se vydal k Talstation, čili k dolní stanici lanovky, odkud mělo začít stoupání nahoru. Díky počasí a prázdninám (i v Bavorsku, kde je mají od počátku srpna do poloviny září) bylo zadní parkoviště plné aut návštěvníků, kteří se ovšem také přijeli podívat na sraz automobilů Opel, který se konal přední ploše parkoviště. Až na pár zajímavých vozů tam nebylo nic moc k vidění, takže jsem vyfotil lanovku v provozu, člun s dětskými pasažéry vytahovaný po kolejničkách do výšky několika metrů a posléze volným pádem puštěný na hladinu malého rybníčku a vnořil se do lesa na lesní cestu, označenou jako Nk 3 a tou jsem pokračoval pozvolna nahoru. (První část galerie je zde.) Po chvíli bylo nutno pohodlnou šotolinku opustit a pokračovat úzkou, kamenitou cestou, která při vydatných deštích slouží zřejmě jako potok... Zkratkou jsem se dostal zase na širokou cestu a znovu stoupání, až jsem přijel k hostinskému zařízení s názvem Forstdiensthütte Hohenbogen. B
ýt o pár let (nebo spíš desítek let) mladší, možná jsem tahle stoupání vyjel v sedle a s úsměvem na tváři, zrovna tak jako kluk se zabudovanou kamerou v přilbě, který mě míjel u památníčku Svatojakubské cesty. Natáhl ruku, plácli jsme si a já zase kousek jel a kousek kolo tlačil…
Kousek od hostince je parkoviště a dá se odtud pokračovat 3 km k horní stanici lanovky úzkou kamenitou cestou jen pro pěší (ani vést kolo se nedoporučuje), anebo po krásné asfatce různě klikaté o tři kilometry delší a končící u vojenských věží – tou jsem se vydal. Jen pro upřesnění – k parkovišti se dá zajet autem z hlavní silnice z Eschlkamu do Rimbachu, před nímž je nutno v osadě Madersdorf odbočit do prava.
Od parkoviště už mají auta zákaz, takže kdo si vybral tuto delší, ale pohodlnější trasu šlapal pěšky. Na kole jelo se dobře i poměrně svižně a tak jsem dvacet minut před pátou byl u horní stanice lanovky. Výhled ucházejí, vyfotil jsem údolí, pojedl tatranku, v hospodě si vyžádal vodu do lahve, přihodil do ní rozpustné tablety multivitamínu a přesunul se k věžím.
Od podzimu 2014 je u hlavní věže kovové vnější spirálové schodiště, jímž návštěvník vstoupí na vyhlídkovou plošinu a může se kochat výhledem do všech světových stran, zpřístupnění expozice uvnitř ještě letos nebylo v plánu – podle slov lidí kolem budoucího muzea před dvěma lety je na vině zdlouhavé jednání s úřady…
Možnost vylézt nahoru jsem nevyužil jednat proto, že bylo těsně před pátou a otevřeno bylo do pěti, i když nahoře se nějací lidé pohybovali a druhak proto, že jsem sebou – klasicky – neměl žádná eura. Takže opět forky a po stejné silnici se vrátil k onomu hostinci. Tam jsem vyzkoumal nejkratší trasu po tzv. Further Wanderwege směr Furth im Wald dolů na silnici před Eschlkamem, kterou jezdíme z nákupů v Kötztingu, jenomže nejkratší neznamená nejrychlejší. Cesta vedla lesem a byla plná velkých kamenů, výmolů, kořenů – zkrátka spíš překážková dráha než cokoliv jiného a dle mého názoru se tam musí jít blbě i pěším. S rukama na brzdách jsem se pomalu sunul dolů a modlil se, aby ten sestup už skončil – což se stalo skoro po dvaceti minutách. Kdybych jel výše zmíněnou silnicí k Rimbachu, ušetřil bych více než polovinu času a jízda mohla být o hodně pohodlnější… no, znáte to, po bitvě…
Pak už to šlo dobře – již zmíněný Eschlkam, odtud na hranice po krásné cyklostezce podél silnice na hraniční přechod Všeruby. V pěkné restauraci u kostela a památníku Božky Němcové jsem si dal rychlovku malé pivo, do lahve ještě jednou vodu a tablety a po silnici vyšlápl na závěrečnou část cesty. Nejelo se až tak nejhůř, měřítkem únavy je spotřeba sil na vyšlápnutí hlubockého kopce a třebaže jsem jej šlapal na nejlehčí převod, pěšky jsem jít nemusel. Doma jsem zarazil v půl osmé. Zde je galerie druhé části výletu.
