Vyšlápl jsem si na rozhlednu
Jako další cíl na kopec převyšující tisíc metrů jsem si dal Špičák, nebo spíš novou rozhlednu, kterou tam otevřeli loni v červenci. K cestě mě inspiroval velký cyklista Pavel Fuchs ze Kdyně, kterému je 79 let a je tedy o celých 11 let starší než já – ročně najezdí na kole kolem pěti tisíc kilometrů! Poznal jsem ho v roce 2013 kdy jsem při psaní článku o akci „Z Čech do Bavor na kole“ hledal mezi účastníky nejstaršího cyklistu.
O jeho vitalitě svědčí i tahle příhoda: „Tuhle jsem byl v sobotu na Železné a teprve tam jsem zjistil, že jsem si zapomněl foťák,“ vykládal jednomu svému známému, „a tak jsem tam musel jet v neděli znovu.“ Trasa ze Kdyně na Železnou představuje zhruba měřeno 45 kilometrů!
Párkrát jsme se Pavlem potkali na kolech, u pivka na terásce hostince ve Všerubech jsme si potykali a letos na jaře mi řekl, že se byl podívat na špičácké rozhledně, která vypadá krásně, ale ještě nebyla otevřená. A tak jsem se rozhodl podívat se tam taky a pokud možno při dobré viditelnosti. Rozhodnutí padlo na neděli 30. srpna, kdy sice pořád ještě panovaly třicítky teploty, ale byly jaksi snesitelnější…
Polovinu trasy jsem si vyzkoušel už počátkem měsíce, kdy jsem jel přes Hadravu do Nýrska, odtud přes Milence do Zelené Lhoty a do Hamrů, podívat se na rekreační objekt, který jsme kdysi dávno měli chuť koupit. Cesta tam i zpátky vydala padesát km a získal jsem důležitý poznatek – od Bystřice u Nýrska až do Milenců byla silnice vyfrézovaná a jelo se velice mizerně.
V den cesty na Špičák jsem tedy zvolil cestu v Nýrsku kolem lesního divadla do Staré Lhoty, pod hrází vodní nádrže jsem na jejím konci vyšplhal po příkré úzké cestičce nahoru a pokračoval zadem kolem přehrady po nově zbudované asfaltové cyklostezce na Hamerský dvůr, kousek od křižovatky u Zelené Lhoty. Tady už vede silnice do Hamrů, což je vesnice dlouhá více než tři kilometry. Má dva pomyslné středy – jeden je u kostela Panny Marie Bolestné, postaveného v roce 1773 a v jehož sousedství je také obecní úřad a druhý u zmíněné stavby, dnes renovované na penzion a pojmenované Chata pod skálou. Tady se do říčky Úhlavky vlévá potok Ostrý, jenž teče – jak jinak – než ze strání Ostréh
o. Je zde také křižovatka cyklotras, z nichž jedna vede nahoru do kopce ke Statečku a vodopádu Bílá Strž a druhá pokračuje k Hamerské chatě. Až tam jsem pokračoval celkem ucházejícím tempem, i se zastávkami na focení jsem jel dvě hodiny. Galerie z první části cesty je zde!
Čekalo mě stoupání, naštěstí lesem a tak jsem si v restauraci chaty odpustil pivo, jež by určitě bodlo, poprosil o doplnění vody do lahve, v níž jsem rozpustil multík, pochválil paní majitelce na slunci sušící se hříbky (což byl malý zázrak, 
poněvadž o houby letos díky enormnímu suchu jeden ani nezavadil)
a šlapal dál. Až sem to byla cesta mírně zvlněná, odtud to už začalo stoupání. Pár čísel nezaškodí: od Hamerského dvora k hotelu Karl na Špičáckém sedle je to cirka 11 kilometrů z celkovým převýšením něco málo přes 500 metrů, přičemž to hlavní stoupání začíná za horskou chatou a je dlouhé úctyhodných 7 kilometrů! Šlapalo jsem sice po zcela pusté asfaltce ve stínu šumavského lesa, ale stoupalo to pořád! I ve stínu bylo horko, takže ve dvou třetinách cesty do kopce jsem zastavil u jediného minivodopádu, stékajícího ze skalnaté stráně a bez obav o čistotu vody doplnil jsem 
už zase z poloviny vypitou láhev. Vody v lesích kopců, které jsem do této chvíle absolvoval (Ostrý, Hogen Bogen a nyní) letos moc vidět nebylo, koryta potůčků vyschlá a jen kameny a písek dávaly tušit, že tudy jindy teče čistá horská voda… že by globální oteplování?
Těch sedm kilometrů jsem šlapal hodinu, místy jsem pochopitelně kolo tlačil, měl jsem před sebou ještě cestu na rozhlednu a aniž bych to tušil, i na Černé jezero – ale to bych předbíhal. V půl čtvrté jsem si vyfotil ceduli Železná Ruda – Špičák a za chvíli už jsem seděl na terásce hotelu Karl a popíjel desítku gambrinus (29,- Kč). Neměla chybu. A když jsem si uvědomil, že jsem vlastně 3,5 km od Černého jezera, kde jsem byl naposledy před třiceti lety v zimě na běžkách, nebylo co řešit.
Rovinka s malým stoupáním v závěru, příjemný povrch… deset minut po čtvrté už jsem mačkal spoušť z hráze jezera, které je v mnohém unikátní. Je to největší ledovcové jezero a zároveň největší jezero v Česku, pokud nepočítáme vodní plochy vzniklé s přispěním člověka. Má rozlohu 18,43 hektarů a leží v nadmořské výšce 1008 metrů. Maximální hloubka je 40,6 metrů, byť se to u břehu zrovna nezdá. Podle kamenů a větví bylo možno usoudit, že i hladina jezera byla pár čísel pod normálem…
U turistického rozcestníku byla zaparkovaná čtyřkolka s vozíkem, na němž stály dva mrazáky s pitím i nanuky a blonďák, jenž tohle prodával, mohl mít v letošní sezóně docela dobrý kšeft.
Zkonzultoval jsem s ním další cestu, jedna se totiž nabízela přímo odtud lesem a k turistickému rozcestníku Rozvodí a měla být dlouhá pouhých 1,3 km, druhá znamenala vrátit se zpátky na Špičácké sedlo a odtud nahoru ke stejné křižovatce a pak k rozhledně.
S kolem bych tu kratší moc nedoporučoval, jet se nedá a tlačit kolo taky moc ne, řekl mi blonďák a protože už jsem měl zkušenosti z předchozích „horských“ výprav, rozhodl jsem se pro delší a tím pádem možná rychlejší cestu, což se ukázalo lehce sporadické. Delší byla stoprocentně, rychlejší asi těžko. Zde je galerie z Černého jezera.
K odbočce z velkého parko- viště za hotelem Karl (na jehož okraji je půjčovna koloběžek, patrně docela využívaných) jsem se dostal za chvíli, po krásné asfaltce, na kterou mají auta pochopitelně zákaz, jsem se vydal opět do kopce, jak taky jinak. Cestou jsem potkal člověka, který nesl v každé ruce desetilitrový kýbl plný borůvek – to si musel, pokud to sbíral sám, docela máknout! Po čtyřiceti minutách jsem zastavil u rozcestníku Rozvodí (Labe a Dunaje, čili Severního a Černého moře)
ve výšce 1150 metrů a měl za sebou necelé 4 km s převýšením 210 metrů. Kousek odtud se tyčí krásná radiokomunikační věž, na sloupku plno šipek, k rozhledně žádná. Zkusil jsem lesní cestu vpravo, špatně. Byla to cesta šotolinová vlevo. Minul jsem křižovatku červené značky, která vede k Čertovu jezeru, popojel kousek do kopce a pak už jsem ji uviděl. Krásná stavba!
Bylo skoro dvacet minut po páté, teploměr ukazoval 29° Celsia, ale bylo to, díky nadmořské výšce 1202 metrů, teplo snesitelné. Závěrečná část galerie - rozhledna.
Lanovka jezdí do pěti, občerstvení v plechové boudě kopíruje dobu jejího provozu, u stolku venku seděla dvojice v cyklistickém a studovala cestu na Čertovo jezero. Byli z Liberce a dovolenou trávili v Bavorské Železné Rudě (Bayerisch Eisenstein).
Opřel jsem kolo o lavičku a docela ztuha se vyštrachal nahoru. Měl jsem toho docela dost a to mě čekalo dalších 40 km cesty domů… Pořídil jsem řadu fotek, slezl dolů, nasedl a za pár minut už jsem si dával druhé pivo toho dne na stejném místě, jako při příjezdu. Blonďák už měl po šichtě a dával si večeři, prohodili jsme pár slov a s organismem posíleným nejlepším iontovým nápojem na světě jsem v šest hodin vyrazil na zpáteční cestu. A poněvadž to bylo povětšinou z kopce, v půl osmé jsem zaparkoval kolo v garáži. Měl jsem za sebou další (letos třetí) tisícovku.
